Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 237/04

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudkyň JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti RNDr. M. P. zastoupeného JUDr. V. P. advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. 3. 2003 č. j. -226, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 4. 2004 č. j. -266, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozsudků obecných soudů, neboť jimi bylo údajně porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 d (dále jen " ") a dále články 2 odst. 2 a 4 odst. 1 y. Stěžovatel je přesvědčen, že mu soudy uložily povinnost v rozporu se zákonem, neboť jeho vyživovací povinnost k manželce zanikla dne 4. 6. 2004, kdy bylo manželství stěžovatele pravomocně rozvedeno, a proto vyživovací povinnost, pravomocně určená o šest dní později, byla již ex lege dnem právní moci rozvodového rozsudku zaniklá.

Z podané ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisu Okresního soudu v Litoměřicích zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti:

Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 26. 3. 2003 uložil stěžovateli povinnost vyplácet manželce výživné počínaje dnem podání návrhu na určení výživného manželky a současně vyčíslil výši dlužné částky do března 2003. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 29. 4. 2004 změnil výši měsíční částky výživného i částky, kterou stěžovatel na výživném dlužil. Rozsudek o určení vyživovací povinnosti nabyl právní moci dne 10. 6. 2004, rozsudek, jímž bylo manželství stěžovatele rozvedeno, se stal pravomocným dnem 4. 6. 2004.

Samosoudkyně Okresního soudu v Litoměřicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že při rozhodování v právní věci stěžovatele postupovala zcela v intencích zákona o rodině a plně odkázala na rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích č. j. -226 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. -266.

Po zvážení výše zjištěných skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností; to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté d (srov. nález

, sv. 1, č. 5). Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti není možný při pouhé nesprávné aplikaci jednoduchého práva, ale toliko za současného porušení ústavnosti, kdy jsou dotčena ústavně zaručená lidská práva a svobody stěžovatele, a proto důvod pro ingerenci do činnosti obecných soudů představuje kupř. svévolná aplikace práva spočívající v nerespektování kogentní normy či výklad normy stojící v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a imperativem ochrany ústavnosti.

Ústavní soud nenalezl žádné pochybení, které by odůvodňovalo jeho zásah směřující k ochraně stěžovatele před nezákonně stanovenou povinností, neboť obecné soudy ve svém rozhodování plně respektovaly zákon , o rodině, v platném znění, jakož i požadavek jeho ústavně konformní interpretace; naopak právě přitakání názorům stěžovatele by bylo svévolnou a tudíž neústavní aplikací práva. Zákonná vyživovací povinnost stěžovatele k jeho manželce zanikla dnem právní moci rozsudku o rozvedení manželství v tom smyslu, že počínaje tímto dnem manželka již nemůže úspěšně podat návrh na určení výživného manželky a výplata uložené částky výživného manželky končí k tomuto datu. Základním předpokladem pro zvažování soudu, zda vyživovací povinnost manželky určí, je zjištění, že v době podání návrhu manželství trvalo, přičemž soud vyživovací povinnost uloží ode dne podání návrhu bez přihlédnutí k případným budoucím změnám, avšak s tím, že v případě podstatné změny poměrů lze žádat změnu rozsudku. Důležitou okolností dotýkající se takového rozhodnutí je rovněž rozsudek o rozvodu manželství, jehož právní mocí vyživovací povinnost manžela zaniká, avšak povinnost vyplatit dlužnou částku z doby existence manželství trvá, a to i tehdy, byla-li pravomocně stanovena později.

V právních sporech je celkem běžným jevem, že soudem přiznaná dlužná částka se vyplácí jakoby zpětně, ač již právní vztah, z nějž tato povinnost vyplývá, v době právní moci rozsudku na plnění neexistuje. Podobná situace nastává v případě domáhání se zaplacení dlužného nájemného u soudu, kdy pronajímatel mezitím právě z důvodu nehrazení nájemného od nájemní smlouvy odstoupil (srov. ustanovení ).

Ústavní soud nemůže než poznamenat, že právní argumentace uvedená v ústavní stížnosti je prima facie naprosto mylná a nekvalifikovaná, když zákon, soudní judikatura ani zásada ochrany lidských práv pro ni neposkytují sebemenší oporu.

Vzhledem k tomu, že se obecné soudy nedopustily žádného pochybení, neboť postupovaly v souladu se zákonem a neuložily stěžovateli povinnost, pro kterou by neměly zákonného podkladu, Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. listopadu 2004

JUDr. Miloslav Výborný, v.r.

předseda senátu