Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 200/04

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti T. D. H., zastoupeného JUDr. P. B., advokátem proti výroku sub V. rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. , ze dne 6. 5. 2004, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a O. P., jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušení výroku uvedeného pod bodem V. shora označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, rozsudkem Okresního soudu v Chebu, č. j. -25, ze dne 12. 8. 2003, byla žalovaným O. P. a G. P. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit stěžovateli z právního titulu bezdůvodného obohacení částku 150.000,- Kč s příslušenstvím a rovněž náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku podali oba žalovaní odvolání. Vedlejší účastník O. P. ve svém odvolání namítl, že peníze přijal sám a druhá žalovaná (v době převzetí peněz jeho manželka) o tom nevěděla, a navrhl proto zamítnutí žaloby proti druhé žalované. Druhá žalovaná podala rovněž odvolání, z něhož po jeho doplnění odvolací soud dovodil stejnou argumentaci jako u vedlejšího účastníka. K těmto podaným odvoláním pak Krajský soud v Plzni rozsudkem, sp. zn. , ze dne 6. 5. 2004, rozhodl tak, že předmětnou částku s příslušenstvím je povinen zaplatit vedlejší účastník O. P., kterého zavázal rovněž povinností zaplatit náklady řízení před soudem prvého stupně. Ohledně druhé žalované odvolací soud žalobu zamítl. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, odvolací soud uložil stěžovateli zaplatit druhé žalované náklady odvolacího řízení, neboť měla v řízení úspěch. Ve stěžovatelem napadeném výroku pod bodem V. pak odvolací soud vyslovil, že mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelem žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Soud tento výrok odůvodnil tím, že vedlejšímu účastníku v tomto řízení náklady nevznikly.

Stěžovatel má za to, že napadeným výrokem pod bodem V. shora označeného rozsudku bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené y a Úmluvy, když mu odvolací soud nepřiznal zákonem stanovené právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v odvolacím řízení, přestože měl v řízení plný úspěch. Rozhodnutí je podle jeho názoru v dané části zcela nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud žádným způsobem své rozhodnutí neodůvodnil. Stěžovatel zejména namítá, že nesprávnou aplikací příslušných ustanovení došlo k porušeníu zaručeného práva na spravedlivý proces, a napadený výrok rozhodnutí odvolacího soudu pociťuje subjektivně jako nespravedlivý. Jeho nápravy nemůže dosáhnout podáním dovolání, a proto podává ústavní stížnost, ve které navrhuje, aby Ústavní soud shora označený rozsudek v napadené části zrušil.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Chebu, sp. zn. , a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Plzni.

Ve svém vyjádření Krajský soud v Plzni plně odkazuje na své rozhodnutí ze dne 6. 5. 2004 v dané věci a na jeho odůvodnění. Podle jeho názoru postupem soudu a jeho rozhodnutím nedošlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení jeho práva na spravedlivý proces, a proto navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti jako nedůvodné.

Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a seznámení se s připojeným spisovým materiálem dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se ve své dřívější rozhodovací činnosti otázkou náhrady nákladů opakovaně zabýval a konstatoval, že tuto problematiku, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na roveň procesu vedoucímu k rozhodnutí ve věci samé (viz např. usnesení ve věci

sp. zn.

; Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 25) a samotný spor o náhradu nákladů řízení zpravidla nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod. Ústavně právní dimenze by otázka náhrady nákladů řízení mohla dosáhnout teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecného soudu byl obsažen prvek svévole (srov. např. nález ve věci

sp. zn.

; Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). Takového pochybení však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.

Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, vycházel při svém rozhodování o odvolání z obsahu odvolání podaného oběma žalovanými. Vedlejší účastník O. P. v podaném odvolání nenapadal samotné přiznání předmětné částky s příslušenstvím stěžovateli, ale pouze skutečnost, že soud neuložil povinnost zaplatit předmětnou částku pouze jemu, neboť jeho tehdejší manželka z těchto peněz nic neměla, ani o nich nevěděla (č.l. 37). Stejným způsobem argumentovala ve svém odvolání i druhá žalovaná G. P. (č.l. 40), která ostatně zmíněnou námitku uplatnila již při jednání soudu prvního stupně (č.l. 23), jenž k ní však nepřihlédl. Stěžovatel ve svém vyjádření k těmto podaným odvoláním uvedl, že jimi napadený rozsudek soudu prvního stupně považuje v celém rozsahu za správný a navrhuje jeho potvrzení. Námitku, že peníze převzal O.P., a že tedy pouze jemu měl prvoinstanční soud uložit povinnost zaplatit předmětnou částku, označil v tomto vyjádření za nedůvodnou (č.l. 47). Odvolací soud se ve svém rozhodnutí o odvolání ztotožnil s názorem soudu I. stupně stran vydání bezdůvodného obohacení stěžovateli, přisvědčil však námitce uplatněné v odvolání obou žalovaných, že zavázán k vydání sporné částky měl být pouze první žalovaný O.P., a rozhodl, že žaloba žalobce je důvodná pouze ve vztahu k prvému žalovanému. Z tohoto závěru pak odvolací soud vycházel rovněž při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a odvolacího řízení.

Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soudy přihlížejí ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení. Jejich úkolem není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle výsledků sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, které je třeba vzít v úvahu, jak tomu bylo i v posuzovaném případě. Stěžovateli nelze upřít, že byl úspěšný v žalobě o zaplacení předmětné částky, tak jak o povinnosti zaplatit tuto částku stěžovateli rozhodl již prvoinstanční soud. Na druhé straně je třeba vzít v úvahu, že v odvolacím řízení byla úspěšná druhá žalovaná, přičemž námitka uvedená v jejím odvolání byla shodná s námitkou uvedenou v odvolání rovněž prvým žalovaným. Odvolací soud návazně při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit druhé žalované náklady odvolacího řízení, a ve vztahu stěžovatel a prvý žalovaný, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z tohoto jeho rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení nelze, jak plyne ze shora uvedeného, vyvodit, že by odvolací soud v tomto směru zásadním způsobem pochybil a v jeho rozhodnutí bylo lze shledat prvek svévole, v jehož důsledku by došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení jeho práva na spravedlivý proces. Takové vybočení z ústavních postulátů, které by opravňovalo zásah Ústavního soudu, však v dané věci zjištěno nebylo.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k názoru, že napadeným rozhodnutím nedošlo ke stěžovatelem tvrzenému zásahu do jeho základního práva na spravedlivý proces, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. 10. 2004

JUDr. Miloslav Výborný

předseda senátu