Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 334/04

Ústavní soud rozhodl dne 19. srpna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. K. zastoupené JUDr. L. V. advokátem proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2003, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas a i jinak v intencích , ve znění pozdějších předpisů, dále jen , napadla stěžovatelka rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2003 (-195) a tvrdila, že soudy obou stupňů porušily v její občanskoprávní věci ústavně zaručené právo na soudní ochranu (d), y ČR a Úmluvy o právech dítěte.

Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2003 () byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. října 2002 (-166), kterým nalézací soud vyhověl žalobě stěžovatelky, která vystupovala před obecnými soudy v procesním postavení žalobkyně, zrušil právo společného nájmu účastníků k bytu č. 6 ve 2. nadzemním podlaží v Praze 5 v Pivcově ul. č. 14 a rozhodl, že výlučným nájemcem předmětného bytu bude nadále žalovaný (J. K.). Stěžovatelce uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalovanému do patnácti dnů poté, co jí bude zajištěn náhradní byt.

Z odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu v Praze a označeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 se podává, že ohledně předmětného bytu svědčilo účastníkům právo společného nájmu. Toto právo trvalo. Protože účastníci se po rozvodu manželství o dalším nájmu bytu nedohodli, žalobě na zrušení práva společného nájmu bytu soud vyhověl ( věta první , , v tehdy platném znění, dále jen obč. zák.).

Obecné soudy (Městský soud v Praze, Obvodní soud pro Prahu 5) vycházely při rozhodování o tom, který z účastníků bude byt dále užívat jako nájemce (§ 705 odst. 1 věta druhá obč. zák.), ze skutečnosti, že stěžovatelka má ve výchově nezletilé děti pocházející z manželství účastníků, že od roku 1994 s nimi bydlí u své matky v Rohatci, že děti od počátku docházejí do školy v Rohatci, že stěžovatelka trpí potížemi psychického rázu vyplývajícími ze soužití s žalovaným, že předmětný byt získal žalovaný na základě svého pracovního zařazení, že toto zařazení dosud trvá, že příčinou rozvratu manželství byla nevyzrálost účastníků, jejich rozdílné představy o společném životě a rozdílné povahy a zájmy, že stěžovatelka pracuje v Rohatci a žalovaný v Praze, že žalovaný v bytě bydlí a nemá jinou možnost bydlení, že stěžovatelka jej užívá občas v období prázdnin a jinak bydlí v domku své matky v Rohatci, že povinnosti ve vztahu k bytu plní žalovaný a že pronajímatel ponechal rozhodnutí o dalším nájmu bytu na úvaze soudu. Při rozhodování podle § 705 odst. 1 věty druhé obč. zák. odkázal nalézací soud především na zákonná hlediska uvedená v ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák. Dále uvedl, že není v zájmu nezletilých dětí, aby - spolu s matkou - užívaly předmětný byt, bydlí-li již od roku 1994 v Rohatci a zde také od počátku navštěvují základní školu. Protože dále dovodil, že žalovanému prospívají hlediska zásluhovosti na získání bytu, pracovního zařazení, využití bytu, možnosti zajištění bytové náhrady a plnění povinností ve vztahu k bytu, rozhodl, že nájemcem předmětného bytu bude nadále žalovaný. Vyklizení stěžovatelky z bytu vázal ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. na zajištění náhradního bytu.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2003 () podala stěžovatelka dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. března 2004 (-224) odmítnuto z důvodu jeho nepřípustnosti [ a ].

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což dle povahy vývodů ústavní stížnosti stěžovatelka usiluje. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovatelkou ani tvrzeny.

S argumenty stěžovatelky, které jsou co do obsahu polemikou s výkladem a aplikací jednoduchého práva (příslušných hmotněprávních ustanovení ), se obecné soudy (Obvodní soud pro Prahu 5 a Městský soud v Praze) postačujícím způsobem vypořádaly v odůvodnění svých (vpředu označených) rozhodnutí ( ); pod aspektem ochrany ústavnosti (y ČR) nelze proto těmto soudům nic vytknout a lze odkázat na přiléhavé odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. března 2004 (-224), v němž dovolací soud konstatoval, že vzal-li při rozhodování podle věty druhé ve spojení s ustanovením obč. zák. odvolací

soud - stejně jako soud prvního stupně - v úvahu vedle zákonných hledisek (s nimiž se v napadeném rozhodnutí vypořádal) i další v zákoně výslovně neuvedená hlediska a

dovodil-li, že hlediska prospívající žalovanému převažují nad hledisky svědčícími stěžovatelce, neodchýlil se od ustáleného řešení těchto otázek.

Pro úplnost se sluší konstatovat, že z hlediska již zmíněné pravomocí Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu v těchto souvislostech nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, o což svou ústavní stížností stěžovatelka usiluje, neboť podle , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je v pravomoci Nejvyššího soudu ČR jako vrcholného soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva.

Ústavní soud proto uzavírá, že v této věci nedošlo k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelky; ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [ ], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním

soudu).

V Brně dne 19. srpna 2004