Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 32/04

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. A., t. č. ve vazební věznici v Praze 6 - Ruzyně, zastoupeného JUDr. E. S., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 11. 2003, sp. zn. , a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. , za účasti Obvodního soudu pro Prahu 3 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se návrhem na zahájení řízení, podaným k poštovní přepravě dne 16. 1. 2004 a vyhovujícím požadovaným formálním podmínkám, domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3 v záhlaví uvedených. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv garantovaných v a d (dále jen " ").

Z obsahu připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je stíhán pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin vydírání podle ustanovení § 235 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), kterého se měl spolu s dalšímu spolupachateli dopustit tím, že poškozenému Jiřímu Kuchařovi a jeho rodičům opakovaně vyhrožoval fyzickým násilím, pokud mu poškozený nepředá různé finanční částky. Dne 16. 7. 2003 měl stěžovatel po poškozeném žádat další peníze a přitom jej udeřit do obličeje. Rozhodnutím soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. , byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). Státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 usnesením ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. , rozhodla podle ustanovení § 71 odst. 3 trestního řádu, že stěžovatele i nadále ponechává ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) trestního řádu, neboť uvedený vazební důvod stále trvá. Vyšla přitom ze zjištění, že stěžovatel má v rejstříku trestů tři záznamy. Nyní stíhané trestné činnosti se měl dopustit v době, kdy mu bylo známo, že je proti němu vedeno další trestní řízení. Zohlednila rovněž skutečnost, že stěžovatel není nikde stabilně zaměstnán. Státní zástupkyně dále konstatovala, že vazební důvod uvedený v § 67 písm. b) trestního řádu ze zákona odpadl (§ 71 odst. 2 trestního řádu). Stěžovatelovu stížnost Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 14. 11. 2003, sp. zn. , zamítl (výrok I.), jeho písemný slib a záruku matky paní Z. J. jako náhradu za uvedený vazební důvod nepřijal (výrok II. a III.). Stížnostní soud se zabýval všemi námitkami stěžovatele. Poté, když přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že stížnost není důvodná, neboť důvody vazby útěkové jsou v jeho případě splněny. Vedle skutečností uvedených v napadeném usnesení, které soud dále rozvedl, specifikoval i další trestní řízení, které se proti stěžovateli vede, v němž mu rovněž hrozí trest odnětí svobody v trvání od dvou do osmi let. Písemný slib a záruku matky soud neshledal jako náhradu dostatečnou k tomu, aby stěžovateli bránila v útěku nebo skrývání. Své úvahy soud v odůvodnění dále rozvedl.

Stěžovatel podal proti uvedenému usnesení stížnost. Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. , stížnost jako nedůvodnou zamítl, neboť námitky neshledal opodstatněnými. Ztotožnil se se závěrem soudu prvého stupně, že nabízené náhrady za vazbu jsou v dané věci opatřením nedostatečným, neboť stěžovatel není vázán v místě bydliště žádnou konkrétní povinností. Zohlednil rovněž další skutečnosti, které již konstatovaly orgány činné v trestním řízení v rozhodnutích uvedených výše.

Stěžovatel napadl rozhodnutí obecných soudů ústavní stížností. Tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na osobní svobodu ( y) a práva na spravedlivý proces ( y). Namítá, že odůvodnění napadených rozhodnutí nespecifikují konkrétní důkazy, které nasvědčují naplnění vazebního důvodu, nýbrž pouze odkazují na obsah spisu. Zdůrazňuje, že k omezení osobní svobody vazbou by měly existovat zákonné důvody vazby a nikoli jen domněnky. Je přesvědčen o tom, že z pouhé skutečnosti, že mu hrozí vysoký trest, nelze dovodit důvodnou obavu, že uprchne nebo se bude skrývat. Připomíná, že se v minulosti trestnímu řízení nevyhýbal, zdržoval se vždy na adrese svého trvalého pobytu a poštu si přebíral.

Ústavní soud vyzval podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), účastníky řízení, Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 3, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná odmítnuta. Účastník plně odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí. Nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že důvod vazby byl založen pouze hrozbou vysokým trestem v jeho věci, nýbrž i řadou dalších skutečností, které jsou v odůvodnění uvedeny. Připojuje údaje o aktuálním stavu trestních řízení, která jsou proti stěžovateli vedena jednak u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , a jednak u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. . V rámci druhého jmenovaného řízení byla podána posuzovaná ústavní stížnost. Stěžovatel je i nadále stíhán ve vazbě, přičemž proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3, který o trvání vazby naposledy rozhodoval, stěžovatel stížnost nepodal a rozhodnutí nabylo právní moci.

Obvodní soud pro Prahu 3 ve svém vyjádření podrobně popisuje skutečnosti, které bylo namístě zohlednit při hodnocení existence vazebního důvodu. Podle jeho názoru jsou důvody v posuzované věci dostatečně konkrétní. Na závěr soud uvádí, že s ohledem na trestní minulost a současný rozsah trestné činnosti, z níž je stěžovatel důvodně podezřelý, by byl v jeho případě naplněn i důvod vazby předstižné uvedený v ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu. Ten však při prvním návrhu na omezení svobody stěžovatele nebyl soudem akceptován.

Ústavní soud vyšel při posuzování důvodnosti návrhu z obsahu napadených rozhodnutí a z řízení, jež jim předcházelo, z argumentace stěžovatele, jakož i z vyjádření soudů, jež napadená usnesení vydaly.

V minulosti Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , y). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností ( y). Porušení ustanovení uvedené hlavy y Ústavní soud v projednávané věci neshledal.

Podstatu stěžovatelovy argumentace namířené proti napadeným usnesením Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3 spatřuje Ústavní soud ve tvrzení, že soudy řádně nezdůvodnily existenci vazebního důvodu.

Ústavní soud připomíná, že k výkladu zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby jsou především povolány obecné soudy, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace musí v kterémkoli stádiu trestního řízení svědomitě posoudit, zda je další trvání vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do těchto úvah a rozhodnutí, plynoucích ze skutkových zjištění, jež jsou známa v době rozhodování o vazbě, je Ústavní soud podle své ustálené judikatury oprávněn zasáhnout jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.

K samotným důvodům vazby, jejichž existenci jsou orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každém stádiu trestního stíhání, je nutno uvést, že nemohou zcela jednoznačně určit, zda nastane následek, který je obsažen v ustanovení § 67 trestního řádu. Jak Ústavní soud uvedl ve svých dřívějších rozhodnutích, nelze při rozhodování o vzetí obviněného do vazby, resp. při rozhodování o jejím dalším trvání, požadovat, aby soudce učinil v tomto smyslu naprosto jistý závěr, že nebude-li obviněný ve vazbě, naplní se některý z uvedených následků. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností je nezbytný při meritorním rozhodování soudu, ale není ve většině případů reálný při rozhodování o vazbě, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je již jisté, že obviněný uprchne, skutečně začne ovlivňovat svědky nebo spoluobviněné či si bude počínat způsobem uvedeným v ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu. Při rozhodování o vazebních důvodech je ovšem nutno označit a odůvodnit právem požadované konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu. V daném případě to platí pro obavu zmiňovanou v § 67 písm. a) trestního řádu, tj., že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště, anebo hrozí-li mu vysoký trest.

Ústavní soud má za to, že napadená rozhodnutí ústavním požadavkům dostála. Jak konstatoval soud prvého stupně, v dané fázi trestního řízení vedeného proti stěžovateli dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestního stíhání stěžovatele a jeho spolupachatelů, byl spáchán a má všechny znaky trestného činu (§ 67 trestního řádu). Právě v trestní věci stěžovatele zjištěné skutečnosti vedly oba obecné soudy k úsudku, na základě něhož při své přezkumné činnosti akceptovaly rekonstrukci skutkového děje, který pro účely úvah o nutnosti zajištění jeho osoby vazbou podřadily pod ustanovení 235 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona.

Stran označeného vazebního důvodu dle § 67 písm. a) trestního řádu Ústavní soud nespatřuje ve vydání napadeného rozhodnutí libovůli soudu, jež by spočívala v jeho nedostatečném odůvodnění, nekonkrétnosti či neurčitosti. Napadená rozhodnutí, ve svých odůvodněních obsahují konkrétní skutečnosti, které soudy vedly k obavě, že by se stěžovatel mohl zachovat při svém propuštění na svobodu způsobem, který předpokládá trestní řád v ustanovení § 67 písm. a). Námitce stěžovatele, že odůvodnění existence vazebního důvodu je postaveno pouze na skutečnosti, že mu v souvislosti s posuzovanou trestnou činností hrozí vysoký trest, nelze přisvědčit. Vedle uvedeného zjištění soudy zohlednily dále fakt, že stěžovatel byl dříve již třikrát soudně trestán za majetkovou trestnou činnost a souběžně s posuzovanou věcí je proti němu vedeno u Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, pod sp. zn. 2 Zt 618/2003, další trestní řízení rovněž pro rozsáhlou majetkovou trestnou činnost kvalifikovanou jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), 3 písm. b) trestního zákona. I za souběžně stíhanou trestnou činnost mu přitom hrozí trest odnětí svobody v rozmezí od dvou do osmi let. Při posouzení nabízených garancí soudy zohlednily, že stěžovatel není nikde stabilně zaměstnán. Dospěly k závěru, že stěžovatelův slib nelze v dané věci považovat za záruku nahrazující omezení osobní svobody i s ohledem na fakt, že nyní stíhané trestné činnosti se měl dopustit v době, kdy mu bylo známo, že je proti němu vedeno další trestní stíhání. Stěžovatel není v místě bydliště vázán žádnou povinností. Ani záruku matky stěžovatele soudy z uvedených důvodů nepovažovaly za garanci dostatečnou.

Námitku stěžovatele, že se nikdy trestnímu řízení nevyhýbal a na adrese trvalého pobytu se dlouhodobě zdržoval, se stížnostní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabýval a dospěl k závěru, že v posuzované věci nemá právní relevanci, neboť se vztahuje k době, kdy stěžovateli reálně nehrozil citelný trest odnětí svobody.

Ústavní soud si je vědom toho, že rozhodnutí o vzetí do vazby, resp. o nepropuštění z vazby, představuje značný zásah do osobní svobody. V posuzovaném případě však byla existence skutečností odůvodňujících tzv. vazbu útěkovou, obecnými soudy řádně zjištěna a v odůvodnění jejich rozhodnutí náležitě vyložena. Ústavní soud tak neshledal, že by stěžovatel byl zbaven svobody jinak, než z důvodů, které stanoví zákon. K dotčení ústavně zaručených práv stěžovatele v posuzované věci nedošlo. Za dané situace tak Ústavní soud není oprávněn zasáhnout do nezávislého soudního rozhodování.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 27. října 2004

JUDr.Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu