Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 177/04

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky H. S., zastoupené JUDr. V. P., směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 2003, č. j. -207, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a 1) Ing. P. S., 2) Š. S., 3) nezletilého P. S., zastoupeného Městským úřadem v Ústí nad Orlicí, a 4) nezletilé M. S., zastoupené Městským úřadem v Ústí nad Orlicí, jako vedlejších účastníků řízení, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění:

Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 2003, č. j. -207, a tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo podle d (dále jen " ").

Z připojeného spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že se Ing. P. S. podáním z 25. 3. 2002 domáhal, aby bylo počínaje 1. 1. 2002 zvýšeno výživné, které byla stěžovatelka povinna platit na tehdy nezletilou Š. S. a na nezletilého P. S. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 19. 6. 2003, č. j. -179, byl návrh na zvýšení výživného zamítnut. K odvolání Ing. P. S. byl tento rozsudek změněn rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 2003, č. j. -207. Stěžovatelce bylo uloženo přispívat na výživném v období od 1. 9. 2002 do 31. 7. 2003 pro Š. S. částkou 2500 Kč měsíčně, a pro nezletilého P. S. částkou 2100 Kč.

Stěžovatelka brojí proti soudem provedenému hodnocení důkazů, kterými prokazovala veškeré své příjmy a výdaje. Vytýká soudu, že vůbec nesrovnával cenovou hladinu v České republice a ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, kde jsou životní náklady jedny z nejvyšších v Evropské unii. Soud rovněž nezohlednil, že Ing. P. S. obstrukcemi v rozvodovém řízení zabránil možnému zvýšení příjmu stěžovatelky.

Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, označil své rozhodnutí za správné a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Š. S. a Městský úřad v Ústí nad Orlicí, jako opatrovník nezletilého P. S. a nezletilé M. S., se, ač vyzváni, k ústavní stížnosti nevyjádřili.

Ing. P. S., jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti požádal o ustanovení advokáta jako zástupce pro řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud již v minulosti dovodil (

in Sb.n.u.ÚS, svazek 10 usnesení č. 20, str. 409), že stojí mimo organizaci obecných soudů, a že tím je současně také dána jen omezená podpůrnost procesních norem platných pro obecné soudy, ze kterých jinak možnost ustanovení advokáta soudem je dána ( , , ve znění pozdějších předpisů). Subsidiární aplikace podpůrných procesních norem je myslitelná pouze tam, kde samotná povaha činnosti Ústavního soudu takovéto subsidiarity ve vztahu k vlastním druhům řízení vyžaduje, nikoli však tam, kde by subsidiární aplikací podpůrného procesního předpisu měl být vytvořen nový institut (srovnej též V. Ševčík, Ještě jednou k ustanovení advokáta v řízení před Ústavním soudem, BA 5/1995, str. 50). Proto se Ústavní soud návrhem Ing. P. S. na ustanovení zástupce pro řízení před Ústavním soudem, nemohl zabývat. Přitom Ústavní soud již dovodil (

,

), že smysl a účel obecné povinnosti právního zastoupení lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem, a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení. Ústavní soud se tedy nezabýval vyjádřením ing. P. S. k ústavní stížnosti, neboť toto vyjádření nebylo provedeno kvalifikovanou osobou, přičemž na povinnost být kvalifikovaně zastoupen byl Ing. P. S. Ústavním soudem upozorněn.

Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Plnění vyživovací povinnosti vůči nezletilým dětem (ale nejen vůči nezletilým) má zásadně přednost před uspokojováním potřeb povinné osoby, a to s výjimkou jejích základních potřeb. Odvolací soud nepochybil, když se zabýval veškerými příjmy stěžovatelky a zohlednil pouze její výdaje důležité pro rozhodování v této věci, tedy nikoliv veškeré její výdaje. Nově a dočasně stanovené výživné přitom i nadále není rozhodující položkou všech výdajů, které sama stěžovatelka uvedla (čl. 164), a zhruba odpovídá nákladům stěžovatelky na provoz osobního automobilu. Z tohoto pohledu je poukaz na rozdílnou cenovou hladinu v České republice a ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska (který by za jiných okolností nepochybně významný byl), bezpředmětný.

Ústavní soud neshledal, že by skutková zjištění odvolacího soudu byla v nesouladu s provedenými důkazy. Je patrný vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Rozhodnutí odvolacího soudu mají oporu v procesních předpisech. Z toho Ústavní soud činí tedy závěr, že nedošlo k jakémukoliv zásahu do práv podle y či jiných základních práv stěžovatelky, obsažených v ústavním pořádku.

Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, a proto ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. září 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu