Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 416/03

Ústavní soud rozhodl dne 12. srpna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) E. W. 2) G. S., 3) D. K. M. zastoupených JUDr.V. J., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 11. února 2003 sp. zn. a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. května 2003 sp. zn. , t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatelé se svou ústavní stížností domáhají zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva, zaručená článkem 36 d (dále jen ).

Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti i připojeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, stěžovatelé se žalobou ze dne 6. února 2002, směřující proti žalovanému K. P., domáhají v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. určení, že 1. stěžovatelka je vlastnicí ideálních 5/12 nemovitostí v žalobě specifikovaných, a dále určení, že součástí pozůstalosti po M. S. je ideálních 5/12 předmětných nemovitostí. Svoji žalobu odůvodňují tím, že nezávisle na jejich vůli došlo ke změně zápisu v katastru nemovitostí k předmětným nemovitostem, k nimž jim nebo jejich právním předchůdcům náleželo vlastnické právo, a vzhledem k tomu, že se obávají, že žalovaný bude vyvíjet snahu předmětné nemovitosti zatížit nebo převést na jiné osoby, čímž by výkon pozdějšího rozhodnutí mohl být ohrožen, spolu se žalobou podali též návrh na vydání předběžného opatření, jímž by žalovanému bylo uloženo, aby se zdržel převodu nemovitostí a dále aby se zdržel zatěžování nemovitostí jakýmikoliv právy třetích osob. Městský soud v Brně tento návrh stěžovatelů na nařízení předběžného opatření zamítl v podstatě s odůvodněním, že stěžovatelé neosvědčili ani potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků ani ohrožení výkonu rozhodnutí, zároveň konstatoval, že otázka, zda bude žalovaný činit úkony ve směru dispozice s nemovitostmi, je ve věci nevýznamná, neboť pokud vlastníkem nemovitostí skutečně není, nejsou jím činěné úkony ve vztahu k nemovitostem platné. Proti tomuto usnesení soudu I. stupně podali stěžovatelé odvolání, jemuž však odvolací soud ústavní stížností napadeným usnesením nevyhověl, když usnesení soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil.

Proti těmto usnesením obecných soudů směřuje ústavní stížnost stěžovatelů, v níž tito poukazují na preventivní povahu předběžných opatření s tím, že pokud je soud I. stupně odkázal na výsledek sporu s poukazem na to, že v případě jejich úspěchu ve věci budou všechny úkony žalovaného neplatné, zjevně tím popřel preventivní kvalitu předběžného opatření. Porušení zásady prevence ze strany soudů obou stupňů je dle stěžovatelů provázeno i porušením jiné základní občanskoprávní zásady - zásady ochrany dobré víry, kterážto zásada v souladu s uvedenou zásadou prevence má směřovat rovněž k tomu, aby se předcházelo zdánlivě dobré víře takových úkonů účastníků občanskoprávních úkonů, které jsou neplatné, či dokonce v případě nevlastníka nicotné. Stěžovatelé dále uvádějí, že smyslem předběžného opatření je státní ingerence do občanskoprávních vztahů, provedená právě za účelem ochrany zájmů jejich účastníků. Pokud soud tyto zájmy nechrání, rezignuje na svoji úlohu nezávislého a nestranného soudu, u něhož se každý může domáhat svého práva. S odkazem na porušení práv zaručovaných článkem 36 y tak navrhují, aby ústavní stížnosti bylo vyhověno a obě napadená usnesení zrušena.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, jak dává ve své judikatuře opakovaně najevo, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) není součástí soustavy obecných soudů a nemůže do jejich činnosti zasahovat jako by byl další přezkumnou instancí. K zásahu do rozhodnutí obecných soudů je oprávněn jen tehdy, pokud obecné soudy při své činnosti vykročí z těch mezí, jež jsou vymezeny pro ochranu základních práv a svobod u, u či mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána. Takový stav však Ústavní soud v této věci nezjistil.

V posuzované věci bylo záležitostí obecných soudů, aby ve své jurisdikci po posouzení okolností případu zvážily, zda jsou či nejsou dány zákonné předpoklady nařízení předběžného opatření a aby také ve svém rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při rozhodování řídily. Těmto povinnostem obecné soudy podle přesvědčení Ústavního soudu dostály. Z odůvodnění jejich rozhodnutí, zejména soudu odvolacího, je totiž patrno, že soudy dostatečně vážily při vědomí povahy předběžného opatření, zda v daném případě jsou či nejsou dány zákonné podmínky jeho nařízení a svůj závěr o jejich neexistenci také řádně zdůvodnily způsobem, jemuž i z pohledu Ústavního soudu lze stěží co vytknout. Pouhá domněnka, že žalovaný se bude snažit předmětné nemovitosti zatížit nebo převést na jiné osoby, kterou stěžovatelé v podstatě ani blíže nekonkretizují, nestačí k osvědčení obavy z ohrožení výkonu rozhodnutí, nehledě k tomu, že lze také souhlasit s názorem odvolacího soudu poukazujícím v podstatě na jistou výjimečnost předběžných opatření nařizovaných z obavy ohrožení výkonu rozhodnutí v řízeních o žalobách určovacích. Ve své argumentaci zdůrazňující ochranu svých vlastních práv pak stěžovatelé odhlíží od toho, že i při rozhodování o předběžných opatřeních je třeba mít na zřeteli ochranu práv protistrany tj. v daném případě žalovaného, jemuž zatím vlastnické právo k předmětným nemovitostem svědčí. Práva stěžovatelů, zaručovaná článkem 36 odst. 1 y, jehož porušení v ústavní stížnosti tvrdí, dle přesvědčení Ústavního soudu porušena nebyla, neboť stěžovatelům nebyl odepřen přístup k soudu, soudy obou stupňů návrh stěžovatelů na nařízení předběžného opatření posuzovaly a rozhodly způsobem, v němž Ústavní soud neshledává vykročení z mezí ústavnosti. Sama skutečnost, že stěžovatelé se s rozhodnutím soudů neztotožňují, pak důvodem pro jejich kasaci být nemůže.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelů odmítl podle ,o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné..

V Brně dne 12. srpna 2004