Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 477/03

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti E. P., zastoupené JUDr. D. Č., advokátkou, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2003, čj. -384, a o návrhu na uznání stěžovatelkou požadované opravy v návrhu na určení otcovství ze dne 26. 6. 1973 a v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 11. 1977, sp. zn. , t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud podáním ze dne 6. 10. 2003, jímž napadala rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. . Vzhledem k tomu, že podání nesplňovalo náležitosti , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") (navrhovatelka především nebyla zastoupena advokátem ve smyslu ustanovení cit. zák.), byla navrhovatelka vyzvána k odstranění vad podání v 20 denní lhůtě. Tato výzva mimo jiné obsahovala informaci, že v řízení před Ústavním soudem musí být zastoupena advokátem, a to včetně vlastního sepsání návrhu. Stěžovatelka vytčené vady odstranila a Ústavnímu soudu, již řádně zastoupená, předložila advokátem sepsaný návrh, jímž se vedle zrušení uvedeného rozhodnutí městského soudu domáhá též uznání oprav návrhu na určení otcovství ze dne 26. 6. 1973 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 11. 1977, sp. zn. , jak je navrhuje v ústavní stížnosti. Stěžovatelka tvrdí, že postupem soudů v projednávané věci bylo porušeno právo na respektování její právní osobnosti ve smyslu Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a právo na ochranu dobré pověsti ve smyslu d (dále jen " ") a dále též její právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu y.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. , z něhož zjistil následující:

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 12. 2000, č. j. -18, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 10. 6. 2002, čj. -344, soud zamítl návrh na opravu označení účastníků ve věci vedené pod sp. zn. . Z odůvodnění rozhodnutí plyne, že se stěžovatelka domáhala opravy označení účastníků ve věci, vedené pod sp. zn. , a to jak v návrhu, tak i v rozsudku ze dne 11. 6. 1973 s tím, že návrh na určení otcovství k synovi V. podávala prostřednictvím právní zástupkyně, která nesprávně jako navrhovatele označila jejího syna. I přes námitky stěžovatelky zůstalo toto označení nezměněno. Místo O. P. bylo také nesprávně uvedeno Ústředí pro mezinárodně právní ochranu v Brně. Stěžovatelka proto navrhovala, aby byla jako navrhovatelka označena ona. Soud její návrh odmítl s tím, že oprava chyb v psaní a počtech, jakož i jiných zřejmých nesprávností připadá v úvahu podle ustanovení , (dále jen " "), pouze u rozsudku či usnesení, nikoliv u samotného návrhu. Tato část návrhu na opravu označení účastníků proto zjevně nebyla důvodná. Soud však neshledal ani důvod k opravě původního rozsudku s tím, že tvrzené nesprávnosti v označení účastníků nemají podklad v návrhu ve věci samé a nevyplývají ani z odůvodnění rozsudku či jiných souvislostí.

Rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil usnesením ze dne 16. 6. 2003, čj. -384, Městský soud v Praze jako soud odvolací. Konstatoval, že původní řízení bylo již pravomocně skončeno. Soudy za žalobce v daném řízení pravomocně označily dříve nezletilého V. P. Jiné označení účastníků by zasáhlo do posuzování věcné správnosti pravomocných rozhodnutí. V rámci opravy rozhodnutí podle ustanovení však věcnou správnost přezkoumávat nelze.

Proti tomuto rozhodnutí brojí stěžovatelka projednávanou ústavní stížností. Uvádí v ní především námitky proti původním rozhodnutím vydaným v řízení o určení otcovství. Tvrdí, že si soudy neujasnily postavení jednotlivých osob. Chybný byl však již původní návrh, k jehož podání zmocnila právní zástupkyni, která však za navrhovatele označila jejího nezletilého syna V. P. Pochybnosti vyslovuje také k tomu, že jako zástupce nezletilého bylo označeno Ústředí pro mezinárodně právní ochranu mládeže. Domnívá se proto, že existují důvody pro opravu označení účastníků řízení o určení otcovství vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. , v zásadě tak, aby jako navrhovatelka byla jak v návrhu, tak i v rozsudku ve věci samé označena právě stěžovatelka. Stěžovatelka sama pak toto podání doplnila přípisem ze dne 20. 1. 2004. Vzhledem k tomu, že byla již dříve řádně poučena o nezbytnosti právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem, Ústavní soud k tomuto dodatečnému doplňujícímu podání, nesepsanému advokátem, nepřihlédl.

Ústavní soud primárně posoudil, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené , a to zejména otázku, zda je sám k projednání ústavní stížnosti příslušný.

Ústavní soud je dle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 y a v článku 2 odst. 2 d, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překročit.

Působnost Ústavního soudu v případě ústavní stížnosti je primárně vymezena v písm. d) y. Ústavní soud je oprávněn posoudit v řízení o ní mj. jen "pravomocné rozhodnutí" či "jiný zásah" orgánů veřejné moci. Z uvedených kompetencí Ústavního soudu však nelze dovodit jeho oprávnění, aby rozhodl o návrhu na uznání stěžovatelkou požadované opravy v návrhu na určení otcovství ze dne 26. 6. 1973 a v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 11. 1977, sp. zn. . Ústavní soud tak zjevně k projednání takového návrhu není příslušný [ ].

Ústavní soud se proto dále zabýval pouze návrhem na zrušení napadeného rozhodnutí městského soudu. Stěžovatelka však Ústavnímu soudu nepředložila v zásadě žádné ústavně právně relevantní argumenty, které by vysvětlovaly, z jakého důvodu považuje napadené rozhodnutí (resp. jemu předcházející rozhodnutí soudu I. stupně) za protiústavní. Takovým argumentem pochopitelně není zcela obecné tvrzení stěžovatelky, že rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jí jmenovaných práv. Ani po přezkoumání napadeného rozhodnutí nedospěl Ústavní soud k závěru, že by napadené rozhodnutí vybočovalo z mezí ústavnosti. Obecné soudy postupovaly podle ustanovení , dle něhož předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci. S ohledem na ustanovení lze tímto způsobem opravit také usnesení. Nelze tak však postupovat v případě návrhu. Závěr, že návrh stěžovatelky na opravu původního návrhu je nedůvodný, tak zcela jistě nelze označit za protiústavní. Pokud jde o návrh na opravu rozhodnutí ve věci samé, soudy dospěly k závěru, že změna v označení účastníků v projednávaném případě není pouhou opravou chyby v psaní (počtech) či jiné zjevné nesprávnosti. Ani tento závěr nelze označit za ústavně nonkonformní. Zákon má v uvedeném ustanovení na mysli zjevné nesprávnosti, ke kterým došlo při vyhlášení nebo v písemném vyhotovení rozsudku (písařské chyby, omyly v součtech apod.), které jsou každému zřejmé. Taková nesprávnost je zřejmá např. při porovnání výroku rozsudku s jeho odůvodněním. Je nepřípustné, aby soud postupem podle uvedeného ustanovení měnil obsah rozhodnutí. Odvolací soud, resp. i soud prvého stupně interpretovaly dané ustanovení ústavně konformním způsobem, když konstatovaly, že oprava označení účastníků by v projednávaném případě zasáhla do věcného posouzení případu. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by napadeným rozhodnutím došlo k jakémukoli zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ze shora uvedených důvodů mu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení a odmítnout, jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. října 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.

předsedkyně senátu