Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 348/04

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. L., právně zastoupeného JUDr. J. G., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. , a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. , t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 8. 6. 2004 a k výzvě Ústavního soudu doplněnou dne 23. 8. 2004, se Z. L. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR a rozsudku Městského soudu v Brně pro porušení , , a d (dále jen "").

Nejvyšší soud ČR uvedeným usnesením odmítl stěžovatelem podané dovolání jako opožděně podané, neboť usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. , proti kterému dovolání směřovalo, bylo stěžovateli a jeho obhájci doručeno dne 26. 6. 2003, ale dovolání bylo podáno k poštovní přepravě až dne 9. 1. 2004, tedy více než čtyři měsíce po uplynutí zákonné lhůty pro podání dovolání. Krajský soud citovaným usnesením, jako soud odvolací, zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. . Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným dvojnásobným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ"), trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1 TrZ a trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 TrZ. Za dvojnásobný trestný čin podvodu a za sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 TrZ (rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2002, sp. zn. ) a sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 TrZ (rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. ) byl odsouzen k souhrnnému trestu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Za výše uvedený trestný čin zpronevěry a zanedbání povinné výživy mu byl uložen úhrnný trest v trvání dvanácti měsíců.

Předtím než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), může se jím zabývat také věcně.

Ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod ( ). To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto se snaží své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci minimalizovat. Je oprávněn jejich rozhodnutí přezkoumávat pouze tehdy, pokud byly před podáním ústavní stížnosti vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, které jsou v procesní dispozici stěžovatele. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

V projednávaném případě je ústavní stížnost nepřípustná, protože stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Stěžovatel totiž měl, proti zamítavému usnesení krajského soudu, k dispozici opravný prostředek v podobě dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Dovolání však přes výslovné poučení účinně nepodal, učinil tak až po zákonem stanovené lhůtě. Tím se však zbavil možnosti projednání své věci v rámci řízení o ústavní stížnosti, protože v tomto řízení je možno projednat jen ty věci, v nichž stěžovatelé vyčerpali všechny možnosti k ochraně svých práv ( ).

Ze totiž vyplývá, že procesními prostředky k ochraně práva je nutno rozumět nejen opravné prostředky, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných řízeních přivodit. Pokud tedy stěžovatel podal dovolání proti zamítavému usnesení krajského soudu o odvolání opožděně, zmeškal svým vlastním přičiněním lhůtu k podání prostředku, jímž by se mohl domáhat ochrany svých práv. Takové neefektivní vyčerpání opravného prostředku je v důsledku totožné s nepodáním opravného prostředku, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a proto Ústavní soud musel takové podání odmítnout.

Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení . Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [], nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma []. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.

K námitkám stěžovatele, týkajícím se postupu městského soudu (pokračování hlavního líčení v nepřítomnosti stěžovatele, z toho plynoucí nemožnost vyjádřit se k výpovědím svědků a jeho špatný zdravotní stav), Ústavní soud dodává, že stěžovatel byl po celou dobu řádně zastoupen obhájcem, který s tímto postupem souhlasil (což tvrdil stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti), v rámci obhajoby mohl klást vyslýchaným svědkům otázky a stěžovateli měl vysvětlit postup při podání dovolání. Pokud nebyl stěžovatel spokojen s postupem a "kvalitou" obhajoby, nezbývá než konstatovat, že poruší-li obhájce při výkonu obhajoby jemu svědčící povinnost (nebo poskytuje-li právní pomoc non lege artis a nejde-li přitom o trestný čin), nelze nápravu sjednat jinak než cestou příslušné profesní organizace - České advokátní komory, nikoli cestou ústavní stížnosti.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že i v případě, kdyby odhlédl od odmítavého usnesení Nejvyššího soudu ČR o dovolání, musel by ústavní stížnost odmítnout jako návrh podaný po šedesátidenní lhůtě stanovené pro jeho podání , neboť usnesení krajského soudu o odvolání bylo stěžovateli i jeho obhájci doručeno dne 26. 6. 2003 a ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě až dne 8. 6. 2004 (viz razítko na doporučené listovní zásilce), proto by se jednalo o návrh podaný opožděně. Zákonem stanovenou šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti je nutno počítat od data doručení usnesení krajského soudu o odvolání s tím, že tato zákonná lhůta je lhůtou procesně právní a její nedodržení nemůže Ústavní soud prominout ani prodloužit, neboť se jedná o lhůtu kogentní.

S ohledem na tyto závěry jedná se o návrh nepřípustný, který soudce zpravodaj usnesením, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle , aniž by se mohl jakkoli zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2004

JUDr. František Duchoň, v. r.

soudce Ústavního soudu