Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 186/04

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelů Č. C., Ing. arch. S. C., Ing. P. C., a B. R., všech zastoupených JUDr. J. Š., směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. ledna 2004, č. j. -105, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 2. prosince 2002, č. j. -67, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, a H., k. s. r. o., zastoupené JUDr. P. V., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Plzni. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni jako soudu odvolacího byl změněn rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 28. srpna 2002, č. j. -43, tak, že žaloba žalobců (stěžovatelů) na určení jejich vlastnictví k pozemku č. 1203 v katastrálním území Zavlekov, zapsaného na listu vlastnictví č. 793, u Katastrálního úřadu v Klatovech pro obec a katastrální území Zavlekov (dále též jen "předmětný pozemek"), byla zamítnuta a vlastníkem předmětného pozemku byl na základě podaného vzájemného návrhu určen žalovaný (vedlejší účastník řízení). Po provedeném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že vlastnické právo žalovaného (vedlejšího účastníka), resp. jeho právního předchůdce, k předmětnému pozemku vzniklo na základě platně uzavřené kupní smlouvy ze dne 9. června 1969. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který považoval uvedenou kupní smlouvu za absolutně neplatnou ve smyslu ustanovení (dále jen "obč. zák."), neboť odporovala , protože prodávající jí převáděli více práv, než sami měli, dospěl odvolací soud k závěru, že se jednalo o platný právní úkon. Pokud by neobstál závěr o existenci platné kupní smlouvy, uzavřel odvolací soud, svědčilo by ve prospěch vlastnictví právního předchůdce žalovaného vydržení.

Následné dovolání žalobců bylo Nejvyšším soudem ČR zamítnuto jako nedůvodné. Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo po věcné stránce správné. Ztotožnil se se závěrem odvolacího soudu v tom, že i v případě, že by kupní smlouva z roku 1969 byla neplatná, nabyla by vlastnické právo právnická osoba, která pozemek držela k 1. 1. 1992, neboť v dané věci nebyly zjištěny skutečnosti, které by vyvracely dobrou víru právního předchůdce žalovaného, že v roce 1969 koupil pozemek od vlastníků. Ohledně námitky dovolatelů, že kupní smlouva uzavřená v roce 1969 je neplatná, protože byla podepsána pouze jedním členem představenstva družstva a nikoli dvěma, jak vyžadovaly stanovy, Nejvyšší soud konstatoval, že stanovy družstva nejsou obecně závazným předpisem a jejich zjišťování je otázkou skutkovou. Takže pokud žalobci uplatnili námitku až v dovolacím řízení, nelze k ní, s ohledem na znění (dále jen " "), po novele provedené , přihlížet.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti napadli výše uvedená rozhodnutí a navrhli jejich zrušení. Namítali porušení ústavně zaručených práv zakotvených v a y ČR a v a d (dále jen " "). Poměrně obsáhle v ní rekapitulovali dosavadní stav věci a průběh řízení a popisovali skutková zjištění. Vyjádřili přesvědčení, že napadenými rozsudky bylo porušeno jejich právo na ochranu majetku, právo na zachování vlastnického práva a zaručení dědictví, neboť soudy v řízení neposkytly ochranu jejich právům.

Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení ve vyjádření poukázal na to, že stěžovatelé konkrétně neuvádějí, v čem by mělo porušení ústavně zaručených práv rozhodnutím Nejvyššího soudu spočívat. Ohledně otázky vydržení vycházel Nejvyšší soud ČR ze své konstantní judikatury, která byla jako ústavně konformní potvrzena i Ústavním soudem. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Krajský soud v Plzni jako účastník řízení konstatoval, že stěžovatelé nebrojí proti tomu, že by jim postupem obecných soudů byla odňata procesní práva, či že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich právo, vyplývající z hmotněprávních předpisů, ale ústavní stížnost je pouhou polemikou s hodnocením důkazů provedených v předcházejícím řízení a s právními závěry obecných soudů. Ohledně věcné argumentace zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku.

Vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že podle jeho názoru, jak odvolací soud, tak i soud dovolací respektovaly y ČR a v jejich rozhodování nelze shledat, že by porušily y a tím neposkytly ochranu majetku stěžovatelů a nerespektovaly základní právo, jímž se zaručuje dědictví.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Z výše uvedeného hlediska přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Stěžovatelé sice poměrně obsáhle popisují stav věci, ale blíže nerozvádějí, jakým způsobem měla být jejich ústavně zaručená práva porušena. Proto Ústavní soud vyšel při svém přezkumu z obsahu podané ústavní stížnosti a ze spisu, který si vyžádal od soudu prvního stupně. V projednávané věci bylo předpokladem úspěšnosti návrhu stěžovatelů prokázání zásahu obecných soudů jejich rozhodnutím do některého z ústavně zaručených práv stěžovatelů (stěžovatelé uváděli zejména porušení práva na soudní ochranu, a dále porušení práva na ochranu vlastnictví, které ovšem podrobněji nespecifikovali). Vlastní polemika stěžovatelů se závěry obsaženými v napadených rozhodnutích, která byla ostatně velmi sporá a netýkala se ústavněprávních aspektů, směřovala spíše do oblasti skutkových zjištění a jejich následného právního posouzení. Ústavní soud po přezkoumání řízení a napadených rozhodnutí konstatuje, že jak odvolací soud, tak i soud dovolací, postupovaly v řízení v souladu s procesními předpisy. Pokud jde o hodnocení důkazů učiněných obecnými soudy, je třeba poukázat na skutečnost, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud z vyžádaného spisu dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotily.

Ohledně právního posouzení zejména u otázky vydržení, na níž byla postavena rozhodnutí obecných soudů, Ústavní soud shledává, že bylo v souladu se stávající judikaturou (obecných soudů i Ústavního soudu) a je tedy i ústavně konformní (srov. např. nález Ústavního soudu,

sp. zn.

, nebo nález,

sp. zn.

). Podle citovaných nálezů lze do vydržecí lhůty podle obč. zák. započítat i dobu držby uskutečňované před 1. 1. 1992 (tj. před novelizací obč. zák., provedenou ), a to i tehdy, jde-li o vydržení věci nezpůsobilé být předmětem vydržení před tímto dnem, příp. též jde-li o vydržení subjektem nezpůsobilým vydržet vlastnické právo (tj. právnickou osobou). To stejné platí i o době držby proběhlé před 1. dubnem 1983. Tuto dobu lze započítat celou (tj. vlastní i předchůdcovu), ovšem vydržecí doba nemohla skončit dříve než uplynutím jednoho roku po 1. dubnu 1983, tedy 31. březnem 1984 (tato intertemporální norma byla obsažena v zákoně č. ). Jestliže obecné soudy postavily svá rozhodnutí na skutečnosti, že došlo k řádnému vydržení na straně žalovaného, resp. jeho právního předchůdce, nehledě již na otázku platnosti či neplatnosti kupní smlouvy z roku 1969, nelze mít vůči tomuto závěru s ohledem na výše uvedené názory Ústavního soudu žádné výhrady ani z pozice ústavněprávního hodnocení věci.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 10. listopadu 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu