Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 753/02

Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Františka Duchoně, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti O. s. K., T., a. s., právně zastoupené JUDr. I. S., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2002, č. j. -49 a proti bodu b) rozhodnutí Okresního úřadu Kutná Hora ze dne 16. 6. 2000, č. j. PÚ/245/2000,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka žádala zrušení výše uvedených rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto, že oprávněná J. Š. je vlastnicí nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí jako kultura ovocný sad s tvrzením, že těmito rozhodnutími byl porušen princip nedotknutelnosti a nezrušitelnosti jejího vlastnického práva, chráněného d (dále "") a porušen byl i y ČR, protože Městský soud v Praze stěžovatelce neposkytl ochranu jejímu právu. Ústavní stížnost splňovala všechny formální náležitosti vyžadované zákonem a proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.

Stěžovatelka namítala nesprávné právní posouzení restitučního nároku oprávněné osoby, který byl, ač se jednalo o jeden objekt, posuzován podle různých restitučních předpisů, a to podle toho, který byl pro oprávněnou osobu příznivější. Z celé věci přitom vyplývá, že a , byly oprávněnou používány podle toho, jak plynuly lhůty k uplatnění nároku a vznikla tak paradoxní situace, kdy byly na jednu nemovitost, tvořenou více pozemkovými parcelami a stavbou, použity oba právní předpisy. Oprávněná v roce 1991 nesplňovala podmínku trvalého pobytu dle Tuto podmínku splnila až v listopadu 1992, a mohla tak uplatnit nárok jen podle Podmínka trvalého pobytu byla navíc splněna pouze formálně, protože oprávněná bydlí ve Francii. Oprávněná se v roce 1995 žalobou domáhala vydání stavebních parcel a staveb ve smyslu , ve znění nálezu Ústavního soudu č. 164/94 Sb. Nemovitosti, kterých se týkají napadená rozhodnutí, tvořily jeden celek - rekreační objekt původního vlastníka. Stěžovatelka namítla, že nemovitosti přešly na stát zákonem č. 118/1948 Sb. Městský soud přitom dovodil, že je pochybné, zda ke znárodnění došlo v souladu s tehdejšími zákonnými předpisy, neboť nebylo prokázáno, že by pozemky sloužily k provozu znárodněného podniku, což je podle stěžovatelky nesprávný názor, protože tyto pozemky sloužily jako zástava k provoznímu úvěru, který později splácel národní podnik T.. Městský soud upozornil, že za znárodněný majetek náležela náhrada, jejíž neposkytnutí založilo restituční titul dle ust. , což není správný názor, protože majetek byl znárodněn jako celek. Stěžovatelka poukázala, že pozemek nebyl užíván k zemědělským účelům, je osázen okrasnými porosty a zemědělské využití znemožňují "drobné stavby trvalého charakteru", což potvrdil i znalecký posudek; i proto by neměly být akceptovány údaje z pozemkové knihy.

V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka dále poukázala na to, že pokud se jednalo o znárodněné nemovitosti, měl být nárok oprávněné uplatněn podle ust. § 47 zák. 92/91 Sb., avšak oprávněná tento postup nedodržela. Stěžovatelka uvedla, že na tento rozpor ve svých předchozích podáních neupozorňovala, proto tak učinila dodatečně.

Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2002 (-49) vyplývá, že Městský soud v Praze se zabýval námitkou, že pozemková parcela nesloužila v době znárodnění k zemědělským účelům, a proto nemohla být posuzována podle zákona o půdě, ale dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že ačkoli vlastník pozemky užíval k rekreačním účelům, jejich povaha byla zemědělská.

Ústavní soud, u nějž v průběhu projednávání stížnosti došlo, z důvodu skončení funkce a změny složení senátu k výměně soudce zpravodaje, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelce se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y ČR). Do činnosti orgánů veřejné moci Ústavní zasáhne pouze tehdy, byla-li jejich zásahem porušena stěžovatelčina základní práva a svobody, chráněné ústavním pořádkem České republiky. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že bylo v rozporu s hmotným a procesním právem shledáno, že není vlastnicí předmětných nemovitostí. Z toho odvíjí tvrzení o zásahu do svého vlastnického práva. Podle ustálené judikatury je v takovém případě dán důvod k zásahu tehdy, pokud existuje extrémní nesoulad mezi zjištěními soudu a z nich vyvozenými závěry, nebo tehdy, když obecné soudy zasáhnou do základního práva stěžovatelů v důsledku interpretace právních předpisů, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo aplikují-li právní předpisy svévolně.

Městský soud v Praze přezkoumal rozhodnutí pozemkového úřadu a konstatoval, že pozemkový úřad správně posoudil otázku existence restitučního titulu. Dodal, že znárodnění pozemků se opíralo o tvrzení, že pozemky (dané do zástavy ke krytí provozního úvěru) úzce souvisí s chodem znárodňovaného podniku, avšak tato formulace neodpovídá dikci ust. § 2 a 3 zákona č. 118/1948 Sb. Tato skutečnost, společně s neprokázáním poskytnutí náhrady za znárodněný majetek (§ 13 zákona č. 118/1948 Sb.), vedla soud k pochybnosti o tom, zda byly dodrženy předpisy o znárodnění. Soud konstatoval, že oprávněná byla ke dni 25. 11. 1992 přihlášena k trvalému pobytu v okrese Blansko a restituční nárok byl u pozemkového úřadu uplatněn dne 15. 12. 1992. Městský soud dále vypořádal námitky, které proti rozhodnutí pozemkového úřadu vznesla stěžovatelka v opravném prostředku, a které se shodují s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti. Městský soud své rozhodnutí transparentně a přesvědčivě odůvodnil. Stěžovatelka namítla, že o nemovitostech tvořících jeden celek bylo rozhodováno podle obou restitučních předpisů, přičemž oprávněná nesplnila podmínky K tomu Ústavní soud poznamenává, že již v řízení před obecným soudem oprávněná namítla, že pokud by nyní projednávaný nárok spadal do aplikačního záběru , byla by již vlastnicí, neboť povinná osoba s ní již v roce 1993 uzavřela dohodu o vydání nemovitostí. K tomu Ústavní soud dodává, že pokud zákony, či rozhodovací praxe orgánů veřejné moci založí štěpení statusu předmětu sporu, nelze v tom bez dalšího spatřovat porušení základního práva či svobody. Městský soud dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro aplikaci , a tento svůj závěr odůvodnil způsobem, který nevybočuje z ústavního rámce a Ústavní soud, z hlediska rámce vymezeného pro jeho rozhodování, nemá k jeho rozhodnutí výhrady.

Stěžovatelka v doplnění ústavní stížnosti uvedla právní námitku, kterou podle vlastního tvrzení v předchozím řízení před obecným soudem neuvedla. K tomu Ústavní soud dodává, aniž by se dále vyjadřoval k opodstatněnosti této námitky, že podle jeho ustálené judikatury nemůže být v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů účinně namítáno nic, co nebylo, alespoň z hlediska podstaty námitky, řádně uplatněno v řízeních, která předcházela vydání těchto rozhodnutí. Jinak by se Ústavní soud dostal do postavení superrevizní instance, což neodpovídá ani jeho ústavně vymezeným pravomocím, ani principu brzd a protivah, a koneckonců ani jeho reálným možnostem. Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumává z hlediska dotčení na základních právech či svobodách, avšak pouze v rámci, který byl předtím, za aktivní součinnosti stěžovatelů, materiálně a formálně vymezen v řízení před obecnými soudy. Tento závěr se opírá o subsdiaritu ústavní stížnosti, vyjádřenou ust. zákona o Ústavnímu soudu a vyplývající z y ČR. Ústavní soud musí přihlížet k tomu, zda k pochybení tvrzenému v ústavní stížnosti nedošlo i v důsledku toho, že stěžovatelka nedostatečně hájila svá práva (např. nevyužitím možnosti dané opravnými prostředky, které jsou ve sporném řízení ovládány zásadou projednací a dispoziční a kde nelze spoléhat na revizní princip (obdobně i nález ze dne 13. 7. 2000,

sp. zn.

in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 19, str. 79). Na okraj Ústavní soud dodává, že k relevanci se vyjadřoval v jiné stěžovatelčině věci s obdobnými rysy (srov. nález ze dne 18. 6. 1996,

sp. zn.

, Sb.n.u., sv. 7, str. 105).

Nelze dospět k závěru, že orgány veřejné moci při aplikaci podústavních právních norem vykročily z mezí ústavnosti, nebo že napadená rozhodnutí jsou výsledkem libovůle při aplikaci právních norem. Stejně tak nelze dospět k závěru, že by stěžovatelka byla omezena ve svých ústavně garantovaných možnostech k uplatnění svých práv. Ústavní soud neshledal porušení základních lidských práv a svobod tvrzených stěžovatelkou. Stejně tak Ústavní soud nezjistil ani porušení jejích jiných základních práv a svobod.

Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 13. září 2004

JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu