Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 350/04

Usnesení

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma - ze dne 23. září 2004

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 6. 4. 2004 sp. zn. , kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mělníku z 23. 9. 2003 sp. zn. , jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, jíž se domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2004 sp. zn. a tvrdí, že jím byl porušen d (dále jen "").

Z připojeného spisu Okresního soudu v Mělníku sp. zn. zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.

Vedlejší účastník řízení dal stěžovateli výpověď z pracovního poměru podle , , ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel se měl podle této výpovědi i přes předchozí napomenutí dopustit dalšího porušení pracovní kázně tím, že "za zády svého zaměstnavatele" rozvážel stížnost na nedostatky při dodržování jízdního řádu, spojenou s žádostí o obnovení některých spojů, kterou podepsaly třetí osoby, aniž měly jakoukoliv vědomost o skutečném účelu podepisovanéy. Žalobou z 9. 3. 2002 se stěžovatel proti vedlejšímu účastníkovi řízení domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 23. 9. 2003 č. j. -113 byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Soud shledal, že výpověď z pracovního poměru byla stěžovateli dána po právu. Proti rozsudku se stěžovatel odvolal. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2004 sp. zn. byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Odvolací soud dovodil správnost závěrů soudu prvního stupně. Neshledal rozpor mezi účastníky řízení v otázce, zda se stěžovatel vytýkaného jednání dopustil, ale zda toto jednání lze považovat za porušení pracovní kázně či nikoliv.

Stěžovatel rozsudku odvolacího soudu vytýká, že jím bylo schváleno jednání zaměstnavatele, který uložil sankci za výkon petičního práva podle y, a to ve formě výpovědi z pracovního poměru.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení i vedlejší účastník řízení.

Krajský soud v Praze setrval na svých právních názorech. Podle něj ze skutkového stavu nevyplývalo, že měl stěžovatel v úmyslu obrátit se se stížností z 25. 1. 2002 na státní orgány či orgány územní samosprávy, jak předpokládá y. Naopak byla stížnost určena pouze vedlejšímu účastníkovi řízení.

Vedlejší účastník, obchodní společnost K., s. r. o., uvedl, že stěžovatel nebyl aktivním iniciátorem předmětné "petice", ale pouze ji předkládal k podpisu jiným osobám a pohnutky stěžovatele byly v nalézacím řízení objasněny. Předmětná "petice" přitom nevykazovala zákonné znaky petice - chybělo označení petičního výboru, osoby oprávněné za něj jednat, adresování státnímu nebo samosprávnému orgánu apod. Podle názoru vedlejšího účastníka řízení je ústavně zaručená práva možné vykonávat jen v intencích a způsobem upraveným příslušným zákonem. Proto nešlo v daném případě o výkon petičního práva stěžovatele a nemohlo do něj být ze strany soudů zasaženo.

Ústavní soud v minulosti dovodil (

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, usn. č. 33, str. 463), že podle y jsou lidé svobodní, což znamená nejen, že mohou činit vše, co jim není zákonem zakázáno, nýbrž i to, že nesou odpovědnost za své jednání. Podle y má každý právo obracet se na státní orgány a orgány územní samosprávy s žádostmi, návrhy a stížnostmi ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu. Petice je tedy zvláštní kvalifikovaný případ svobody projevu, který je spjat s povinností orgánu veřejné moci na obsah petice reagovat. Petiční právo (stejně jako každé jiné právo) není právem neomezeným. Je omezeno jednak kautelami obsaženými v samotném y, dále pak inherentními hranicemi základních práv a svobod. Je nepochybné, že petiční právo je ústavně zaručeno v rozsahu, kterým nezasahuje do jiných základních práv. V případě, že je zneužito ( Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) v rozporu su nebo zákonem, nejde v tomto rozsahu o ústavně zaručené základní právo, a z tohoto důvodu se na ně nevztahuje ani ustanovení y.

V posuzovaném případě měl být stěžovatel postižen výpovědí z pracovního poměru mimo jiné za rozšiřováníy datované 25. 1. 2002, nadepsané jako stížnost a žádost o vysvětlení a adresované vedlejšímu účastníkovi řízení, jakož i za sbírání podpisů třetích osob na tutou, přičemž měl o obsahu tétoy ony třetí osoby nesprávně informovat. Obsahemy, která je koncipována jménem cestujících, je stížnost na nedodržování jízdního řádu vedlejšího účastníka řízení a žádost o obnovení některých spojů s tím, že pokud nebude ve stanovené lhůtě obdrženo vysvětlení, stěžovatelé "budou nuceni obrátit se na vyšší orgány".

Nelze souhlasit s názorem vedlejšího účastníka řízení, že všechna základní práva je možné vykonávat jen v intencích a způsobem upraveným příslušným zákonem. V takovém případě by nebylo možné pro absenci zákonné úpravy vykonávat celou řadu základních práv (např. právo na život podle y). Je však skutečností, že sama ve svém výslovně stanoví, kterých práv je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které ustanoveníy provádějí. Práva politická, mezi něž petiční právo náleží, tomuto omezení nepodléhají.

Přesto však předmětnouu nelze považovat za petici, a činnost stěžovatele tak nelze považovat za výkon petičního práva. Jak správně namítá účastník řízení, nebylo v průběhu řízení stěžovatelem tvrzeno a prokazováno, že by předmětná měla být někdy adresována státním nebo samosprávným orgánům, tedy že by jejím prostřednictvím mělo být uplatňováno některé z politických práv stěžovatele či kohokoliv jiného. Jen státní a samosprávné orgány jsou totiž těmi orgány politické správy, vůči nimž bylo vždy vymezováno petiční právo. Zy samé vyplývá, že byla adresována pouze vedlejšímu účastníkovi řízení, který není ani státním ani samosprávným orgánem, nýbrž obchodní společností, tedy podnikatelem provozujícím samostatnou výdělečnou činnost za účelem dosažení zisku. Ať už byl tedy vedlejší účastník řízení zřízen kýmkoliv a za jakýmkoliv dalším jiným účelem, není ze své podstaty oprávněn či povinen jednat a rozhodovat ve věcech veřejného či jiného společného zájmu. Vedlejší účastník řízení tedy nemůže být nikdy povinným při uplatňování petičního práva.

Na činnost stěžovatele by však mohlo být nahlíženo jako na výkon práva podle y, podle nějž má každý právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. I ohledně tohoto práva na svobodu projevu však Ústavní soud již v minulosti dovodil náhled podobný, jako shora uvedený náhled na petiční právo. Ústavně zaručené právo vyjadřovat své názory bez ohledu na případně možné omezení zákonem je obsahově omezeno právy jiných, ať již tato práva plynou z ústavního pořádku či z jiných zábran daných zákonem a chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Stejně tak i forma, jíž se názory navenek vyjadřují a která je úzce spjata s ústavně zaručeným právem, k němuž se upíná, může právo vyjadřovat své názory zbavit jeho ústavní ochrany (

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 95, str. 367).

V posuzovaném případě lze považovat za ústavně souladnou argumentaci soudů obou stupňů, že stěžovatel své osobní zájmy a spory s nadřízenými zcela nepřípustně řešil mimo rámec zaměstnavatele a zneužil k tomu i jiné jeho zákazníky, když se podílel na šíření nespokojenosti s činností zaměstnavatele. Stěžovatel tedy zneužíval jiné osoby k řešení svých vlastních zájmů, a to jak na jejich úkor, tak na úkor svého zaměstnavatele. Tím zcela popřel podstatu a smysl politických práv, kterých se následně dovolává. Protože se však dostal svým jednáním mimo rámec svých základních práv, nelze v postupu vedlejšího účastníka řízení a soudů obou stupňů spatřovat zásah do stěžovatelova práva podle y.

Ústavní stížnost proto byla shledána zjevně neopodstatněnou, a jako taková byla Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle , o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů.