Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
47900.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 591/04
Ústavní soud rozhodl dne 27. října 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy, ve věci navrhovatele Ing. J. D. zastoupeného JUDr. O. B. advokátem o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. července 2004 č. j. 2 Afs 32/2003 -58 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. července 2003 č. j. 22 Ca 290/2002 -33, t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í
I.
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení ústavních kautel deklarovaných čl. 1 odst. 1 , čl. 2 odst. 4 Ústav y ČR a čl. 2 odst. 2 , čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ").
Podle podrobně rozvedeného odůvodnění ústavní stížnosti k namítanému ústavně nesouladnému postupu mělo dojít ze strany orgánů veřejné moci tím, že stran stěžovatelovy věci ohledně daně z převodu nemovitostí nesprávně vyložily a posléze aplikovaly § 20 odst. 6 písm. e) zák. č. 357/1992 Sb. , o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. č. 357/1992 Sb. ").
Nejvyšší správní soud, jak plyne z odůvodnění jeho zamítavého rozsudku ze dne 20. července 2004 č. j. 2 Afs 32/2003 -58 vydaného ke kasační stížnosti stěžovatele, se ztotožnil se závěry Krajského soudu v Ostravě (rozsudek ze dne 30. července 2003 č. j. 22 Ca 290/2002 -33), který zamítl žalobu směřující vůči Finančnímu ředitelství v Ostravě ze dne 25. června 2002 č. j. 758/140/2002, jímž bylo zamítnuto odvolání do rozhodnutí Finančního úřadu ve Frýdlantu nad Ostravicí ze dne 17. října 2001 č. j. 28930/01/363960/6710. Tímto rozhodl správce daně podle § 49 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb. o odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru na daň z převodu nemovitostí (ze dne 6. března 2001 č. 1010000143, č. j. 8653/01/363960/6710) tím způsobem, že částečně odvolání vyhověl a původně stěžovateli uloženou daňovou povinnost snížil z částky 1.833.000,- Kč na 916.500,- Kč. Z pohledu relevantního pro vyměření daně přitom vyšel z toho, že účast žalobce ve společnosti ICEC WOOD, spol. s r. o., nezanikla jejím výmazem, neboť byla zrušena bez likvidace přeměnou na obchodní společnost ICEC WOOD, a. s., na níž přešly veškerá práva a závazky zrušené společnosti. Nemovitý majetek vložený do původní společnosti byl součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů, účast stěžovatele v nástupnické obchodní společnosti ICEC WOOD, a. s. zanikla před uplynutím pěti let od vložení vkladu [§ 20 odst. 6 písm. e) zák. č. 357/1992 Sb. ] a nemovitosti mu nebyly vráceny. Proto správce daně rozhodl, jak výše uvedeno, přičemž ve shodě s jeho právním náhledem na věc rozhodly následně i označené orgány veřejné moci.
Stěžovatel jednak tvrdil, že společnost ICEC WOOD, spol. s r. o., byla zrušena bez likvidace a zanikla 1. září 1996, přičemž tímto dnem zanikla rovněž jeho účast ve společnosti a finančním orgánům marně uplynula lhůta k vyměření daně. Rozporuje výklad obecných soudů, dle něhož ustanovení § 148 a násl. obch. zák. upravují pouze některé způsoby zrušení účasti společníka ve společnosti s ručením omezeným. Namítá, že při takto extenzivním výkladu by bylo možno uvažovat o zrušení účasti společníka ve společnosti i při její přeměně na jinou formu, kterýžto závěr plně dopadá na jeho situaci. Dále namítá, že u akciové společnosti k zániku účasti nemůže vůbec dojít, když tuto skutečnost obchodní zákoník neupravuje. Nesprávné bylo tedy dle jeho názoru spatřovat zánik účasti stěžovatele ve společnosti ICEC WOOD, a. s., v "převodu" akcií na O. D. v rámci dohody o vypořádání společného jmění manželů. Konečně stěžovatel konstatoval, že v případě, kdy předmětné nemovitosti náležející do bezpodílového spoluvlastnictví manželů vkládal do společnosti ICEC WOOD, spol. s r. o., získali oba manželé účast na společnosti v podobě obchodního podílu, tudíž i následně měli ve společném jmění manželů i akcie společnosti ICEC WOOD, a. s. Oba měli majetkové právo k akciím ve společném jmění manželů a byli omezeni právě a jenom vždy majetkovým právem druhého z manželů. Vypořádáním společného jmění ve smyslu § 148 odst. 2 obč. zák. nedošlo k zániku vlastnického práva k akciím a vzniku nového, nýbrž k vypořádání, v důsledku něhož se jednomu z manželů (O. D.) rozšířilo oprávnění k akciím, když se z majitele, který je měl ve společném jmění manželů, stal majitel, mající je ve výlučném vlastnictví. Stěžovatel dovozuje, že před i po tomto vypořádání byla O. D. plně vlastníkem akcií, byť původně omezena vlastnickým právem stěžovatele a posléze nikoliv. Uvedené vývody stěžovatel shrnul v závěr, dle něhož fakticky ani právně k zániku účasti společníka, který vložil vklad do společnosti (byť formálně vkládal pouze on), nikdy nedošlo, neboť tímto společníkem byla i O. D., která je nadále majitelem akcií společnosti ICEC WOOD, a. s. S ohledem na tuto konstrukci se domnívá, že mu svědčilo osvobození od daně stanovené zákonem [§ 20 odst. 6 písm. e) zák. č. 357/1992 Sb. ], k vyměření daně potažmo tudíž došlo v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listin y, a proto se domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí nálezem zrušil.
Stěžovatel v rámci svých stížnostních bodů poukázal i na čl. 1 odst. 1 Ústav y ČR, a to v souvislosti s postulátem právní jistoty a principem ochrany důvěry občanů v právo, když přiložil ke svému návrhu rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2004 sp. zn. 22 Cdo 700/2004 , v němž tento dospěl k závěru o tom, že obchodní podíl coby majetková hodnota je způsobilý být součástí společného jmění manželů, kterýžto názor je diametrálně odlišný od názoru prezentovaného v ústavní stížností napadených rozsudcích.
II.
Ústavní soud přezkoumal předmětná rozhodnutí z pohledu ústavních kautel a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Současně připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 , čl. 90 a čl. 91 Ústav y ČR), ani ostatních orgánů veřejné moci, tudíž ani řádnou další (třetí či čtvrtou) odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto orgánů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83 , čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y ČR].
V intencích takto limitovaného přezkumu byla posouzena i nyní projednávaná ústavní stížnost.
Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře opakovaně připustil, že za neexistence Ústavo u předpokládaného Nejvyššího správního soudu je sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu (
sp. zn. IV. ÚS 35/96
,
,
a další). Nezbytnost výjimečného suplování této jeho výlučné kompetence však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula.
V této souvislosti je třeba zdůraznit základní rozhraničení pravomocí těchto soudů. Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. s. ř. s. (resp. § 17 a násl. s. ř. s. s. ř. s. ). Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov.
sp. zn. III. ÚS 139/98
,
,
,
a další). Vyjádřeno jinými slovy, není tak nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústav y ČR, když ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. V možnostech ústavního soudnictví je v této souvislosti klást akcenty na nejdůležitější otázky, případně korigovat nejextrémnější excesy.
Za takto naznačené v průběhu času nově nastalé situace Ústavní soud připomíná, že v kontextu své dosavadní judikatury se cítí být oprávněn tento výklad, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listin y, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci
sp. zn. III. ÚS 224/98
,
,
,
,
,
,
,
,
,
a další). O tu se jedná zejména tehdy, jde-li o aplikaci, která se jeví v daných souvislostech jako svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat. O takový případ interpretace a z ní vyvozené aplikace jednoduchého práva se v dané věci nejedná.
Nejvyšší správní soud se v ústavní stížností napadeném rozhodnutí ztotožnil s rozhodovacími důvody vyloženými v citovaném rozsudku Krajského soudu v Ostravě, které je, sluší se na tomto místě říci, dostatečně pregnantně, racionálně přesvědčivým a logicky věcně odpovídajícím způsobem odůvodněno. Přisvědčil závěru stojícímu na stanovisku, dle něhož pro účely osvobození od daně z převodu nemovitostí předvídaného § 20 odst. 6 písm. e) zák. č. 357/1992 Sb. zánikem účasti nerozumí se toliko skutkové okolnosti uvedené v § 148 a násl. obch. zák., ale taktéž přirozeně i faktický stav, kdy společník již není účasten ve společnosti, v jejímž základním jmění je předmětná nemovitost vložena, což je zřejmé jak z textu zákonného ustanovení, tak i ze smyslu poskytnutého osvobození, které je vázáno na trvající účast ve společnosti. Na nastupující společnost, jejímž byl stěžovatel jediným akcionářem, přešlo veškeré jmění, práva a závazky původní společnosti, přičemž okolnosti, pro které byl převod předmětných nemovitostí od daně osvobozen, stále trvaly, neboť stěžovatel vložil nemovitosti do obchodní společnosti a ve společnosti, v jejímž základním jmění byly vloženy, byl nadále účasten. Nejvyšší správní soud dovodil, že pokud potom akcionář přestane být vlastníkem akcií obchodní společnosti, zanikne i jeho účast v ní, neboť právě s akcií jsou spojena práva akcionáře jako společníka podílet se podle obchodního zákoníku a stanov společnosti na jejím řízení, zisku a likvidačním zůstatku při zániku společnosti (§ 155 odst. 1 obch. zák.). Svůj názor přiléhavě, stejně jako již předtím i soud prvého stupně, odůvodnil, a to při současném odmítnutí vývodů stěžovatele. V tomto ohledu postačí na napadená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě odkázat, aniž by bylo třeba úvahy tam blíže rozvedené pro nadbytečnost znovu opakovat.
Ústavní soud se v minulosti jednoznačně vyjádřil k tomu, že Listin Listina poskytuje soudní ochranu pouze tomu právu, které účastníku právní řád garantuje. Soud se musí návrhem zabývat a nemá právo ho odmítnout, jestliže jsou splněny procesní podmínky, za nichž může ve věci jednat (
sp. zn. Pl. ÚS 36/93
). Krajský soud v Ostravě i Nejvyšší správní soud se správní žalobou v souladu s kautelou zakotvenou v čl. 36 odst. 1 , 2 Listin y řádně zabývaly a samotným jejím zamítnutím právo na spravedlivý proces, jež pochopitelně nelze vykládat jako právo na úspěch v soudním řízení, stěžovateli upřeno nebylo.
Obecné soudy se rovněž neztotožnily s tvrzením stěžovatele o tom, že obchodní podíl ve společnosti a následně akcie společnosti byly v bezpodílovém spoluvlastnictví (od 1. srpna 1998 společném jmění) manželů. Ohledně odkazu stěžovatele na stran této dílčí otázky se zřetelem k obchodnímu podílu odlišný právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2004 sp. zn. 22 Cdo 700/2004 je třeba dodat, že z pohledu právního státu a jeho základního předpokladu, jímž je předvídatelnost práva, se jedná o jev v obecné rovině nežádoucí, nicméně na druhé straně pro povahu předmětné otázky ve vztahu k vlastní ústavní souladnosti napadených rozhodnutí co do jejich rozsudečného výroku tato divergence sama o sobě zůstává bez jakéhokoliv relevantního vlivu. Především potom sluší se poznamenat, že rozhodovací důvody předkládaného judikátu upínají se toliko k institutu společného jmění manželů, když u stěžovatele se i z hlediska skutkového v souvislosti s vývojem právní úpravy této problematiky jedná o odlišné okolnosti.
Jak plyne z řečeného, porušení ústavních kautel, jichž se stěžovatel dovolával, Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal. Proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně, dne 27. října 2004