Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 310/03

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. B., zastoupeného JUDr. K. M., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 9. 2002, sp. zn. , a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. , 441, 442/2002, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včasnou ústavní stížností navrhl stěžovatel zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů pro porušení jeho práva na soudní ochranu podle článků 90, 95 a 96 y a práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 a v obecné rovině i podle článku 4 odst. 1 d (dále jen " "). K porušení těchto základních práv došlo, podle tvrzení stěžovatele, tím, že po konfliktu mezi stěžovatelem a jeho manželkou bylo vydáno předběžné opatření, ze dne 18. 4. 2000, kterým byli oba nezletilí synové svěřeni do výchovy matky (jeho manželky), a dalším předběžným opatřením, ze dne 19. 6. 2000, byl upraven rozsah kontaktů stěžovatele s oběma syny. Od vydání tohoto předběžného opatření matka toto soudní rozhodnutí nerespektovala a neumožňovala stěžovateli, jako otci, setkávat se s dětmi. Stěžovatel detailně vylíčil problémy při realizaci svých otcovských práv na kontakt s dětmi a tvrdí, že v důsledku liknavého postupu soudů byl prakticky o děti připraven.

Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud"), rozhodl dne 11. 9. 2002 bez jeho účasti a za situace, kdy stěžovatel krátce předtím vznesl námitku podjatosti proti soudkyni, která věc rozhodovala. Stěžovatel tak byl připraven o možnost doložit záležitosti, týkající se jeho majetkových a výdělkových poměrů. Výši výživného, které mu bylo soudem vyměřeno pro nezletilé děti, považuje za nespravedlivé, protože neodpovídá jeho výdělečným možnostem, a povinnost zaplatit nedoplatek na výživném ve výši cca 250 000,-- Kč považuje za nereálnou.

Ústavní soud si vyžádal soudní spis, ze kterého zjistil, že rozsudkem obvodního soudu ze dne 11. 9. 2002, sp. zn. , byli nezletilí M., a L., B. svěřeni na dobu před rozvodem i po rozvodu do výchovy matky. Otci (stěžovateli) byla, s účinností od 1. 5. 2000, uložena povinnost přispívat na výživu nezl. M. částkou 4 000,-- Kč a nezl. L. částkou 3 500,-- Kč měsíčně. Nedoplatek výživného za dobu od 1. 5. 2000 do 31. 8. 2002 uložil soud otci zaplatit ve čtyřech splátkách. Výživné ve stejné výši bylo otci stanoveno i na dobu po rozvodu. Zároveň byl upraven rozsah kontaktů otce s nezletilými dětmi.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 6. února 2003 potvrdil rozsudek obvodního soudu ve věci samé. Ke změně přistoupil jen ve výroku o dlužném výživném, které vypočetl za dobu od 1. 5. 2000 do 31. 1. 2003 a celou částku uložil stěžovateli zaplatit do 31. 12. 2003.

Po prostudování obsahu připojeného spisu, s přihlédnutím k argumentům uvedených stěžovatelem v jeho ústavní stížnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je návrhem zjevně neopodstatněným.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s rozhodnutími soudů obou stupňů a uvádí zejména dva okruhy argumentů. Jednak tvrdí, že ve věci, v prvním stupni, rozhodla dne 11. 9. 2002 po jednání, kterého se nezúčastnil, vyloučená soudkyně, jednak že výživné bylo stanoveno ve výši, která neodpovídá jeho majetkovým a výdělkovým poměrům. Podle stěžovatele bylo oběma soudními rozhodnutími porušeno jeho právo na soudní ochranu, protože soudy nepostupovaly zákonným způsobem ( a y ČR), porušily v jeho případě princip rovnosti účastníků řízení ( y ČR). Obecným soudům stěžovatel dále vytkl porušení (ochrana rodičovství, rodiny a zvláštní ochrana dětí a mladistvých), a v obecné rovině i článek 4 odst. 1 y.

Pokud se stěžovatel ve svém návrhu obsáhle zabývá skutečnostmi, pro které mu nebylo umožněno stýkat se o oběma dětmi, jedná se o situaci předcházející napadenému rozsudku obvodního soudu, kdy se jednalo o výkon uvedených předběžných opatření. Stěžovatelem uváděné problémy nejsou tedy předmětem ústavní stížnosti, protože nemají souvislost s napadeným rozsudkem obvodního soudu. Uvedeným rozsudkem byl totiž upraven rozsah a způsob setkávání se otce s oběma syny do budoucna. Pokud jde o odvolací soud, ten se zabýval těmito otázkami v rámci odvolacího přezkumu a k odvolání stěžovatele a potvrdil obě poslední usnesení obvodního soudu, jimiž rozhodl o návrzích stěžovatele na vydání předběžných opatření.

Důvody, které stěžovatel uvádí ve své ústavní stížnosti, jsou téměř shodné s důvody, které uplatnil již v odvolání. Tímto způsobem se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá přezkoumání své věci Ústavním soudem, jako by byl další odvolací instancí. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší, neboť se nezabývá porušením "běžné zákonnosti" a do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán zasáhnout pouze tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. K tomu však v přezkoumávané věci nedošlo.

Námitkou stěžovatele o podjatosti soudkyně, která ve věci rozhodovala u obvodního soudu, se obsáhle zabýval odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku, protože stěžovatel uplatnil tuto skutečnost jako odvolací důvod podle . Odvolací soud se s námitkami stěžovatele přiléhavě a ústavně konformním způsobem vypořádal. Stěžovateli se tedy nepodařilo prokázat, že by v jeho věci rozhodovala vyloučená soudkyně.

Návrh na úpravu práv a povinností rodičů k nezletilým dětem podala matka již 7. 7. 1999 a celé řízení ve věci trvalo několik let. Soudy obou stupňů rozhodly o svěření obou dětí matce na základě velmi obsáhlého dokazování, zahrnujícího i několik znaleckých posudků. Stejná důkazní pozornost byla věnována i zkoumání majetkových a výdělečných poměrů obou rodičů za účelem stanovení výživného pro obě děti, odpovídajícího zásadám uvedeným v a , v platném znění (dále jen " "). Výživné pro obě děti bylo stěžovateli vyměřeno podle zákona (viz a zákona o rodině), takže porušení y nepřichází v úvahu. V přezkoumávané věci tedy nebylo zjištěno nic, co by uvedený případ posouvalo do ústavně-právní roviny.

Ústavní stížnost stěžovatele spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Námitka stěžovatele ohledně porušení jeho práva na spravedlivý proces, ve smyslu y, tak nemůže obstát. Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté y a rozsudek jak soudu prvního stupně, tak i odvolacího soudu, je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování ( y ČR), jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout. K jednání na den 11. 9. 2002 byli stěžovatel i jeho právní zástupce včas předvoláni (předvolání obdrželi stěžovatel dne 23. 8. 2002 a jeho právní zástupce dne 22. 8. 2002), k jednání se bez omluvy nedostavili a svého práva tak nevyužili. Zúčastnili se předchozích jednání ve věci, takže k porušení zásad spravedlivého procesu v neprospěch stěžovatele nedošlo.

Obsah práva na spravedlivý proces nelze totiž vykládat tak, jako by se jím garantoval úspěch v řízení. Zásady spravedlivého procesu vyplývající z y je třeba chápat tak, že v souladu s obecnými procesními předpisy musí být v řízení před obecným soudem účastníkovi zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tyto záruky nebyly v projednávané věci porušeny a není tak dán prostor pro závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Rovněž porušení principu rovnosti Ústavní soud ve zkoumaném případě neshledal.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji, podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2004

JUDr. Vojen Güttler , v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu