Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 375/04

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti K. H., zastoupeného Mgr. K. M., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 3. 2004, čj. -129, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 9. 2001, čj. -108, a rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 21. 6. 2001, čj. -90, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - sever, jako účastníků řízení, t a k t o:

Návrh se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - sever, a to s odkazem na údajné porušení , , , a d (dále jen "").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Plzni - sever, sp. zn. , z něhož zjistil následující:

Rozsudkem ze dne 21. 6. 2001, čj. -90, uložil Okresní soud Plzeň - sever, stěžovateli (v původním řízení žalovanému) zaplatit žalobci, Obci Zbůch, částku 20.635,30 Kč s příslušenstvím (výrok II). Žalobu zamítl ohledně úroku z prodlení ve výši 3% z částky 1000,- Kč od 1. 9. 1998 a z částky 1000,- Kč od 1. 10. 1998 a 1% z částky 135,30 Kč od 1. 10. 1999, vždy do zaplacení (výrok III.). Dále zastavil řízení v části, týkající se smluvní pokuty ve výši 11.500,- Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.). Soud v odůvodnění mimo jiné konstatoval, že mezi účastníky byla dne 7. 11. 1997 uzavřena kupní smlouva o koupi plynového kotle (stěžovatel byl zastoupen manželkou na základě plné moci). Kupní cena ale zůstala zčásti nezaplacena. Soud současně nezjistil, že by smlouva byla uzavřena v rozporu s ustanovením či , (dále jen "o. z."). Možnost odstoupit od smlouvy nebyla sjednána a nebylo také prokázáno, že by smlouva mezi účastníky byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Soud proto konstatoval, že je dán nárok žalobce na doplacení kupní ceny a příslušného úroku z prodlení.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17. 9. 2001, čj. -108, rozsudek soudu prvého stupně ve výrocích II. a IV., napadených odvoláním stěžovatele, potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. I odvolací soud dospěl ke shodným závěrům stran platnosti kupní smlouvy, uzavřené mezi účastníky, resp. odstoupení od ní, jako soud prvého stupně. Neměl ani výhrady ke skutkovým zjištěním, k nimž dospěl soud prvého stupně.

Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 22. 3. 2004, čj. -129, dovolání stěžovatele zamítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Dovolací soud zjistil, že stěžovatelem zpochybněné skutkové závěry mají oporu v provedeném dokazování. Manželka stěžovatele postupovala při uzavření smlouvy v rozsahu zmocnění daného stěžovatelem a v době uzavření kupní smlouvy byla prováděna dodávka tepla. V hodnocení provedených důkazů není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor. Důvod uvedený v , (dále jen ""), tedy není naplněn. Ke stejnému závěru dospěl soud, pokud jde o důvod uvedený v , neboť napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod neplatnosti kupní smlouvy podle ustanovení o.z. nebyl totiž v projednávaném případě naplněn. Odstávka teplé vody při nepřerušené dodávce vody studené nebyla způsobilá vzbudit důvodný strach z újmy, v jehož důsledku byla manželka stěžovatele donucena podepsat smlouvu. Neprokázalo se ani, že by manželka stěžovatele byla nucena smlouvu uzavřít či že by jí bylo vyhrožováno neobnovením dodávky teplé vody v případě, že smlouvu za žalovaného neuzavře.

Stěžovatel napadá shora uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností, doplněnou podáním ze dne 16. 8. 2004. Tvrdí, že postupem žalobce, Obecního úřadu Zbůch, i všech soudů, jež ve věci doposud rozhodovaly, byla porušena jeho ústavně garantovaná práva. Kromě výčtu jednotlivých práv, která měla být dotčena, konkrétně uvádí, že byl jednáním obecního úřadu nucen k uzavření smlouvy a byla mu stanovena povinnost smlouvu uzavřít. Obec Zbůch protiprávně zastavila přívod tepla a teplé vody do bytu stěžovatele, a zasáhla tak do jeho práva na ochranu obydlí, soukromého a rodinného života. Toto jednání bylo úmyslným nátlakem, jež mělo stěžovatele uvést do stavu tísně s tím, že stěžovatel měl pod takovým "psychickým nátlakem" podepsat pro sebe nevýhodnou smlouvu. Touto cestou bylo rovněž vynucováno plnění ve formě příspěvku na plynový kotel, na který nemá žalobce právní nárok.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , y). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy pátéy, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (y ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavyy Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Ústavní soud předesílá, že stěžovatel svou ústavní stížností pouze zcela obecně polemizuje se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích obecných soudů, aniž by svůj protichůdný názor vybavil jakoukoli relevantní argumentací, natož argumentací ústavněprávní. Konkrétní námitky, s nimiž stěžovatel seznámil Ústavní soud až v doplnění své ústavní stížnosti, jsou obsahově totožné s argumenty vznesenými a zohledněnými již v řízení před obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

K takovému závěru Ústavní soud v projednávaném případě nedospěl. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použily ( ). Přiložený spis obecného soudu nedává podnět k obavě, že by byl porušen požadovaný procesní postup orgánu veřejné moci. V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatele příznivý, nelze spatřovat porušení práva chráněného článkem 36y. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z ústavního hlediska jsou napadená rozhodnutí akceptovatelná a jejich odůvodnění jsou ústavně konformní a srozumitelná. Není zřejmé, že by právní názor, k němuž obecné soudy dospěly, jakkoli vybočoval z mezí zákona. Naopak, právní závěry obecných soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy.

Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoliv porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2004

JUDr. Dagmar Lastoveckáv.r.

předsedkyně senátu