Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 518/04

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 5. října 2004 složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P., s. r. o., zastoupené JUDr. E. J., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2004, č. j. - 89, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2003, č. j. - 66, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 4. 2003, č. j. - 33,

t a k t o :

Ústavní stížnost s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 8. 2004 ve lhůtě stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že postupem těchto soudů došlo k porušení jejích základních práv garantovaných d (dále jen "") a dále k zásahu do ústavně chráněné ochrany jejích vlastnických práv.

Výše citovaným rozsudkem obvodního soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se tato domáhala určení, že je výlučným vlastníkem domu a dvou pozemků, vše v k. ú. Uhříněves, obec Praha. Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí soud nalézací uvedl, že dospěl k závěru o naléhavém právním zájmu na podané žalobě ve smyslu K tvrzení stěžovatelky, že nabyla předmětné nemovitosti v rámci privatizace (na základě privatizačního projektu a smlouvy o prodeji privatizovaného majetku ze dne 1. 3. 1998), nalézací soud uvedl, že takový postup, kdy Fond národního majetku převedl tyto nemovitosti na stěžovatelku, byl v rozporu s , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že právní úkon, jehož byl tento postup obsahem byl ve smyslu obč. zák. od počátku absolutně neplatný, nemohla stěžovatelka nabýt výše specifikované nemovitosti, a proto musela být její žaloba zamítnuta.

Městský soud v Praze výše citovaným rozsudkem potvrdil napadený rozsudek soudu I. stupně, neboť odvolání stěžovatelky neshledal důvodným. V odůvodnění svého rozsudku soud odvolací uvedl, že "předmětem řízení bylo pouze určení, zda je žalobkyně (rozuměj: stěžovatelka) vlastnicí předmětných nemovitostí, a nikoliv to, zda touto vlastnicí je žalovaná (vedlejší účastnice). Z tohoto pohledu pak námitky stěžovatelky, kterými zpochybňovala nabývací titul žalované k předmětným nemovitostem, jakož i postup katastrálního úřadu při vkladu vlastnického práva žalované k předmětným nemovitostem, nebyly rozhodující, přičemž s těmito námitkami se již vypořádal soud I. stupně ve svém rozsudku."

Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky v záhlaví citovaným usnesením odmítl, neboť neshledal, že by u dovolání byly dány zákonné předpoklady jeho přípustnosti dle a odst. 3

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že závěry soudů I. a II. stupně jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním a jsou založeny na nesprávném právním posouzení věci. V důsledku tohoto rozporu bylo jimi nesprávně aplikováno ustanovení 3 odst. 2 na danou věc. K rozhodnutí soudu dovolacího pak uvádí, že ten převzal argumentaci nižších soudů, takže v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl příklady nálezů Ústavního soudu, které nelze na daný případ použít. Vzhledem k výše uvedenému je stěžovatelka názoru, že obecné soudy zasáhly do jejích práv a svobod chráněnýchu ČR au, konkrétně do práva na spravedlivý proces a soudní ochranu a vlastnického práva. Proto navrhuje, aby Ústavní soud všechna v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Ústavní stížnost byla podle platného rozvrhu práce přidělena jako soudci zpravodaji JUDr. Elišce Wagnerové, která byla v té době z důvodu neobsazenosti Ústavního soudu pověřena jako zastupující soudce rozhodováním v prvním senátu Ústavního soudu. Po změně rozvrhu práce, vyvolané doplněním Ústavního soudu o třináctého soudce, byl soudce zpravodaj s účinností od 17. 9. 2004 pověřen rozhodováním jako zastupující soudce ve čtvrtém senátu. Podle ust. § 8b odst. 1 platného rozvrhu práce (srov. www.usoud.cz) musí být předmětná ústavní stížnost projednána v senátu, v němž je zařazen soudce zpravodaj, jemuž byla věc přidělena, přičemž tato věc je nadále vedena pod stejnou spisovou značkou. Z toho důvodu je ústavní stížnost nyní projednávána ve čtvrtém senátu Ústavního soudu.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení její důvodnosti.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Namítá-li stěžovatelka, že obecné soudy svým postupem porušily její základní právo na spravedlivý proces, Ústavní soud neshledal její tvrzení opodstatněným. Rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že zde existuje právo jednotlivce na rozhodnutí v jeho prospěch. Námitky stěžovatelky, o nichž má za to, že podporují její tvrzení o porušení ustanovení y, jsou v podstatě opakováním důvodů, které již stěžovatelka uplatnila v řízení před odvolacím a dovolacím soudem. Samu okolnost, že obecné soudy nepřesvědčily její argumentaci, nelze považovat za porušení práva na soudní ochranu.

Ke stěžovatelčině námitce ohledně hodnocení důkazů obecnými soudy Ústavní soud dodává, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, pokud zjistí, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodní očividně nespravedlivé.

Ústavní soud po důkladném seznámení se se všemi napadenými rozhodnutími konstatuje, že obecné soudy postupovaly v souladu s ustanoveními , která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě pátéy. Soudy nalézací a odvolací vycházely ve svých rozhodnutích ze skutkových zjištění, která jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry. Nejvyšší soud ČR se v odůvodnění svého odmítavého usnesení široce zabýval otázkami hmotného práva dopadajícími na konkrétní případ, aby bylo zřejmé, že dovolání nesměřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jež by řešilo právní otázku v rozporu s hmotným právem anebo by řešilo právní otázku, která by nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Z tohoto důvodu nelze ani přisvědčit stěžovatelčině argumentaci, že se dovolací soud nezabýval jí nadnesenými právními otázkami, neboť právě rozhodnutí dovolacího soudu je bohaté na citace a odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu týkající se obecně problému konkurence privatizace a restitučního nároku. Ústavní soud tedy neshledal v postupu obecných soudů stěžovatelkou tvrzení porušení jejích základních práv garantovaných y.

Ústavní soud dále neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do stěžovatelčina práva na ochranu jejího vlastnictví, neboť ochrana vlastnického práva byla zajištěna řádným soudním řízením, kdy výše citovaná rozhodnutí mají oporu v zákonných ustanoveních, která jsou v souladu s ústavním pořádkem.

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. října 2004

JUDr. Miloslav Výborný

předseda senátu