Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 501/04

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti obchodní společnosti E. spol. s r.o., zastoupené JUDr. J. P., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, čj. -105, t a k t o:

Návrh se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í:

Stěžovatelka se ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 16. 8. 2004, domáhá výše uvedeného zásahu Ústavního soudu. Podstatu věci spatřuje v tom, že v letech 1994 - 2004 projíždělo přes hraniční přechod Břeclav - dálnice velké množství kamionů s motorovou naftou bez celního odbavení. Celníci pracující na uvedeném pracovišti neplněním svých povinností spáchali rozsáhlou trestnou činnost. Stát namísto toho, aby se zabýval meritem věci a zjistil, jak se věci skutečně staly a kdo nese odpovědnost, zneužívá právního formalismu a vymáhá dlužné daně na osobách, které celní a daňový únik nezavinily. Proti stěžovatelce se celní orgány snaží vykonat celou řadu platebních výměrů, což tato vnímá jako dotčení svých majetkových práv.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. , z něhož zjistil následující:

Usnesením ze dne 5. 2. 2002, čj. -55, nařídil Okresní soud v Hradci Králové proti stěžovatelce výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech pro částku 7.081.868,- Kč. V odvolání stěžovatelka namítala, že podkladové platební výměry nejsou opatřeny otiskem úředního razítka v barvách státního znaku, nýbrž otiskem pouze jednobarevným, což je činí ve smyslu , o správě daní a poplatků, neplatnými. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 24. 4. 2002, čj. -64, rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil (výrok o nákladech řízení zrušil a vrátil v tomto rozsahu soudu prvého stupně k dalšímu řízení). K námitce konstatoval, že správní orgány správně použily razítka jednobarevná, neboť v době před účinností , který výslovně používání jednobarevných razítek stanovil, žádný právní předpis týkající se barevnosti otisků služebních razítek neexistoval. Nebarevnost by podle názoru odvolacího soudu beztak nemohla způsobit neúčinnost platebních výměrů (ve smyslu , o správním řízení).

V dovolání stěžovatelka dále rozvedla své úvahy uplatněné v odvolání, totiž že odvolací soud nevzal dostatečně v úvahu, že nejde o otisk razítka, ale o státní znak, jehož provedení a užívání je upraveno zákonem. Tehdy účinný přitom neznal státní znak v barvách jiných než uvedených v jeho příloze (červená, stříbrná a zlatá). Namísto a 7 zákona o správě daní a poplatků byla údajně nesprávně věc posuzována podle . Stěžovatelka dále namítá, že ve vykonávaných platebních výměrech nejsou označeny právní předpisy procesní a hmotněprávní, podle nichž správní orgán při vyměření dluhu postupoval (použití zkratek "SPD" a "DPH" je podle ní nejasné a neurčité). Jestliže podle jiného rozhodnutí celního úřadu za celní dluh odpovídají všichni dlužníci společně a nerozdílně, pak byli v posuzované věci zatajeni další povinní účastníci řízení.

Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením ze dne 27. 5. 2004, čj. -105, dovolání zamítl jako nedůvodné. Dovolání shledal přípustným ve smyslu ustanovení ve spojení s ustanovení Závěr stěžovatelky, že věc měla být posouzena podle zákona o správě daní a poplatků, označil za mylný. Podle tehdy účinného celního zákona, se v řízení o celních přestupcích postupovalo podle , o přestupcích, a v ostatních věcech podle . Až podle později účinné novely bylo namístě postupovat podle zákona o správě daní a poplatků. Správně tedy na věc dopadá (jeho ustanovení ), ten však neobsahuje institut neplatnosti rozhodnutí (ve smyslu ustanovení zákona o správě daní a poplatků) a nepředepisuje ani, jaké barevné provedení má otisk úředního razítka mít.

dále správnímu orgánu neukládá, aby v rozhodnutí uváděl, podle kterého procesního předpisu postupoval. Ustanovení hmotněprávní přitom v každém předmětném vykonatelném platebním výměru celní úřad uvedl [ a celního zákona]. Soud dále připomíná, že stěžovatelka žádné námitky stran neplatnosti platebních výměrů pro jejich neurčitost nevznesla ani v odvolacím řízení, ani v rámci soudního přezkumu správních rozhodnutí, ani v ústavních stížnostech, které byly jako zjevně neopodstatněné odmítnuty (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2003,

sp. zn.

). Nejvyšší soud tak žádnou z vad způsobilých založit nedostatek materiální vykonatelnosti neshledal. Argumentaci ohledně zatajení dalších účastníků řízení soud označil za nepřípadnou, neboť podle vykonatelných platebních výměrů je jediným dlužníkem subjekt předmětnými výměry k plnění zavázaný.

Soud se zabýval rovněž tvrzením, že otisk razítka je ve skutečnosti státním znakem, jehož užívání upravuje uvedený zákon. Podle názoru soudu se jedná o otázku náležitostí správního rozhodnutí, mezi něž patří otisk úředního razítka ( ). Barevné provedení otisků úředního razítka nebylo před účinností , který výslovně předepsal provedení jednobarevné, žádným předpisem stanoveno. Použití jednobarevných razítek proto nic nebránilo. , tehdy účinný, upravoval pouze barevnost samostatných státních symbolů, nikoli úředních razítek.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , y). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy pátéd, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (y ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavyd Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Ústavní soud předesílá, že stěžovatelka svou ústavní stížností pouze zcela obecně polemizuje se závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, aniž by svůj protichůdný názor vybavila jakoukoli relevantní argumentací, natož argumentací ústavněprávní. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

K takovému závěru Ústavní soud v projednávaném případě nedospěl. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soud při rozhodování řídil a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použil ( ). Přiložené rozhodnutí obecného soudu bez konkrétních námitek stěžovatelky nedává podnět k obavě, že by byl porušen požadovaný procesní postup orgánu veřejné moci. V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatelku příznivý, nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z ústavního hlediska je napadené rozhodnutí akceptovatelné a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Není zřejmé, že by právní názor, k němuž obecný soud dospěl, jakkoli vybočoval z mezí zákona. Naopak, uvedené právní závěry jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy.

Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoliv porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadené rozhodnutí zrušil. Nezbylo mu proto, než část petitu ústavní stížnosti podle ustanovení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

K části petitu, jíž se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud aktivně hledal způsob ochrany právního státu a lidských práv, Ústavní soud konstatuje, že při výkonu svých kompetencí orgánu ochrany ústavnosti (článek 83y) musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3y a v článku 2 odst. 2d. Podle něho lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, které nemůže překročit.

Dle ustanovení y ČR je Ústavní soud oprávněn rozhodovat výhradně ve věcech v tomto článku uvedených. stanovuje, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení, a další pravidla o řízení před Ústavním soudem (y).

K aktivní ochraně ústavnosti realizací zákonem vymezených kasačních oprávnění je Ústavní soud v řízení o ústavních stížnostech oprávněn pouze tehdy, pokud subjekt k tomu zákonem oprávněný na základě relevantní argumentace tvrdí dotčení jeho ústavně zaručených práv konkrétním rozhodnutím, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci ( a násl. ) a Ústavní soud po přezkoumání věci v rovině ústavnosti takové dotčení shledá ( ). V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal dotčení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, proto, jak výše uvedl, nebyl oprávněn zasáhnout do nezávislého soudního rozhodování. Příslušnost Ústavního soudu, aby aktivně hledal způsob, jak se postavit na ochranu právního státu a lidských práv, tak v posuzovaném případě není dána. V této části proto petit návrhu Ústavní soud odmítl dle ustanovení jako návrh, k jehož projednání není příslušný.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. října 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.

předsedkyně senátu