Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 462/04

Ústavní soud rozhodl dne 14. září 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy o ústavní stížnosti ing. A. B., zastoupeného JUDr. I. S., advokátkou proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. dubna 2004 sp. zn. a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2002 sp. zn. , t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatel se svou včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností, domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů, jímž vytýká porušení článku 4y ČR a článku 36d (dále jen).

Shora označená rozhodnutí obecných soudů byla vydána, jak patrno z jejich obsahu a obsahu ústavní stížnosti, v řízení zahájeném k žalobě stěžovatele - bývalého předsedy představenstva společnosti IPB Pojišťovna, a. s. - směřující proti jmenované společnosti, na zaplacení částky 1.201.000,-Kč, uplatněné z titulu nároků vzniklých podle stěžovatele v souvislosti s jeho odvoláním z uvedené funkce před ukončením funkčního období, které opíral o Smlouvu o podmínkách výkonu funkce předsedy představenstva ze dne 5. května 2000 (v ústavní stížnosti uvedeno nesprávné datum 2. dubna 2002).

Soud I. stupně - Krajský soud v Hradci Králové - žalobě stěžovatele rozsudkem ze dne 17. června 2002 sp. zn. částečně vyhověl pokud jde o částku 720.000,- Kč s přísl. a pokud jde o zbývající částku ve výši 481.000,- Kč s přísl. žalobu zamítl. Vrchní soud v Praze, který se věcí stěžovatele zabýval z podnětu odvolání podaných oběma stranami, rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku potvrdil a ve výroku, jímž bylo žalobě stěžovatele vyhověno, jej změnil tak, že žaloba se i ohledně částky 720.000,-Kč s přísl. zamítá. Jak patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, ztotožnil se odvolací soud se skutkovými zjištěními soudu I. stupně, s jeho právními závěry pak pouze v části, jíž byla žaloba zamítnuta, ve vyhovující části však již nikoliv. Na rozdíl od soudu I. stupně totiž považoval ujednání smlouvy ze dne 5. května 2000 v čl. IV bod 4 o "odchodném" za neplatné podle § 39 obč. zák., a to pro obcházení zákona v § 187 odst. 1 písm. g) obch. zák., neboť předmětnou odměnu - v podstatě ušlou odměnu za dobu, o níž v důsledku odvolání z funkce bylo působení stěžovatele v představenstvu společnosti zkráceno - neschválila valná hromada.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jímž se Nejvyšší soud zabýval věcně, když jeho přípustnost v poměru k měnící části rozsudku odvolacího soudu byla dána ust. a v poměru k potvrzující části pak ust. , neboť dovolací soud shledal zásadní právní význam v řešení otázky," zda mohla smlouva mezi společností a členem orgánu společnosti uzavřená podle obch. zák., ve znění platném do 31. prosince 2000, stanovit způsob odměňování člena představenstva, aniž by příslušná ustanovení smlouvy schválila valná hromada společnosti". S odkazem na kogentní povahu ustanovení obch. zák., které interpretoval za použití teleologického výkladu, tuto otázku Nejvyšší soud uzavřel tak, že teprve schválením valnou hromadou se mohlo stát smluvní ujednání o odměňování členů orgánů společnosti pro společnost závazným. Nedostatek jeho schválení však podle dovolacího soudu nezpůsoboval jeho neplatnost, jak dovodil odvolací soud, ale pouze jeho neúčinnost. Avšak s ohledem na to, že ani neúčinné ujednání smlouvy nemohlo založit nárok člena představenstva na odměnu, považoval závěr odvolacího soudu, že ze smlouvy nemohl vzniknout tvrzený nárok žalobce, za správný a dovolání stěžovatele s poukazem na věcně správné rozhodnutí odvolacího soudu zamítl.

Proti těmto rozhodnutím soudu odvolacího a dovolacího směřuje ústavní stížnost stěžovatele, v níž tento po rekapitulaci vývoje věci polemizuje - i s odkazem na Komentář k Obchodnímu zákoníku (autorů Jan Dědič a spol.) - s právními závěry jmenovaných soudů. Obdobně, jako již dříve v opravných prostředcích, uvádí, že na předmětnou smlouvu je třeba pohlížet ve smyslu ust. § 2 odst. 3 obč. zák. podle zásady co není zakázáno je dovoleno. Zdůrazňuje, že před soudem I. stupně doložil, že valná hromada pro daný rok dne 6. června 2000 schválila částku pro celkový objem odměn roku 2000. Podmínka § 187 odst. 1 písm. g) cit zák tak byla splněna, protože tehdy platná právní úprava nepožadovala v § 66 odst. 2 cit. zák. schválení smlouvy, ani její části valnou hromadou. V obchodním zákoníku ve znění platném v roce 2000 také nebyla v žádném jeho ustanovení stanovena povinnost schvalovat odměny jmenovitě. Stěžovatel tak dovozuje, že závěry obou soudů nemají oporu v zákoně a že Nejvyšší soud aplikoval ustanovení obchodního zákoníku po jeho novele č. 370/2000 a nikoliv ve znění předchozím. Navrhuje proto zrušení obou napadených rozhodnutí.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud nejprve připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y ČR). Nepřísluší mu zabývat se porušením obyčejných zákonů a v návaznosti na to ani výkladem jednoduchého práva. Nepřísluší mu ani právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena základní práva, zaručovaná y. Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu však rozsah práva na soudní ochranu a spravedlivý proces nelze vykládat tak, že se garantuje úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces také neznamená, že je jednotlivci zaručováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru (usnesení

sp. zn.

a další). Pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry obecných soudů, a to v podstatě v obdobném smyslu a rozsahu jako v opravném prostředku, pak staví Ústavní soud do pozice další soudní instance, která mu však zjevně nepřísluší (

sp. zn.

). Právo na soudní ochranu nemůže být porušeno tím, že soudy vyslovily právní názor, rozhodly na jeho základě a své rozhodnutí řádně zdůvodnily, jak se v posuzované věci také stalo. Domáhá-li se stěžovatel přezkoumání právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem k otázce, kterou považoval za otázku zásadního právního významu, je potřeba zdůraznit roli Ústavního soudu, jehož primárním úkolem je ochrana ústavnosti. Interpretace jednoduchého práva, jakož i jeho aplikace na zjištěný skutkový základ konkrétní věci, přísluší obecným soudům, neboť jim svědčí ústavní povinnost, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (y), přičemž k autoritativní interpretaci jednoduchého práva je povolán právě Nejvyšší soud, jemuž také přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů. Ten v podrobném a vyčerpávajícím zdůvodnění svého rozhodnutí na námitky stěžovatele přiměřeně reagoval, svůj právní závěr náležitě odůvodnil, stejně tak jako odvolací soud. Rozhodnutí těchto soudů nevykazují prvky libovůle, opírají se o racionální argumentaci mající základ v aplikovaných ustanoveních zákona a lze proto na jejich odůvodnění odkázat. K námitce stěžovatele, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí aplikoval ustanovení obchodního zákoníku po jeho novele č. 370/2000 a nikoliv ve znění předchozím, postačí odkázat na shora citované znění otázky zásadního právního významu, tak jak ji při úvaze o přípustnosti dovolání vymezil právě Nejvyšší soud. Pokud pak stěžovatel tomuto soudu vytýká, že v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že "ani schválení způsobu odměňování členů orgánů společnosti ve smlouvě podle obch. zák. valnou hromadou nebránilo posouzení takové smlouvy podle ustanovení obch. zák. a obč. zák.", s čímž spojuje, v návaznosti na jinou dle něj srovnatelnou věc Nejvyšším soudem posuzovanou, jeho zaujatost v rozhodování proti němu, je třeba uvést, že šlo o pouhou poznámku, v odůvodnění uváděnou pro úplnost, nikoliv tedy o rozhodovací důvod a tato okolnost nemůže činit napadené rozhodnutí protiústavním.

Ze všech uvedených důvodů, kdy Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, jeho ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. září 2004