Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 470/03

Ústavní soud rozhodl dne 12. srpna 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci ústavní stížnosti V. P., zastoupené JUDr. B. M., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2003 č. j. -249 a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 17. ledna 2003 č. j. -229, o přiznání znalečného, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í

Ústavní stížností, podanou k doručení Ústavnímu soudu dne 20. října 2003, se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2003 č. j. -249 a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 17. ledna 2003 č. j. -229. Uvedenými rozhodnutími obecných soudů se cítí být dotčena v základním právu plynoucím z d (dále jen ""). Porušení uvedeného základního práva namítá s poukazem na nespecifikovaná ustanovení , o znalcích a tlumočnících, a , k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, a dále , kdy, dle jejího přesvědčení protiprávně, obecné soudy nesprávně přiznaly výši znalečného, nepřihlédly ke stěžovatelkou tvrzeným vadám znaleckého posudku, zejména pak ke skutečnosti, že posudek nebyl vypracován právnickou osobou přibranou soudem, nýbrž fakticky od něj odlišnou fyzickou osobou.

Za účelem posouzení věci si Ústavní soud vyžádal od Okresního soudu v Kolíně spis sp. zn. .

Dle ustanovení senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.

Úvodem pokládá Ústavní soud za potřebné poznamenat, že pokud se stěžovatelka domnívá, že napadenými rozhodnutími mohlo být porušeno její ústavně zaručené právo dle y, pak toto ustanovení na posuzovaný případ vůbec nedopadá již jen z toho důvodu, že v něm nejde o rozhodnutí orgánu veřejné správy, nýbrž soudu. Kromě toho, že v ústavní stížnosti není relevantní odkaz na žádné ústavně zaručené právo, které mělo být napadenými rozhodnutími porušeno, tato neobsahuje ani námitky porušení "jednoduchého" práva, v němž se nějaké základní právo či svoboda promítá. Za této situace se jedná o pouhou polemiku se závěry obecných soudů, jež ovšem opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže. Jak totiž bylo v řadě předchozích rozhodnutí Ústavního soudu konstatováno, Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti dle y (viz nálezy

sp. zn.

,

a další).

Především však je třeba poukázat na skutečnost, že usnesením soudu I. stupně nebylo rozhodováno o právech a povinnostech stěžovatelky, nýbrž jím bylo přiznáno peněžité plnění ze strany státu třetí osobě - znalečné znalci Vysokému učení technickému v Brně,u soudního inženýrství. Je tedy zřejmé, že uvedenými rozhodnutími nemohla být stěžovatelka ve své hmotněprávní pozici (bezprostředně) dotčena; kvalitativně takovým rozhodnutím může být až rozhodnutí o povinnosti k náhradě nákladů řízení ( ).

Krajský soud v Praze v usnesení ze dne 30. června 2003 č. j. -249 při posuzování předmětné věci respektoval kautely plynoucí z , svoje rozhodnutí řádně, přiléhavě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, přičemž reagoval na argumentaci, jež je shodná s obsahem ústavní stížnosti. Napadeným rozhodnutím pak soud odvolací neporušil ani zákaz libovůle (, 4y, , 3y) ani základní práva na řádný proces ( a násl.y).

Z těchto důvodů nutno posuzovat návrh stěžovatelky na zrušení v ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle , ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2004