Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 322/04

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. B. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2003, č.j. -71 a usnesení Nejvyšší soudu ČR ze dne 12. 3. 2004, č.j. -107 a návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivé řízení, práva na rovnost v řízení a práva na právní pomoc od počátku řízení, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 9. 2002, č.j. -50, jímž bylo přivoleno k výpovědi z nájmu stěžovatelem užívaného bytu, která mu pronajímatelem byla dána z důvodů neplacení nájmu po dobu delší jak tři měsíce. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo jako nepřípustné odmítnuto.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v dovolání namítal, že soudy nevyslechly žalobce, ačkoliv byl stěžovatelem jeho výslech navrhován. V této souvislosti zdůrazňuje, že s účinností od 1. 1. 2003 zařadila novela řízení o přivolení k výpovědi z nájmu do a v těchto řízeních je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné k zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány. Soudy se spokojily se sdělením, že žalobce je státním občanem Itálie, má trvalý pobyt podle žaloby a dále jeho totožnost neověřovaly. V dovolání dále namítal, že soud prvého stupně splnil poučovací povinnost vůči žalobci a poučil jeho advokáta, jak má změnit žalobní návrh a petit. Stěžovatele však při jednání u soudu neupozornil na možnost zvolit si advokáta, případně požádat o advokáta ex offo, i když z dosavadního průběhu řízení bylo zřejmé, že se žalovaný neorientuje v problému. Soudy ponechaly bez povšimnutí prohlášení právního zástupce žalobce, že zde bylo několik variant řešení dluhu na nájemném, že by event. stěžovatel dluh odpracoval. Stěžovatel rovněž podotýká, že na své náklady musel zajišťovat opravy, odstraňovat škody v bytě a s žalobcem byla dohodnuta finanční kompenzace. Dále namítá, že soud prvého stupně mu odnímal slovo s tím, že nemluví k věci.

Porušení svých práv spatřuje stěžovatel v postupu soudu prvého stupně v otázce poučování a odnímání slova, v tom že odvolací soud nezjednal nápravu a neprovedl výslech pronajímatele. Dovolacímu soudu vytýká, že dovolání odmítl jako nepřípustné, protože nemá po právní stránce zásadní význam a protože lze v dovolání uplatnit jen nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a nikoliv skutkových zjištění. Dle názoru stěžovatele z nesprávných a neúplných skutkových zjištění nelze dojít ke správnému právnímu posouzení věci, což v dovolání namítal a za zásadní právní otázku považuje, zda po novele má nebo nemusí být žalobce v bytové věci vyslechnut.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 9. 2002, sp.zn. , z hlediska kompetencí daných muu ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéd, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.

Námitky stěžovatele, uvedené v ústavní stížnosti, se týkají především hodnocení důkazů provedeného obecnými soudy a jimi přijatých závěrů na základě zjištěného skutkového stavu. Podstatou ústavní stížnosti je tak polemika se závěry obecných soudů, neboť stěžovatel uvádí tytéž argumenty se kterými se již obecné soudy vypořádaly a stěžovatel tak v podstatě staví Ústavní soud do role další odvolací instance.

Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud ověřil, že soud prvého stupně ve věci provedl dostatečné dokazování, na základě kterého bylo jednoznačně zjištěno postavení žalobce jako vlastníka a pronajímatele domu, žalovaného jako nájemce bytu, doručení platné výpovědi a uplatněný výpovědní důvod, tj. hrubé porušení povinností nájemce bytu spočívající v neplacení nájemného a úhrad za služby poskytované s užíváním bytu. Skutečnost, že ze strany stěžovatele došlo k neplacení nájmu po dobu delší jak tři měsíce, přitom byla mezi účastníky nesporná. Stěžovatel uváděl, že nájem platil nepravidelně "z důvodu finanční nedostatečnosti a z důvodu závad v bytě". Neprokázal však řádné a písemné uplatnění vad předmětu nájmu a ani nepožádal o slevu z nájmu. Soud neuvěřil tvrzení stěžovatele o ústní dohodě ohledně kompenzace částky vynaložené stěžovatelem na opravu kotle snížením nájemného. K prodlevám s placením nájmu totiž docházelo již od roku 1999 a od tohoto roku byl stěžovatel v kontaktu s právním zástupcem žalobce, přičemž žádné kroky ve smyslu tohoto tvrzení neučinil. Stěžovatel ani neprojevil snahu o mimosoudní vyřešení případu.

Z obsahu spisu je zřejmé, že ve věci bylo provedeno řádné dokazování, na jehož základě byl objasněn skutkový stav věci, umožňující vyvodit právní závěry a přijmout rozhodnutí. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že z jeho dosavadní judikatury vyplývá, že Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené obecným soudem, a to i kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti či se s ním neztotožňoval. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů.

Stěžovatel měl a nepochybně v řízení využil možnosti uplatnit u příslušného soudu všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. V daném případě Ústavní soud neshledal porušení práva rovnosti, neboť oběma účastníkům byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva Z protokolu o jednání před soudem prvého stupně vyplývá, že stěžovatel provedení dalších důkazů nenavrhoval. Také odvolací soud se jeho námitkami řádně zabýval, přičemž dospěl k závěru, že neměly schopnost vyvrátit správnost napadeného rozsudku, poukazy stěžovatele na špatnou kvalitu bytu a náklady spojené s opravou kotle, uplatněné až v soudním řízení, pak považoval za účelové. Potvrdil proto prvostupňový rozsudek jako věcně správný, neboť z provedených důkazů vyplynulo, že stěžovatel svou základní povinnost nájemce - platit nájemné - porušoval zcela vědomě a ve věci proto byl naplněn výpovědní důvod dle obč. zák. Ústavní soud rovněž konstatuje, že soudy obou stupňů svá rozhodnutí v souladu s ust. náležitě odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami byly při rozhodování vedeny a které předpisy byly ve věci aplikovány.

K námitce stěžovatele, že nebyl soudem prvého stupně poučen o možnosti být zastupován advokátem, Ústavní soud uvádí, že zákon nestanoví účastníku občanskoprávního sporu povinnost být v řízení před soudem prvního stupně zastoupen, a povinností soudu ani není účastníka řízení o všeobecně známé možnosti využít právních služeb advokáta výslovně informovat. V občanském soudním řízení plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv (nechť si každý střeží svá práva). Konečně z obsahu spisu nevyplývá, že by se stěžovatel v tomto jednoduchém sporu neorientoval a navíc o možnosti požádat o konzultaci advokáta byl stěžovatel uvědomen v přípise soudu ze dne 6. 5. 2002, kterým byl mj.vyzván k smírnému mimosoudnímu ukončení sporu. Ze spisu ani není zřejmé, že by stěžovateli bylo v průběhu řízení odnímáno slovo a že by v tomto smyslu činil námitky do protokolu o jednání, příp. uplatnil námitky proti protokolaci jednání.

Pokud jde o aplikaci ust. , Ústavní soud uvádí, že z tohoto ustanovení pouze vyplývá pro soud možnost, nikoliv povinnost, provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky řízení navrhovány. Povinností soudu tak není vyhledávat důkazy a nahrazovat důkazní aktivitu účastníků řízení, ale je jeho povinností dbát na to, aby nesplnění povinnosti tvrzení a důkazní nebylo účastníkovi na újmu.Vzhledem k tomu, že skutkový stav věci byl dostatečně zjištěn na základě provedených důkazů, nebyl pro postup dle ze strany obecných soudů důvod. Pokud v řízení bylo jednáno pouze s právním zástupcem žalovaného, bylo postupováno, jak ostatně soud prvého stupně výslovně předeslal, dle

Ústavní soud také ověřil, že Nejvyšší soud ČR řádně projednal stěžovatelem podané dovolání, které nejdříve posuzoval z hlediska přípustnosti. Dospěl přitom k závěru, že dovolání není přípustné dle , neboť odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvého stupně. Nebyla ani shledána přípustnost dovolání podle , dle kterého je dovolání přípustné, má-li rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. V projednávané věci stěžovatel zpochybňoval správnost skutkových zjištění a tyto námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle , které otvírá přezkum pouze pro posouzení otázek právních. Námitky týkající se toho, že rozhodnutí spočívá na nesprávných skutkových zjištěních, lze uplatnit jen tehdy, je -li dovolání přípustné dle a b) , nikoliv je-li jeho přípustnost teprve zvažována dle

Ústavní soud dodává, že dle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Za takovou otázku nelze považovat stěžovatelem obecně nastolenou otázku, zda po novele má nebo nemusí být žalobce v bytové věci vyslechnut. Ustanovení pouze připouští (ukládá), aby soud provedl i jiné důkazy, než byly účastníky řízení navrhovány, pokud je to ovšem potřebné ke zjištění skutkového stavu. Potřeba provést výslech žalobce je tak odvislá od konkrétních okolností a procesní situace nastolené v jednotlivých projednávaných věcech. (Stěžovatel ani v dovolání neuvedl, že právě výklad a aplikace je zásadní právní otázkou, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá).

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy pátéd, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k tomu, že návrh na odložení vykonatelnosti má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, Ústavní soud odmítl také návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. října 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu