Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 334/04

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Bc. M. Z., zastoupeného JUDr. M. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2004, sp.zn. (ve výroku II., III. a IV), za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení,

takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení d (dále jen " "), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku ve výroku, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, sp. zn. , ze dne 25. 2. 2003 tak, že bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalobci částku 5.900 Kč a náklady řízení ve výši 14.689 Kč (ve výroku, kterým byla žaloba zamítnuta ohledně 8% úroku byl rozsudek potvrzen). Uvedená částka představovala nezaplacenou odměnu za uveřejnění inzerátu stěžovatele v souvislosti s otevřením jeho prodejny chovatelských a zahrádkářských potřeb Z. S. v žalobcem vydávaném týdeníku M. a měsíčníku N., přičemž krajský soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla ústní formou uzavřena smlouva, jejímž předmětem byl závazek žalobce uveřejnit inzerát ve prospěch stěžovatele a závazkem stěžovatele bylo zaplatit předmětnou částku.

Stěžovatel namítá, že z odůvodnění rozsudku krajského soudu nelze zjistit, na základě jakých konkrétních zjištění dospěl krajský soud k závěru o existenci dohody mezi účastníky o ceně za otištění předmětných inzerátů. Soud nesprávně dovozuje existenci dohody o odměně z jejího jednostranného stanovení svědkem K., avšak nevzal v úvahu, že nebyla prokázána její akceptace stěžovatelem. Stěžovatel pokládá za nepřesvědčivou úvahu soudu o existenci smlouvy dovozenou z toho, že žalobce opakovaně otiskl ve svých periodicích inzerát, neboť žalobce mohl předpokládat, že se se stěžovatelem, coby bývalým kolegou, nějakým způsobem dohodne. Stěžovatel neměl zájem inzerovat nepravdivé termíny otevření prodejny a inzerovat nepravdivé logo firmy. Existenci smlouvy soud nesprávně dovozuje z toho, že před otevřením prodejny nebyla prováděna jiná inzerce než v periodicích žalovaného, stěžovatel si přitom objednal reklamní kampaň u firmy J. T. a neměl zájem na provádění jiné, zákazníky matoucí reklamy. Dle jeho názoru jsou právní závěry krajského soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Přiznáním odměny žalobci soud nesprávně aplikoval právo a nerespektoval kogentní normy (§ 45 odst.1, §45 odst. 1 obč. zák. s přihl. k § 1 odst. 2 obch. zák.)

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že odlišný názor stěžovatele na spornou věc nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces. Uvádí, že při hodnocení věci vycházel s ohledem na neexistenci písemně uzavřené smlouvy z účastnických a svědeckých výpovědí, přičemž okolnosti, které jej vedly k právním závěrům, rozvedl v odůvodnění rozhodnutí. Zdůraznil, že z provedených důkazů vyplynulo, že jediná inzerce, která byla provedena před otevřením prodejny, byla inzerce v novinách žalobce.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, sp. zn. , z hlediska kompetencí daných mu u ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.

Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud ověřil, že krajský soud při rozhodování o věci vycházel ze všech důkazů provedených před soudem prvého stupně, část listinných důkazů a výslech žalovaného stěžovatele a svědka K. u jednání zopakoval. Po vyhodnocení všech důkazů pak dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření ústní smlouvy o zveřejnění inzerátů. V odůvodnění rozhodnutí podrobně a přesvědčivě rozvedl, z jakých důvodů uvěřil tvrzení žalovaného a v jeho prospěch svědčících nepřímých důkazů. Uvedl, proč považoval za věrohodnou výpověď svědka K., jako osoby nezávislé od obou účastníků, který přesně popsal, jak došlo k dohodě o inzerci ve prospěch stěžovatele a ke stanovení ceny za inzerci. (Cena byla stanovena dle platného ceníku s poskytnutím slevy, neboť stěžovatel uvedl maximální částku, kterou hodlá investovat.) Výpověď tohoto svědka byla podpořena i tvrzením další svědkyně. Krajský soud zdůraznil svou úvahu, dle které se jeví jako logické, že stěžovatel měl zájem na reklamní kampani v souvislosti s otevřením prodejny a naopak se jeví jako nelogické, že by žalobce o své vůli, bez vědomí či souhlasu stěžovatele, ve svých novinách několikrát otiskoval reklamu na otevření prodejny s různými daty zahájení prodeje. V odůvodnění rozhodnutí se vypořádal i s námitkou stěžovatele ohledně zadání reklamy u jiného subjektu než je žalobce a uvedl, na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že jiný subjekt před otevřením prodejny reklamu neprováděl.

Z výše uvedeného je zřejmé, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů, na základě nichž byl zjištěn skutkový stav věci, a s vyvozenými právními závěry krajského soudu. Stěžovatel přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se již soud vypořádal a v podstatě tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecným soudem, a to i kdyby by měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil, neboť platí, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů.

Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Jak Ústavní soud ověřil, krajský soud postupoval v řízení v souladu s principy zakotvenými v ě, své rozhodnutí v souladu s ust. odůvodnil, tzn. že uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Jeho právní závěr, dle kterého došlo mezi účastníky sporu k uzavření ústní dohody, splněné pouze ze strany žalobce, pak nelze považovat za právní závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval. Pouze v tomto případě by mohl být dán důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí pro jeho neústavnost. Skutečnost, že krajský soud svá rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu