Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 446/04

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 24. srpna 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. D. R., zastoupené JUDr. J. B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2004, č. j. - 140, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 1. 2004, č. j. - 123,

t a k t o :

Ústavní stížnost s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 7. 2004 ve lhůtě stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále ""), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů, neboť se domnívá, že výše citované soudy svým postupem v dané věci porušily ustanovení d (dále jen "") a y ČR.

Výše citovaným (ve věci již třetím) rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu stěžovatelky s návrhem, aby soud určil, že výpověď z pracovního poměru, kterou dal vedlejší účastník (žalované Hlavní město Praha) stěžovatelce dne 9. 10. 2000, je neplatná. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze výše citovaným rozsudkem tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil a rozhodl dále o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že z uvedených důkazů (viz str. 2 citovaného rozsudku) vyplývá, že ve smyslu ustanovení byla pracovní smlouva se stěžovatelkou uzavřena platně, neboť ji uzavírala osoba k tomu pověřená zaměstnavatelem. Současně byla splněna i podmínka ve smyslu ustanovení , tj. že o tom, zda se jedná o neomluvenou absenci, rozhoduje zaměstnavatel v dohodě s příslušným odborovým orgánem. Dále uvedl, že z dalších důkazů, včetně provedených soudem I. stupně, je nesporně prokázáno, že žádost o poskytnutí dovolené musela být písemná, že o zákazu čerpání dovolené byla včas stěžovatelka informována jak oficielně, tak neformálně, nebyla jí dovolená povolena, avšak přesto stěžovatelka odjela mimo republiku. Proto i po doplnění řízení dospěl ke shodným skutkovým, tak i právním závěrům jako soud I. stupně, a v podstatě uplatněné odvolací důvody dle a g) neshledal důvodnými.

Stěžovatelka ve svém podání uvádí, že v jejím případě došlo k nespravedlivému procesu. Argumentuje, že soud I. stupně se zabýval při hodnocení důkazů vším možným, ale jediným zásadním a objektivním důkazem, kterým byla kniha služeb, se však vůbec nezabýval. Stejně tak soud odvolací se nezabýval jejími tvrzeními a opominul nejdůležitější důkaz, čímž obecné soudy pochybily při zjišťování skutkového stavu a zároveň v právním hodnocení celé věci. Dle jejího názoru došlo k selektivnímu hodnocení důkazů, neboť byly hodnoceny pouze důkazy, které byly pro ni nepříznivé a soud vyloučil ty důkazy, které hovořily v její prospěch. Takový postup shledává stěžovatelka nesprávným, protože porušuje ústavní pořádek zakotvený v y ČR a v y. Proto navrhuje, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení její důvodnosti.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti zásah do jejích práv garantovaných ustanovením y, Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že k porušení práva zakotveného v tomto ustanoveníy by došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov.

, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Ústavní soud po prostudování obou napadených rozhodnutí nezjistil, že by stěžovatelce bylo nějak bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů. Je zcela evidentní, že obecné soudy jednaly v souladu s procesními předpisy, stěžovatelce nebylo znemožněno podat opravný prostředek, odvolací soud se odvoláním pečlivě zabýval a celkově přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně i řízení proběhnuvší před ním.

Namítá-li stěžovatelka nedostatky v hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy, je třeba připomenout, že soudy dley ČR poskytují ochranu právům, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý. Důsledkem této nezávislosti je mimo jiné i to, že se řídí jen zákonem a podle hodnotí důkazy podle své úvahy. Stejně tak soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede ( ).

Ústavní soud dále konstatuje, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, pokud zjistí, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé.

Ústavní soud po důkladném seznámení se s oběma napadenými rozhodnutími konstatuje, že soudy obou stupňů postupovaly v řízení v souladu s ustanoveními , která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v y. Dále Ústavní soud zjistil, že odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí ze skutkových zjištění, která jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry. V odůvodněních svých rozsudků soudy své závěry detailně zdůvodnily. Proto také Ústavní soud neshledal v jejich postupu, resp. v jejich rozhodnutích stěžovatelkou tvrzené porušení práv vyplývajících z y.

Námitka stěžovatelky o porušení y ČR v tomto případě není relevantní, ostatně ani ona sama ve svém podání neuvádí, v čem konkrétně by mělo být toto ustanoveníy ČR porušeno.

Ústavní soud tedy neshledal v napadených rozhodnutích namítané ani jiné porušení ústavních práv. Je tedy zřejmé, že zde není důvod, pro který by mělo být vyhověno návrhu stěžovatelky na jejich zrušení.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud návrh stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. srpna 2004

JUDr. Vojen Güttler předseda senátu