Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 446/04

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání ve věci ústavní stížnosti H. M. proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. dubna 2004 č. j. -492, za účasti Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení t a k t o:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 15. 7. 2004, napadá stěžovatelka rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 4. 2004 č.j. -492, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2003 č. j. -442, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 11. 2002 č. j. -420, a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu řízení.

S napadeným rozsudkem dovolacího soudu stěžovatelka nesouhlasí a uvádí, že podle jejího přesvědčení jsou oba rozsudky soudů nižších stupňů věcně správné, neboť oba soudy v řízení správně zjistily skutkový stav věci a v souladu s takto zjištěným skutkovým stavem věc odpovídajícím způsobem právně posoudily.

Nejvyšší soud podle názoru stěžovatelky ve věci zaujal nesprávný právní názor, neboť rozdělení předmětné nemovitosti na bytové jednotky ve smyslu , ve znění pozdějších předpisů, tak, jak byl proveden rozhodnutím soudu prvního stupně, potvrzeného odvolacím soudem, je údajně jediný zákonný způsob vypořádání spoluvlastnictví k domu. Právní názor vyjádřený v předmětném rozsudku dovolacího soudu prý "extrémně rozšiřuje zásadu, že by nikdo neměl být nucen setrvávat ve spoluvlastnictví s druhou osobou, resp. by neměl být nucen ke společnému řešení společných záležitostí v jednom domě".

Stěžovatelka je proto přesvědčena, že dovolací soud porušil svým rozsudkem její základní práva a svobody zakotvená v Všeobecné deklarace lidských práv, v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v y, a v , v a d.

Z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu vyplývá, že tento soud na základě dovolání žalobkyně M. K. zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Ústavní soud před meritorním projednáním věci vždy nejprve zkoumá, zda jsou splněny podmínky řízení ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka napadá výhradně rozsudek dovolacího soudu a navrhuje jeho zrušení.

Podle ustanovení jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle písm. d)y, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Ve smyslu ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Nepřípustnost ústavní stížnosti, ve smyslu ustanovení , znamená, že se jedná o takovou o ústavní stížnost, před jejímž podáním stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje ().... .

Jak tedy vyplývá z výše uvedených ustanovení , je fyzická nebo právnická osoba, která se hodlá obrátit na Ústavní soud s ustavní stížností, povinna před jejím podáním vyčerpat všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje s tím, že pokud se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci, musí v zásadě jít o rozhodnutí pravomocné.

V dané věci je nepochybné, že předmětným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo řízení vráceno do stadia prvoinstančního, kdy tedy neexistuje pravomocné (ve smyslu výše citovaných ustanovení nezvratitelné rozhodnutí), které by bylo možné napadnout ústavní stížností.

Nesplnění podmínky vyčerpání všech procesních prostředků je možné pouze v případě, že stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [], nebo v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma [ ].

Stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí, a Ústavní soud ani takovou skutečnost nezjistil, že by její stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatelky, když z odůvodnění předmětného rozsudku Nejvyššího soudu je navíc zřejmé, že jedním z hlavních důvodů zrušení obou rozsudků soudů nižších stupňů je skutečnost, že se tyto soudy nezabývaly zkoumáním, zda jejich způsob řešení právní věci nepovede k dalším nežádoucím konfliktům mezi podílovými spoluvlastnicemi, a zda je tedy další soužití účastníků a výkon jejich dalších spoluvlastnických práv v jednom domě reálně možné.

Ústavnímu soudu za této situace nepřísluší zasahovat do nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů, a s ohledem na shora uvedené skutečnosti návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle ustanovení , neboť podaný návrh je nepřípustný.

Protože podaný návrh Ústavní soud posoudil jako nepřípustný [ ], nevyzýval již stěžovatelku k odstranění vady jejího podání, spočívající v nedostatku povinného zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem, neboť ač stěžovatelka v návrhu označila JUDr. J. Š. advokátku za svoji právní zástupkyni v této věci, plnou moc označenou v příloze návrhu nedoložila.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2004

JUDr. Jan Musil v. r.

soudce zpravodaj