Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 91/04

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., zastoupeného advokátem JUDr. M. V., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. ,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví napadeným rozsudkem změnil Krajský soud v Praze ve věci zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví žalobkyně J. Č. a žalovaného P. Č.(stěžovatele) rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 29. 8. 2002 ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalobkyni J. Č. nepřiznal náhradu nákladů řízení. V další části výrok okresního soudu potvrdil s tím, že výrok správně zní: "Podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí pro k.ú. a obec Kostelní Lhota na LV č. 124 u Katastrálního úřadu v Nymburce, to je k domu stavební a k zahradě včetně součástí a příslušenství se zrušuje."

V odůvodnění tohoto rozsudku se uvádí, že Okresní soud v Nymburce zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatele a žalobkyně k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí pro obec Kostelní Lhota u Katastrálního úřadu v Nymburce včetně součástí a příslušenství. Uvedené nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně, které soud uložil zaplatit žalovanému na vyrovnání podílu částku 74.490,- Kč. Současně okresní soud rozhodl, že stěžovatel je povinen uhradit žalobkyni náklady řízení v částce 51.682,- Kč. Krajský soud dále konstatuje, že jako soud odvolací vyšel z výsledků dokazování, které provedl nalézací soud. Ztotožnil se s rozsahem i způsobem dokazování, které provedl tento soud a rovněž v otázce právního posouzení věci zaujal shodný názor. Jedná se o nemovitosti, jež nejsou reálně dělitelné a v úvahu přicházelo přikázání věci za náhradu jednomu ze spoluvlastníků. Podle názoru odvolacího soudu zjištěné okolnosti svědčí proto, aby byla nemovitost přikázána do vlastnictví žalobkyně. Z provedeného dokazování je patrné, že stěžovatel stupňoval rozpory mezi účastníky a vzájemné neshody řešil fyzickým napadáním žalobkyně. Poté z domácnosti odešel a o nemovitosti se přestal starat. V domě zůstala bydlet žalobkyně, která nemovitost udržovala, opravovala a hradila výdaje s ní spojené. Stěžovatel byl sice původně výlučným vlastníkem nemovitosti, ale polovinu nemovitosti daroval žalobkyni za situace, kdy oba hodlali v domě společně bydlet a starat se o něj a kdy žalobkyně prodala svůj domek ve Velimi; získanými prostředky vypomohla stěžovateli v trestním řízení a investovala i do dřívějšího společného bytu účastníků. Proto je prý namístě přikázat nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobkyně. Podle mínění krajského soudu taktéž výši vypořádacího podílu stanovil okresní soud správně, a proto jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. Opravil však označení pozemků, k nimž bylo spoluvlastnictví účastníků zrušováno tak, aby odpovídalo listu vlastnictví a znění žalobního petitu. Podle mínění Krajského soudu v Praze došlo v tomto směru ze strany soudu prvého stupně při přepisu označení pozemku ke zjevné nesprávnosti.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem porušil jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý soudní proces zaručenýd (dále jen ""),u a "Evropskou úmluvou o lidských právech". Domnívá se, že obecný soud jednoznačně hodnotil a vykládal skutková zjištění v jeho neprospěch, a že důvody pro přikázání nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobkyně nebyly dány. Proti napadenému rozhodnutí brojí i proto, že odvolací soud upravil výrok soudu prvého stupně ohledně označení nemovitostí, přičemž to odůvodnil jako zjevnou nesprávnost při vyhotovení rozhodnutí. Podle názoru stěžovatele se nejednalo o zjevnou nesprávnost rozsudku soudu prvého stupně a důvody, jež odvolací soud k tomuto postupu vedly, nejsou z napadeného rozhodnutí zřejmé. Stěžovatel proto považuje rozsudek krajského soudu za nepřezkoumatelný a zasahující do jeho ústavně zaručených práv.

Proto navrhuje napadený rozsudek Krajského soudu v Praze jako protiústavní zrušit.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že ve smyslu ustanovení y ČR je jeho úkolem toliko ochrana ústavnosti. Ústavní soud není vrcholnou (třetí či čtvrtou) instancí v systému obecného soudnictví a není součástí soustavy obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. I Ústavní soud musí respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (y).

Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.

Ústavní soud především shledal, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě brojí toliko proti aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy, zejména ohledně opravy výroku rozsudku okresního soudu co do očíslování sporných pozemků. Tato námitka však v souzené věci ústavněprávního rozměru zjevně nedosahuje. Krajský soud totiž (správně) dovodil, že se soud I. stupně dopustil při označení pozemků zjevné nesprávnosti a sám opravil označení pozemků tak, aby odpovídalo znění žalobního petitu, takže důvody jeho postupu jsou z napadeného rozsudku zcela zřejmé. Interpretace jednoduchého práva - v tomto konkrétním případě ustanovení - kterou krajský soud použil (byť se ho výslovně nedovolává), z mezí ústavnosti nevybočuje. Stěžovatel se mylně domnívá, že výklad tohoto ustanovení neumožňuje odvolacímu soudu při projednání odvolání - pokud zjistí, že v napadeném rozhodnutí jsou chyby v psaní, počtech či jiné zjevné nesprávnosti - aby tuto chybu sám napravil. Podle přesvědčení Ústavního soudu obecný soud rozhodoval v rámci zákonem stanovené diskrece a v tomto směru se nedopustil protiústavního pochybení. Proto této námitce nelze z ústavně právního hlediska přisvědčit.

Dovolává-li se stěžovatel jednostranného hodnocení důkazů obecnými soudy v jeho neprospěch, pak Ústavní soud - se zřetelem na obsah předmětného soudního spisu i na odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu - dovozuje, že v souzené věci nenastala výjimečná situace, kdy může zasáhnout do hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud totiž neshledal v postupu obecných soudů a v napadených rozhodnutích ani prvky svévole, ani tzv. extrémní rozpor ve smyslu judikatury Ústavního soudu, která je ustálená a obecně známá.

V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že je významné, zda se obecné soudy provedení potřebných důkazů a jejich logickému a bezrozpornému hodnocení - byť z pohledu stěžovatele nedoceněným způsobem - dostatečně věnovaly. Z obsahu předmětného spisu i z odůvodnění rozhodnutí soudu prvého i druhého stupně plyne odpověď kladná. Z ústavněprávního hlediska však obecným soudům nelze vytýkat, že dospěly k jiným - pro stěžovatele neuspokojivým - závěrům. Ústavní soud tedy uzavírá, že obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými procesními předpisy a že respektovaly zákonná ustanovení o rozsahu a způsobu prováděného dokazování a o provádění důkazů vůbec. Napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze i rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce jsou z pohledu Ústavního soudu přezkoumatelná, řádně, přesvědčivě a logicky odůvodněná a ani v jejich právních závěrech nelze spatřovat (stěžovatelem namítanou) protiústavnost.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, ani jiná jeho základní práva a svobody, porušeny nebyly.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2004

JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu Ústavního soudu