Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 78/03

Ústavní soud rozhodl dne 12. října 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti Ing. J. M., zastoupeného JUDr. F. K., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. ,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se domáhal zrušení výše uvedeného usnesení, kterým byla zamítnuta jeho stížnost na platnost hlasování v místním referendu, a tvrdil, že tímto usnesením byla porušena jeho základní práva zaručená a d (dále jen ""), tedy právo na ochranu svobodné soutěže politických sil a právo na soudní ochranu. Ústavní stížnost splňovala všechny formální náležitosti předepsané , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "") a proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.

Stěžovatel v ústavní stížnosti krajskému soudu vytýkal, že neurčil neplatnost hlasování v místním referendu o připojení obce Chrást k městu Plzni, ačkoli došlo k porušení ust. zákona o místním referendu (, v tehdy platném znění, dále jen "zákon o místním referendu"), protože navrhovatelé referenda vedli v době 48 hodin před jeho zahájením masivní kampaň tím, že občanům doručovali do schránek agitační písemnost, jíž agitovali za negativní odpověď. Stěžovatel prokázal tento fakt v 28 případech. Dosah této formy kampaně je srovnatelný či vyšší, ve srovnání s kampaní v místních sdělovacích prostředcích, kterou o místním referendu zakazuje - docházelo totiž k doručování do domácností. Ke kladnému rozhodnutí přitom chybělo 30 hlasů, což zvyšuje závažnost porušení rovnosti soutěže zastánců rozdílných názorů. Krajský soud stížnost zamítl, protože dospěl k nesprávnému závěru, že výčet zakázaných prostředků agitace je taxativní. Nezabýval se přitom rozsahem a kvalitou vedené agitace, což bylo namístě vzhledem k účelu ust. zákona o místním referendu, jímž je zaručení rovné soutěže.

Z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 12. 2002 () Ústavní soud zjistil, že krajský soud se zabýval námitkami stěžovatele, které byly obdobné s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti, a poté dospěl k závěru, že ust. § 53 odst. 4 zákona o místním referendu obsahuje taxativní výčet zakázaných způsobů kampaně, pod které však nelze podřadit doručování agitačních písemností do poštovních schránek občanů. Proto stížnost jako neoprávněnou zamítl, když konstatoval, že rozšiřující výklad taxativního výčtu zakázaných prostředků agitace není namístě.

K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Plzni, který prostřednictvím předsedy senátu JUDr. Z. P. navrhl zamítnutí ústavní stížnosti, protože jeho rozhodnutím nedošlo ke stěžovatelem namítanému porušení a y, což vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, z něhož je zřejmý jak postup soudu, tak skutečnost, že byly vypořádány všechny stěžovatelovy námitky.

Předmětná ústavní stížnost byla podle platného rozvrhu práce původně přidělena jako soudci zpravodaji JUDr. Vladimíru Klokočkovi, jehož výkon funkce skončil dříve, než byla věc vyřízena. Proto musela být stížnost přidělena jinému soudci zpravodaji, jímž byla JUDr. Eliška Wagnerová, která byla v té době z důvodu neobsazenosti Ústavního soudu pověřena jako zastupující soudce rozhodováním v prvním senátu. Po změně rozvrhu práce, vyvolané doplněním Ústavního soudu o třináctého soudce, byl soudce zpravodaj s účinností od 17. 9. 2004 pověřen rozhodováním jako zastupující soudce ve čtvrtém senátu Ústavního soudu. Podle ust. § 8b odst. 1 platného rozvrhu práce (srov. www.usoud.cz) musí být předmětná ústavní stížnost projednána v senátu, v němž je zařazen soudce zpravodaj, jemuž byla věc přidělena, přičemž tato věc je nadále vedena pod stejnou spisovou značkou. Z toho důvodu je ústavní stížnost nyní projednávána ve čtvrtém senátu Ústavního soudu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých základních práv či svobod.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Podstatou ústavní stížnosti je námitka ústavně nepřípustného způsobu aplikace ustanovení zákona o místním referendu, zakazujícího používání určitých prostředků volební kampaně. Zvolený aplikační postup v daném případě měl vést k porušení práva na svobodnou soutěž politických sil. Předmětné ustanovení (vztahující se i na referendum) zní takto: "48 hodin před zahájením voleb a v den voleb je zakázána volební agitace pro volební strany slovem, písmem, zvukem i obrazem v místních veřejných sdělovacích prostředcích, v budovách, kde sídlí okrskové komise, a v jejich bezprostředním okolí, vylepování plakátů a konání předvolebních shromáždění." (§ 53 odst. 4 ve spojení s ust. § 75 odst. 1 zákona o místním referendu). Toto ustanovení je třeba chápat jako ustanovení vymezující pravidla soutěže. Skutečnost, že jde o výčet taxativní byla podle obecného soudu nepochybná. Účastníci soutěže mohou při rozvažování toho, jaké prostředky soutěže zvolí, s důvěrou v citované ustanovení očekávat, že neporuší pravidla soutěže, použijí-li v době agitačního moratoria prostředky zde nevyjmenované. Takto mohou postupovat všichni soutěžitelé a proto v nevyužití mlčení zákona dané možnosti "jednou stranou" soutěže nelze spatřovat narušení její rovnosti zaručené ust. y. Názor, že výčet prostředků, jejichž použití je v době agitačního moratoria zakázán, je výčtem taxativním, tedy výčtem konečným, který nelze výkladem rozšiřovat, nevybočuje z mezí ústavnosti.

Ústavní soud dále konstatuje, že ze spisu Krajského soudu v Plzni (), z něhož je zřejmý způsob projednání stížnosti, nevyplývá, že by soud porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, garantované . odst. 1y. Soud projednal věc stanoveným způsobem a v odůvodnění svého rozhodnutí transparentně uvedl, jakými úvahami se řídil při hodnocení skutkového základu projednávané věci. Krajským soudem aplikovaný výklad není poznamenán libovůlí a právní závěry nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Ústavní soud konstatuje, že restriktivní výklad taxativního výčtu byl zcela namístě a nelze jej kvalifikovat jako projev přepjatého právního formalismu, který může podle ustálené judikatury Ústavního soudu v některých případech dokonce vést ke zrušení napadených rozhodnutí.

Na okraj Ústavní soud dodává, že použití výhradně příkladmého výčtu při stanovování zákazů je vzhledem k ustanovení y a y ČR a vzhledem k možnému otevření prostoru pro libovůli velmi problematické, a zákonodárce jej používá, s ohledem na výše uvedená ustanoveníy ay, velmi střídmě.

Napadené rozhodnutí není v rozporu se základními právy stěžovatele a respektuje jeho právo na spravedlivý proces. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 12. října 2004

JUDr. Miloslav Výborný

předseda senátu