Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 410/04

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma, o ústavní stížnosti stěžovatelky D. S., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Opava, zastoupené JUDr. I. S., směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. , za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. . Tvrdí, že jimi byla porušena její práva podle a 40 odst. 3d (dále jen ""), a písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z připojeného spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. , zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.

Stěžovatelka byla stíhána pro zosnování a návod trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 odst. 2 písm. h) zákona č. 140/1961 Sb., Trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."). Trestného činu se měla dopustit tím, že za pomoci D. D. navedla a najala se slibem odměny Kč 50.000,- J. R. k usmrcení svého manžela G. S. Poté telefonicky navedla svého manžela na místo poblíž čerpací stanice v katastrálním území Brodce nad Jizerou. J. R. jej na tomto místě, nezjištěným bodnořezným nástrojem, v úmyslu usmrtit, opakovaně bodal do přední strany krku, zátylku a obou horních končetin. G. S. na následky uvedených poranění na místě zemřel. Společně se stěžovatelkou byli stíháni i D. D. a J. R.

V řízení byl 30. 11. 2001 v době od 12:42 h. do 18:45 h. proveden výslech obviněného D. D.. Výslechu se vedle vyšetřovatele a obviněného zúčastnili obhájci JUDr. T. Z. (obhájce D. D.), a v substituci za Mgr. D. Š. (obhájce J. R.), Mgr. Š. P.. O JUDr. P. R. (obhájce stěžovatelky) je na konci protokolu uvedeno, že se ze závažných pracovních důvodů omluvil.

Trestná činnost byla obžalobou popsána tak, že stěžovatelka kromě toho, že vraždu objednala, měla i navrhnout smrtící nástroj, alternativy místa činu, a to, že tělo G. S. musí být nalezeno.

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2002, č. j. -1407, byli všichni obžalovaní uznáni vinnými ve smyslu obžaloby. Za to byl stěžovatelce uložen trest odnětí svobody v trvání 15 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Proti rozsudku se odvolal D. D. a stěžovatelka. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 7. 2003, č. j. -1679, byla obě odvolání zamítnuta. Proti tomuto usnesení podali stěžovatelka a D. D. dovolání, která byla usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 3. 2004, č. j. -1808, odmítnuta.

Podstatou ústavní stížnosti je námitka, že proti stěžovatelce byl orgány činnými v trestním řízení použit výslech D. D., učiněný vyšetřovatelem v přípravném řízení dne 30. 11. 2001, ač je procesně nepoužitelný. Vadu shledává ve skutečnosti, že obhájce stěžovatelky nebyl o termínu konání tohoto výslechu dopředu informován, a že ani nemohl být informován s dostatečným časovým předstihem, přičemž se v rozhodné době z důvodu přítomnosti u jiného soudního jednání konání výslechu ani nemohl zúčastnit. Dále stěžovatelka namítá, že obecnými soudy shledaný motiv trestného činu, tedy snaha získat finanční prostředky z dědictví po manželovi, nemá oporu v provedených důkazech.

Vrchní soud v Praze považuje ústavní stížnost za pouhé opakování obhajoby, s níž se ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vypořádal. Krajský soud v Praze považuje své rozhodnutí a řízení k němu vedoucí za souladné s ústavními i zákonnými normami a v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozsudku a usnesení odvolacího soudu.

Vrchní státní zastupitelství v Praze i Krajské státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejších účastníků řízení vzdala.

K problematice zásahu do práva na obhajobu v případě nepřítomnosti obhájce u procesního úkonu již Ústavní soud dovodil (usnesení in Bulletin advokacie 2004: 2, 91), že je vždy věcí osoby, proti níž se trestní řízení vede, zdali svého základního práva na obhajobu využije, a kdy a koho z osob k tomu oprávněných svou obhajobou pověří. Za uskutečněnou volbu potom nese odpovědnost sama a nelze jí upřít právo na volbu procesní taktiky, jíž zamýšlí svůj záměr v řízení prosadit. Na druhé straně z práva svobodné volby obhájce a jisté autonomnosti jeho postavení v řízení ovšem současně vyplývá obhájcova povinnost nejen podřídit výkon obhajoby podmínkám zákona (§ 41 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, , o advokacii, ve znění pozdějších předpisů), ale současně též jeho povinnost dbát při poskytování právní pomoci etických pravidel svého povolání. Žádný procesní předpis nestanoví povinnost orgánů činných v trestním řízení přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům obhájce (zastoupené osoby). Je věcí (profesní odpovědnosti) obhájce, převezme-li zastoupení, jak se vypořádá se svými zákonnými a etickými povinnostmi.

Stěžovatelka byla v přípravném řízení obhajována jí zvolenými advokáty. V době od 28. 11. 2001 do 27. 12. 2001 byl jejím obhájcem JUDr. P. R., v době od 27. 12. 2001 do 26. 3. 2002 JUDr. M. T., a v době od 27. 3. 2002 do konce přípravného řízení JUDr. V. Ch., CSc. Z úkonů, ke kterým měla přístup obhajoba, se JUDr. P. R. zúčastnil 28. 11. 2001 výslechů obviněného J. R. a stěžovatelky, a dne 16. 12. 2001 rekonstrukce s J. R.. V protokolu o výslechu obviněného D. D. ze dne 30. 11. 2001, stejně jako v protokolu o rekognici s D. D. ze dne 19. 12. 2001, se v textu před podpisy zúčastněných nachází poznámka o tom, že se JUDr. R. ze závažných pracovních důvodů z úkonů omluvil. Podobně je v protokolu o výslechu svědka F. S. ze dne 16. 1. 2002 a v protokolu o výslechu svědkyně S. N. ze dne 13. 3. 2002 uvedeno, že JUDr. T. se z úkonu omluvil. U všech protokolů o úkonech přípravného řízení není uvedeno, jak a kdy byli obhájci obviněných (resp. další osoby, které se jich zúčastnili) o místě a termínu konání těchto úkonů uvědomeni.

Ze spisového materiálu lze dovodit (odvolacím soudem dovozený) závěr, že všichni obhájci všech obviněných byli o úkonech přípravného řízení řádně a včas uvědomováni, protože se těchto úkonů téměř pokaždé zúčastnili, a pokud ne, je důvod uveden v textu protokolu o předmětném úkonu. Nelze nic vytknout ani závěru odvolacího soudu o irelevantnosti rozsahu vzpomínek tehdejšího obhájce stěžovatelky v tomto směru. Lze připustit vysvětlení stěžovatelky o tom, proč se její obhájce předmětného výslechu obviněného D. D. (stejně jako rekognice s tímtéž obviněným) nezúčastnil, tedy překážky spočívající jednak ve vzdálenosti sídla advokáta (Liberec) od místa konání úkonu (Praha), jakož i jeho pracovním vytížením v jiných věcech. Totéž vysvětlení je možné dovodit i u absence pozdějšího obhájce stěžovatelky, JUDr. M. T., u výslechu konaného 16. 2002 v Hrádku nad Nisou, a u výslechu konaného 13. 3. 2002 v Liberci. Takovéto důvody absence obhájce u vyšetřovacích úkonů však nemohou být v daném kontextu považovány za zásah do práva na obhajobu.

Předmětný výslech obviněného D. D. se konal dva dny po výslechu obviněného J. R. a stěžovatelky, a to na stejném místě a stejným orgánem činným v trestním řízení. Obhájce stěžovatelky tedy mohl a měl při vědomí všech svých povinností při přebírání obhajoby (ale i v jejím průběhu) vážit specifičnost daného případu, předpokládané časové zatížení přítomností u procesních úkonů a předpokládanou vzdálenost těchto úkonů od sídla advokáta. Posledně uvedeného hlediska si mohla a měla být vědoma i sama stěžovatelka. Svojí volbou obhájce přejala na sebe i důsledky ze způsobu uplatňování (respektive neuplatňování) jím vykonávané obhajoby. Způsob vykonávání obhajoby obhájcem nelze rozhodně považovat za zásah orgánů veřejné moci do jejích základních práv.

Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. V řízení o ústavní stížnosti neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Obecné soudy dovodily, že stěžovatelka se dopustila předmětného trestného činu v úmyslu získat majetkový prospěch, představovaný nejméně životní pojistkou poškozeného a společným domem (str. 10 usnesení odvolacího soudu). Tento závěr lze vyvodit ze zjištěného spoluvlastnictví stěžovatelky a poškozeného k nemovitostem v katastrálním území Kryštofovo údolí (čl. 1017 an.), a z pojistné smlouvy u pojišťovny A. (čl. 917 an.), jakož i z osobnostního rozboru stěžovatelky, tak, jak byl na základně odborných posudků proveden soudy obou stupňů. Proto závěru obecných soudů o tomto právně relevantním úmyslu stěžovatelky nelze z ústavně právního hlediska nic vytknout.

Ústavní stížnost byla proto shledána zjevně neopodstatněnou. Jako taková byla Ústavním soudem bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta, podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. října 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu