Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 507/04

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti K. k. p. n. S., právně zastoupené doc. JUDr. K. K., CSc., o návrhu, aby Ústavní soud zakázal Nejvyššímu soudu ČR pokračovat v zásazích do ústavně zaručených práv a svobod, spočívajících ve specializaci věcí stejného právního předmětu jediným senátem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 19. srpna 2004 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, kterým se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zakázal Nejvyššímu soudu ČR pokračovat v zásazích do ústavně zaručených práv a svobod, spočívajících ve specializaci věcí stejného právního předmětu jediným senátem. Stěžovatelka uvádí, že v řízení o dovolání, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2001, čj. -145, podala námitku podjatosti (návrh na vyloučení soudců) senátu 20 Cdo Nejvyššího soudu ČR. Praxe Nejvyššího soudu, kdy jediným pověřeným vykladatelem zákonů aplikovaných na spory o církevní majetek, je uvedený senát, považuje stěžovatelka za flagrantní porušení principu zákonného soudce. Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 7. 2004, čj. -185, rozhodl, že soudci uvedeného senátu nejsou vyloučeni z projednávání věci stěžovatelky, vedené pod sp. zn. . Postup Nejvyššího soudu ČR, u něhož je rozvrhem práce specializován na určitý druh věcí pouze jediný senát, je dle stěžovatelky v rozporu s a d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka též dovozuje rozpor praxe Nejvyššího soudu - pokud jde o rozdělování jednotlivých věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty - se , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). V závěru své ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že se s její argumentací, uvedenou v "námitce podjatosti", Nejvyšší soud nevypořádal, nestrannost soudců posuzoval z pohledu osobního vztahu soudců k dané věci a pominul tzv. objektivní charakter podjatosti, založený rozvrhem práce vytvořeným v důsledku nesprávné interpretace zákona.

Ústavní soud primárně posoudil, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a to zejména otázku, zda je sám k projednání ústavní stížnosti příslušný.

Ústavní soud je dle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 y a v článku 2 odst. 2 d, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překročit.

Působnost Ústavního soudu v případě ústavní stížnosti je primárně vymezena v písm. d) y. Ústavní soud je oprávněn posoudit v řízení o ní jen pravomocné rozhodnutí a jiný zásah orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. Podle y pak zákon stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení a další pravidla řízení před Ústavním soudem. Podle ustanovení , jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle písm. d) y, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci (dále jen " ") bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Z citovaného ustanovení vyplývá, že ústavní stížnost je prostředkem individuální právní ochrany, který slouží k ochraně subjektivního veřejného práva stěžovatele. Ten musí být napadeným zásahem sám postižen, tj. nemůže podat ústavní stížnost jako actio popularis (srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V., , Komentář, s. 290 a násl.).

Z petitu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelka se domáhá zásahu Ústavního soudu do obecné praxe Nejvyššího soudu, založené jeho rozvrhem práce. Petitem své ústavní stížnosti se tedy nedomáhá nápravy eventuálního individuálního zásahu do svých práv, ale zcela obecné nápravy postupu Nejvyššího soudu, spočívajícího v rozdělování věcí stejného právního druhu jedinému senátu. Pokud by Ústavní soud vyhověl petitu projednávané ústavní stížnosti, jeho rozhodnutí by mělo dopad nikoli jen na řízení ve věci stěžovatelky, ale na všechna řízení vedená před Nevyšším soudem, pokud vyhovují podmínce petitu (věci stejného právní druhu byly přiděleny jedinému senátu). Ze shora uvedených kompetencí, jež Ústavnímu soudu přísluší v rámci rozhodování o individuální ústavní stížnosti, tak zcela zjevně nelze dovodit oprávnění k zásahu, který stěžovatelka požaduje. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že jde o návrh, k jehož projednání není příslušný [ ].

Nutno dodat, že podle obsahu ústavní stížnosti stěžovatelka směřuje část svých výtek přímo vůči usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 2004, čj. -185, jímž bylo rozhodnuto, že soudci JUDr. V. K., JUDr. V. M. a JUDr. P. K. nejsou vyloučeni z projednání a rozhodnutí věci, vedené u uvedeného soudu pod sp. zn. . Ústavní soud je vázán petitem podané ústavní stížnosti. Stěžovatelka v petitu svého návrhu zrušení uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu nenavrhovala, a Ústavní soud tak není oprávněn v této části se návrhem zabývat.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle odmítnout, neboť jde o návrh, k jehož projednání není příslušný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné .

V Brně dne 10. listopadu 2004

JUDr. PhDr. Stanislav Balík, v.r.

soudce zpravodaj