Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 573/03

Ústavní soud rozhodl dne 12. srpna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. a 2. D. Z., obou zastoupených Mgr. D. B., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. října 2003, čj. -146, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2002, čj. -109, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2002, čj. -80, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňovala formální podmínky dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon), napadli stěžovatelé rozhodnutí obecných soudů [usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 8. října 2003 (-146), rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2002 (-109) a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2002 (-80)] s tím, že se cítí dotčeni na svých právech, zakotvených v a y ČR a v a d. Stěžovatelé uvádí, že Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze nesprávně zhodnotily provedené důkazy (výslechy svědků) a dále napadají nedostatečně odůvodněné rozhodnutí těchto soudů, právě v části týkající se hodnocení důkazů. Stěžovatelé vytýkají obecným soudům, že "výpověď jedné svědkyně nadřadily nad výpověď svědka jiného"; navrhli proto, aby Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jak jsou vpředu označena, zrušil.

Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2002 (-109) byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2002 (-80), kterým tento soud ponechal v platnosti svůj směnečný platební rozkaz ze dne 10. října 2000 (Sm 698/2000-14). Označený rozsudek Vrchního soudu v Praze napadli stěžovatelé dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. října 2003 (-146) odmítnuto z důvodu jeho nepřípustnosti [ ve spojení s ]. Z odůvodnění usnesení dovolacího soudu se podává, že stěžovatelé v řízení před tímto soudem nenapadli právní závěry odvolacího soudu, ale hodnocení provedených důkazů, proto Nejvyšší soud ČR neshledal, že by v projednávané věci šlo o otázku zásadního právního významu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím vydaným v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona].

Z obsahu stížností napadaných rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatelé dovolávají, zjištěn nebyl. Napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je ústavně konformním způsobem odůvodněno a rovněž tak se v něm tento soud vypořádal řádným způsobem se všemi tvrzeními stěžovatelů ( ), která následně v podstatě ve stejném rozsahu uplatnili i v ústavní stížnosti; pod aspektem ochrany ústavnosti (y ČR) nelze proto tomuto soudu nic vytknout.

Rovněž tak nebylo shledáno porušení základních práv stěžovatelů při odmítnutí jejich dovolání Nejvyšším soudem ČR. Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého usnesení, jak je vpředu označeno, přiléhavým způsobem, v souladu se zásadami , uvedl, proč posoudil dovolání jako nepřípustné (, ); pod aspektem ochrany ústavnosti (y ČR) nelze proto ani dovolacímu soudu cokoli vytknout.

Již samotné důvody uváděné stěžovateli v ústavní stížnosti nevyvolávají pochybnost o tom, že stěžovatelé usilují o přezkoumání správnosti postupu obecných soudů při hodnocení důkazů. Meritorní rozhodnutí věci, tj. rozhodnutí samo, se však zpravidla zcela vymyká z ústavního přezkumu (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995).

Pokud jde o hodnocení důkazů, z odůvodnění napadených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze vyplývá, že tyto obecné soudy postupovaly zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů ( ), která je projevem ústavní zásady nezávislosti obecných soudů ( a y ČR), a podle konstantní judikatury Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 28, Praha 1994) není tedy v daných souvislostech v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením (se závěry z nich vyplývajícími) sám neztotožňoval. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovateli ani tvrzeny.

Jelikož právní názor, který obecné soudy zaujaly v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci, má oporu ve zjištěném skutkovém stavu a argumentace stěžovatelů při polemice s jejich právními závěry nepřekročila rámec jednoduchého práva, Ústavní soud neshledal, že by v dané věci byla porušena tvrzená ani jiná ústavně zaručená práva (svobody) stěžovatelů. Ústavní stížnost stěžovatelů byla proto odmítnuta z důvodu její zjevné neopodstatněnosti [ § 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 12. srpna 2004