Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 51/04

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky I., s. r. o., zastoupené Mgr. J. S., směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. srpna 2002, č. j. -82, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2002, č. j. -60, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Č. P., k. s., zastoupené JUDr. J. H., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhala zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. srpna 2002, č. j. -82, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2002, č. j. -60. Městský soud v Praze jako soud prvostupňový výše citovaným rozsudkem zamítl žalobu žalobkyně (stěžovatelky), jíž se po žalované (vedlejším účastníkovi) domáhala zaplacení částky 500.334 Kč s příslušenstvím. Dospěl k závěru, že pohledávka žalobkyně, byť byla oprávněná, zanikla v důsledku započtení s pohledávkou žalované, a proto žalobu v celém rozsahu zamítl.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení bylo prokázáno, že uplatněná pohledávka žalobkyně byla v průběhu řízení do své výše započtena ze strany žalované. V řízení nebyly žalobkyní předloženy žádné relevantní důkazy, které by uvedenou skutečnost vyvracely. Protože v řízení bylo prokázáno splnění podmínek stanovených v ustanovení (dále jen "obč. zák.") a žalovaná se v průběhu řízení dovolala kompenzačního projevu, soud prvního stupně v souladu s ustanovením (dále jen "") provedl dokazování v tomto ohledu a správně dospěl k výše uvedenému závěru, že pohledávka žalobkyně zanikla započtením.

Následné dovolání žalobkyně bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2003, č. j. -110, jako opožděně podané odmítnuto.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že soudy obou stupňů svým postupem porušily, z hlediska objektivity a nestrannosti soudního rozhodování, základní práva, zaručená v y ČR a v d (dále jen ""), které zakotvují právo na spravedlivý proces, a dále ve svém důsledku porušily i y. Pochybení spatřovala především v tom, že soudy obou stupňů bez relevantních důkazů a v rozporu s obsahem provedených důkazů z tvrzení žalované vykonstruovaly existenci její pohledávky vůči stěžovatelce a jejím započtením znemožnily, aby byl stěžovatelce přiznán jí uplatněný nárok. V dalším poměrně obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti polemizovala stěžovatelka zejména se skutkovými zjištěními a důkazy provedenými soudy obou stupňů.

Vrchní soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na své vyjádření k předchozí ústavní stížnosti stěžovatelky v téže věci, vedené pod

sp. zn.

, která byla Ústavním soudem odmítnuta pro předčasnost (stěžovatelka podala současně s ústavní stížností dovolání). Zdůraznil, že skutečnost, že žalobě nemohlo být vyhověno, protože uplatněný nárok nebyl prokázán, neodůvodňuje názor, že došlo k porušení ústavních práv stěžovatelky. Tvrzeními uvedenými v ústavní stížnosti se odvolací soud zabýval, ale vzhledem k prokázaným rozhodným skutečnostem jim nemohl přisvědčit.

Městský soud v Praze ve vyjádření v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozsudku ve věci. Poznamenal, že pokud by měly být argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti považovány za správné, došlo by tím k popření institutu bezdůvodného obohacení. Podáním ústavní stížnosti se stěžovatelka zřejmě snažila napravit skutečnost, že dovolání v dané věci podala opožděně.

Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že z ústavní stížnosti ani ze spisové dokumentace se nepodává žádné zásadní porušení procesních pravidel v řízení před soudy. Oprávněnost nároku posuzovaly obecné soudy a jejich závěry nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Soudy se pouze přiklonily k interpretaci, kterou stěžovatelka nesdílela a která pro ni znamenala ztrátu sporu. Závěry obecných soudů se vedlejšímu účastníkovi nejeví jako svévolné nebo vybočující z ustálené judikatury. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

Na úvod je třeba poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, dle které tento soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem [srov. písm. d)y ČR a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "")], neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (y ČR). Uvedené principy našly odraz rovněž ve skutečnosti, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález ze dne 8. 7. 1999,

sp. zn.

), až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).

V daném případě stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala především porušení práva na spravedlivý proces, zakotveného v y, které mělo spočívat v tom, že soudy jednostranně posuzovaly a hodnotily tvrzení žalované. Ze spisu, který si Ústavní soud vyžádal od Městského soudu v Praze, se podává, že soudy obou stupňů prováděly dokazování a hodnocení důkazů v souladu s ustanoveními . Pokud jde o vlastní hodnocení důkazů, učiněné soudem prvního i druhého stupně, Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy pátéy, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Obecným soudům nelze v daném případě vytýkat, že by některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu se zásadami logiky mylně hodnotily. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud všechny potřebné důkazy provedly a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně objasnily.

Žalovaná v průběhu řízení před obecnými soudy v rámci procesní obrany vznesla námitku započtení, která byla podrobena řádnému dokazování a hodnocení. Ústavní soud neshledává a z vyžádaného spisu se nepodává, že by obecné soudy postupovaly v tomto směru v rozporu s ústavněprávními předpisy nebo že by jejich interpretace práva byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, takže nelze mít zato, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Argumentace stěžovatelky spíše směřuje do roviny polemiky se způsobem zjišťování skutkového stavu a tedy hodnocení důkazů, k čemuž není Ústavní soud, jak již bylo naznačeno výše, oprávněn.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 20. října 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu