Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

Pl.ÚS 33/03

Nález

pléna Ústavního soudu složeného z předsedy soudu JUDr. Pavla Rychetského a soudců JUDr. Stanislava Balíka, JUDr. Františka Duchoně, JUDr. Vojena Güttlera, JUDr. Pavla Holländera, JUDr. Ivany Janů, JUDr. Dagmar Lastovecké, JUDr. Jiřího Muchy, JUDr. Jana Musila, JUDr. Jiřího Nykodýma, JUDr. Miloslava Výborného, JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické ze dne 20. října 2004

sp. zn.

ve věci návrhu Nejvyššího soudu na zrušení slov "představitelům státní moci a některých orgánů1)" v , o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000 představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezidia Komise pro cenné papíry, (nález byl vyhlášen pod č. 584/2004 Sb.).

Návrh se zamítá.

Odůvodnění

I.

Dne 1. 7. 2003 obdržel Ústavní soud návrh podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), kterým se Nejvyšší soud, za který jedná předseda senátu 21 Cdo JUDr. Z. N., domáhá zrušení slov "představitelům státní moci a některých orgánů1)" v , o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000 představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezidia Komise pro cenné papíry. Návrh byl podán v souvislosti s řízením, které před Nejvyšším soudem probíhá pod sp. zn. v právní věci dovolání skupiny žalobců - členů Nejvyššího kontrolního úřadu - proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2001 č. j. -83. Předmětem řízení, které bylo zahájeno pod sp. zn. u Obvodního soudu pro Prahu 7, je částka 55 200 Kč s příslušenstvím pro každého z žalobců. Tato částka představuje další plat za druhé pololetí roku 1999, na který měl žalobcům vzniknout nárok na základě , o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců, ve znění Žalovaná částka jim nebyla jako další plat vyplacena s poukazem na Žalobci proto požadovali vyplacení této částky u prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu, byli však odkázáni na soudní cestu. Tu také nastoupili, když podali žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 7, který rozhodl tak, že jejich žalobu zamítl rozsudkem ze dne 15. 6. 2001 č. j. -48 ve znění usnesení ze dne 25. 6. 2001 č. j. -54. K odvolání žalobců Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 19. 12. 2001 č. j. -83 tento rozsudek potvrdil s tou změnou, že žalované straně nepřiznal náhradu nákladů řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání k Nejvyššímu soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací usnesením ze dne 1. 7. 2003 č. j. -149 řízení v této věci přerušil, když dospěl k závěru, že ustanovení je zčásti v rozporu s y (dále jen " "). Poukázal přitom na nález Ústavního soudu č. 233/1999 Sb., ve kterém Ústavní soud dospěl k závěru, že z ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, vyplývají následující zákonné podmínky pro vznik práva na další plat za druhé pololetí roku 1998, a to jednak skutečný výkon funkce po dobu alespoň 90 kalendářních dnů ve druhém pololetí, a dále trvání výkonu funkce představitele ke dni 30. listopadu, resp. trvání pracovního vztahu soudce ke dni 31. prosince daného roku. Ze skutečnosti, že nabyl účinnosti až 3. 12. 1999 navrhovatel dovodil, že odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 1999 představuje v souvislosti s právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným v nálezu č. 233/1999 Sb. případ tzv. pravé zpětné účinnosti (retroaktivity). Věc proto postoupil Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení části ustanovení , a to ve slovech "představitelům státní moci a některých orgánů1)".

II.

Ústavní soud po obdržení návrhu dospěl k závěru, že návrh splňuje podmínky pro řízení před Ústavním soudem. Neshledal důvod pro zastavení řízení podle , ani pro odmítnutí návrhu podle téhož zákona. Návrh byl podán oprávněným navrhovatelem ve smyslu . Nebylo pochyb o tom, že je splněna podmínka y a pro řešení věci je nutné, aby obecný soud použil napadenou část ustanovení Proto Ústavní soud vyzval podle Poslaneckou sněmovnu a Senát Parlamentu České republiky jako účastníky řízení, aby se k tomuto návrhu vyjádřily.

Za Senát se vyjádřil jeho předseda doc. JUDr. Petr Pithart, který poukázal na průběh projednání návrhu pozdějšího v Senátu. Senát návrh zákona projednával nedlouho poté, co byl vydán nález č. 233/1999 Sb., kterým bylo z obdobného , o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 1998 představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezidia Komise pro cenné papíry, vypuštěno slovo "soudcům". Senát respektoval názor Ústavního soudu a návrh zákona vrátil s pozměňovacími návrhy Poslanecké sněmovně, která jej schválila dne 30. 11. 1999 v původním znění. K vlastní problematice návrhu poté uvedl, že namítanou retroaktivitu nelze vyloučit s ohledem na závěry Ústavního soudu učiněné v nálezu č. 233/1999 Sb. To však se nemůže týkat dalšího platu za druhé pololetí roku 2000, kde zcela nepochybně o retroaktivitu nešlo. Konečně poukázal i na závěr učiněný v nálezu č. 320/2000 Sb., kterým byl zamítnut návrh na zrušení , kterým se doplňuje , o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců, ve znění , kde Ústavní soud poukázal na otázku efektivní ochrany ústavnosti v případě, kdy od účinnosti napadaného zákona uplynula delší doba, v případě téměř tři a půl roku [pozn. red. - jedná se o nález

sp. zn.

k návrhu na zrušení , o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců, ve znění , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen " "), svazek 19, nález č. 104]. Stanovisko k případnému výroku nálezu výslovně ve vyjádření Senátu zaujato nebylo.

Ve vyjádření Poslanecké sněmovny její předseda PhDr. Lubomír Zaorálek rovněž poukázal na průběh projednání návrhu Poslanecká sněmovna si byla vědoma nedostatku času a její snahou bylo nedopustit retroaktivitu tohoto zákona. Návrh byl vládou předložen dne 2. 9. 1999 a dne 15. 9. 1999 byl vydán nález č. 233/1999 Sb. Ke skutečnosti, že v obdobném zákoně č. bylo tímto nálezem vypuštěno slovo "soudcům", ale nebylo přihlédnuto. Stejně tak byly dne 30. 11. 1999 přehlasovány pozměňovací návrhy Senátu. Konečně předseda Poslanecké sněmovny konstatoval, že zákon byl schválen po řádně provedeném normotvorném procesu, přičemž zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že zákon bude v souladu s u a d. Je proto věcí Ústavního soudu, aby návrh posoudil a vydal příslušný nález.

III.

Na tomto základě, po přezkoumání jednotlivých ustanovení a , ve znění pozdějších předpisů, dospěl Ústavní soud k závěru, že přezkoumávaná část ustanovení ve slovech "představitelům státní moci a některých státních orgánů1)" splňuje ústavní požadavky na zákon v podmínkách právního státu, avšak pouze za určitých podmínek. Proto rozhodl o zamítnutí návrhu, neboť vytýkané ústavní vady napadeného zákona lze překonat ústavně konformním výkladem obou těchto zákonů. Vedly jej k tomu následující úvahy.

Základní otázkou v projednávané věci je podle navrhovatele tzv. pravá zpětná účinnost (retroaktivita) uvedené části V tomto směru odkázal navrhovatel na nález Ústavního soudu

sp. zn.

(Sbírka rozhodnutí, svazek 15, nález č. 125, s. 195 a 196; nález byl vyhlášen pod č. 233/1999 Sb.). V tomto nálezu Ústavní soud poukázal na tu okolnost, že dosud v případech odnímání dalšího platu rozhodoval jen věci, které se přímo týkaly soudců jako zvláštní skupiny subjektů, na které dopadá (v původním znění). K postavení ostatních subjektů označených jako "představitelé" se mohl vyjádřit jen nepřímo, když konstatoval jako obiter dictum, že "Z ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, totiž vyplývaly následující zákonné podmínky pro vznik práva na další plat za druhé pololetí 1998, a to jednak skutečný výkon funkce po dobu alespoň 90 kalendářních dnů v tomto pololetí, a dále trvání výkonu funkce představitele ke dni 30. listopadu 1998, resp. trvání pracovního vztahu soudce ke dni 31. prosince 1998. Právo na další plat by tedy vzniklo oprávněné osobě teprve splněním posléze uvedené podmínky, tj. nejdříve dne 30. listopadu 1998, což ve svých důsledcích znamená, že napadený zákon, nespojující žádné právní účinky s jakoukoli právní skutečností nastavší před jeho účinností, nepůsobí retroaktivně, a protože ke dni jeho účinnosti, tj. k 19. 11. 1998, dosud žádné osobě nevzniklo subjektivní právo na další plat, nemohl ani zasáhnout do tzv. nabytých práv.". Znovu tento závěr Ústavní soud zopakoval v dosud posledním nálezu k této otázce (

sp. zn.

, , svazek 30, nález č. 87, s. 318; nález byl vyhlášen pod č. 198/2003 Sb.).

Východiskem pro posouzení možné retroaktivity napadeného zákona jsou proto podmínky, za nichž mohlo v roce 1999 dojít ke vzniku nároku na další plat, a zjištění, že do tohoto stavu retroaktivně zasáhl. Podle je další plat definován jako jednorázové peněžité plnění poskytované v každém kalendářním pololetí roku ve výši měsíční částky platu, který příslušel představiteli a soudci v posledním kalendářním měsíci skutečného výkonu funkce v příslušném kalendářním pololetí roku. Další plat proto nelze chápat jako plat za kalendářní pololetí, které končí 30. června, popř. 31. prosince. V , ve znění , jsou následně tyto dvě podmínky stanoveny následujícím způsobem. První pozitivní podmínkou (ne však z hlediska časového) je skutečný výkon funkce představitele ve smyslu až f) téhož zákona, a to alespoň po dobu 90 kalendářních dnů v kalendářním pololetí. Do této doby se nezapočítává doba, po kterou představitel nevykonával funkci z důvodu nemoci, úrazu, těhotenství nebo mateřství. Druhou podmínkou, která je formulována negativně, je požadavek, aby představiteli neskončil výkon funkce přede dnem 31. května, popř. přede dnem 30. listopadu. Zákon tak nepožaduje odpracování celého pololetí, nýbrž jeho převážné části. Není přitom rozhodné, kdy výkon funkce v daném pololetí započal, rozhodné je, že trval ke stanovenému datu v tomto pololetí. Nicméně podmínky může obecně splnit i ten představitel, který stanovenou dobu 90 dnů skutečného výkonu funkce dosáhl až po 31. květnu, popř. po 30. listopadu. Kalendářní pololetí - v projednávaném případě období 1. 7. 1999 až 31. 12. 1999 - vymezuje pouze časové rozpětí, ve kterém je třeba splnit zákonné podmínky pro vznik nároku. Jeho uplynutí má pouze význam právní skutečnosti, se kterou je spojena možnost tyto podmínky splnit, není však podmínkou pro vznik takového nároku. Den 31. 12. 1999 je proto z hlediska nabytí účinnosti irelevantní. Den 30. 11. 1999 má zase ten význam, že stanoví okamžik, kdy lze nároku nabýt nejdříve, jak již konstatoval Ústavní soud ve výše citovaných nálezech.

To je významné s ohledem na potřebu ústavně konformního výkladu důsledků Tento zákon byl schválen sice dne 30. 11. 1999, kdy Poslanecká sněmovna přehlasovala pozměňovací návrh Senátu, vyhlášen byl a současně účinnosti nabyl až dnem 3. 12. 1999. Základní otázkou proto je, zda překročení data 30. 11. 1999 v důsledku toho, že uvedený zákon nabyl účinnosti až dnem 3. 12. 1999, vede v každém případě ke vzniku tzv. retroaktivity a zásahu do nabytých práv. Ústavní soud po zvážení možností výkladu , ve znění , dospěl k závěru, že tomu tak není. Zrušení navrhované části by proto nutně znamenalo změnu právního stavu i tam, kde ve skutečnosti protiústavní stav nevznikl. To se týká představitelů, kteří podmínky pro vznik nároku na další plat pro 2. pololetí roku 1999 podle , ve znění , splnili až 3. 12. 1999 a dále pro celý rok 2000. Pro 2. poletí roku 1999 proto mohl zabránit vzniku nároku jen u osob, které sice k 30. listopadu 1999 vykonávaly funkci představitele, avšak k 2. 12. 1999 ještě nesplnily základní podmínku skutečně odpracované doby 90 dnů. V opačném případě by tento zákon musel být jako neústavní v napadené části zrušen v části, která se týká 2. pololetí roku 1999.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že návrh na zrušení slov "představitelům státní moci a některých státních orgánů" v není důvodný a že ochrany nabytých práv určité skupiny představitelů lze dosáhnout jiným postupem. Pokud by Ústavní soud návrhu vyhověl, mohl by již překročit rozsah své kompetence. V daném případě považoval Ústavní soud za dostačující provést ústavně konformní výklad jednak obecného pravidla pro vznik nároku na další plat v zákoně č. , ve znění pozdějších předpisů, jednak speciální úpravy jeho odejmutí v Stejně jako v případě nálezů, které se týkaly dalšího platu soudců, dospěl Ústavní soud k závěru, že nelze vykládat ve vztahu k tzv. představitelům jako předpis retroaktivní, pokud nebyly stanovené podmínky splněny přede dnem účinnosti tohoto zákona. Tento zákon sice původně zamýšlel odejmout další plat všem, protože ale nebyl vydán včas, nemohl se již dotknout těch představitelů, kteří k 2. 12. 1999 podmínky pro jeho vyplacení splnili.

S výše uvedenou problematikou souvisí další okolnost, která Ústavní soud vedla k uvedenému závěru. Konkrétní kontrola ústavnosti právních předpisů vychází z koncepce specializovaného a koncentrovaného ústavního soudnictví v České republice. Obecný soud, který dojde k závěru, že zákon, jehož má být při řešení jím projednávané věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, je povinen věc předložit Ústavnímu soudu. V daném případě je nepochybné, že podmínky y jsou naplněny. Členové Nejvyššího kontrolního úřadu spadají pod pojem tzv. představitele ve smyslu ve spojení s písmenem f) , ve znění pozdějších předpisů, a pod pojem "představitelé státní moci a některých státních orgánů" podle Z hlediska řešeného případu bylo potřebné zvažovat, zda obraty "představitelé státní moci" a "představitelé některých státních orgánů" tvoří dvě oddělené skupiny osob či nikoli. Ústavní soud se přiklonil k závěru, že obrat "představitelé" v obecném zákoně č. postihuje jednu skupinu osob, kterou již dále nelze dělit. Plyne to nejen z gramatického výkladu. Dokládá to i , který byl do vložen Proto nebylo třeba zvažovat formulaci petitu návrhu, kde z obratu "některých státních orgánů" navrhovatel neuvedl slovo "státních". S ohledem na výše uvedené je návrh dostatečně určitý. Výklad tohoto pojmu je pro řešenou otázku významný, neboť v rámci konkrétní kontroly ústavnosti dává podnět k řízení jen část subjektů, které pod pojem "představitel" spadají. Důsledky nálezu se však mohly, byť jen nepřímo, promítnout i do právního postavení ostatních subjektů, které tvoří množinu tzv. představitelů. Kromě toho však nepřiznává další plat dalším funkcionářům, z nichž část spadá z hlediska nároku na další plat pod režim soudců (např. státní zástupci) a část pod režim tzv. představitelů (např. členové prezidia Komise pro cenné papíry). Zrušení navržené části by se tak nutně týkalo nejen několika členů Nejvyššího kontrolního úřadu, nýbrž všech dalších subjektů, které spadají pod legislativní zkratku "představitel", tj. poslanců a senátorů Parlamentu, členů vlády, prezidenta republiky, zbývajících členů, viceprezidenta a prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu, soudců Ústavního soudu a členů, místopředsedy a předsedy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, kteří ke dni 30. 11. 1999 tyto podmínky splnili, nikoli již členů prezidia Komise pro cenné papíry. S ohledem na platové a pracovněprávní předpisy se však již jedná jen o teoretický problém, neboť nárok na výplatu dalšího platu u jiných představitelů a dalších funkcionářů je již s ohledem na více než tříletý časový odstup od svého vzniku promlčen. Pouze teoretickou povahu by měly i úvahy o možné otázce podjatosti soudců Ústavního soudu, kteří jsou rovněž součástí pojmu představitel podle , ve znění pozdějších předpisů.

S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavní soud neshledal návrh na zrušení slov "představitelům státní moci a některých orgánů1)" v , o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000 představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezidia Komise pro cenné papíry, důvodným. Proto jej podle zamítl.