Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 151/04

Ústavní soud rozhodl dne 12. srpna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. RNDr. F. Š.2. MUDr. A. Š., 3. J. Š.,4.P.Š.,

5. V. Š., 6. E. Š., všech zastoupených Mgr. L. T., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. prosince 2003, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňovala formální podmínky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon, napadli stěžovatelé pravomocný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. prosince 2003 ( -42) a tvrdili, že jím, jakož i v řízení mu předcházejícím, byla porušena jejich ústavně zaručená práva obsažená v a d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. prosince 2003 ( -42) byla zamítnuta kasační stížnost podaná stěžovateli proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. června 2003 ( -16), kterým byl odmítnut návrh na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu v Táboře ze dne 28. března 2003 [PÚ/421/0/03-Ma (UZ 2910/5)], jímž bylo určeno, že stěžovatelé nejsou vlastníky nemovitostí ve výroku rozhodnutí přesně specifikovaných, nacházejících se v areálu letiště v Bechyni, k. ú. Bežerovice, obec Sudoměřice u Bechyně.

Krajský soud v Českých Budějovicích v odůvodnění svého usnesení poukázal na to, že 1. ledna 2003 nabyl účinnosti , , ve znění pozdějších předpisů ), dle kterého poskytují soudy ve správním soudnictví ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob, a to způsobem stanoveným v zákoně. Krajský soud dále uvedl, že pozemkovým úřadům byla svěřena pravomoc rozhodování o věcech vyplývajících z občanskoprávních vztahů, o otázkách spojených s úpravou vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Dále pak krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že postupem podle a nebudou dotčena práva stěžovatelů a tito se mohou obrátit se svým návrhem na obecný soud dle

Stěžovatelé s tímto postupem nesouhlasili a uvedli, že právní názor Nejvyššího správního soudu spočívá na nesprávném výkladu hmotného práva, který byl obecnými soudy proveden v rozporu s výše uvedenými ustanoveními d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelé se domnívají, že , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, veřejnoprávním způsobem vymezuje právní režim užívání půdy, která má zemědělský charakter. S ohledem na datum jeho vzniku do něj byla zařazena i úprava některých restitučních nároků. O těchto nárocích rozhoduje autoritativním způsobem správní orgán. S ohledem na uvedené se proto stěžovatelé domnívají, že jde o veřejnoprávní předpis. V daném případě proto nešlo o soukromoprávní věc, kterou mají pravomoc projednávat okresní soudy podle a násl. , nýbrž o věc, ohledně které je dána pravomoc krajského soudu podle

Stěžovatelé proto závěrem navrhli, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího správního soudu, jak je vpředu označen, zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší v daných souvislostech přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.

Ústavní stížnost stěžovatelů je polemikou s právním názorem Nejvyššího správního soudu o povaze projednávané věci, tedy zda správní orgán rozhodl o věci soukromoprávní nebo veřejnoprávní, což je kritériem toho, zda v dané věci je příslušný k přezkumu správního rozhodnutí obecný soud či správní soud. Odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu je v tomto směru přiléhavé a přesvědčivé a rovněž tak se v něm tento soud vypořádal řádným způsobem se všemi tvrzeními stěžovatelů ( ,

odst. 2 ), která následně v obdobném rozsahu uplatnili i v ústavní stížnosti; pod aspektem ochrany ústavnosti ( y ČR) nelze proto tomuto soudu nic vytknout.

Pro úplnost se sluší konstatovat, že v důsledku právního názoru Nejvyššího správního soudu o tom, že v dané věci rozhodl správní orgán soukromoprávní věc, nebyli stěžovatelé zkráceni na svých základních právech a nedošlo ani k odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae), neboť mohou podat žalobu k místně příslušnému okresnímu soudu (§ 46

odst. 2 , a ). Účinky procesních úkonů učiněných v dosavadním řízení zůstávají přitom zachovány ( ).

Ústavní soud proto uzavírá, že v této věci nedošlo k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelů; ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 12. srpna 2004