Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
47472.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 180/04
Ústavní soud rozhodl dne 19. srpna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti M. a V. K., oba zastoupeni Mgr. J. S. advokátem proti rozsudkům Krajského soudu v Plzni ze dne 22. ledna 2004 sp. zn. 10 Co 920/2003 a Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. srpna 2003 sp. zn. 30 C 146/2001 , t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Včas podanou ústavní stížností napadají stěžovatelé - v řízení před obecnými soudy dva z 9 žalovaných - shora označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva zaručovaná čl. 1 , čl. 4 odst. 1 čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen Listin Listina ).
Jak Ústavní soud zjistil z obsahu ústavní stížnosti i obsahu spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 30 C 146/2001 , byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 10 Co 920/2003 potvrzen v odvoláním napadené části tj. i ve výroku uvedeném pod bodem II. - jehož se ústavní stížnost týká - rozsudek soudu I. stupně. Tímto výrokem soud prvého stupně rozhodl o zřízení věcného břemene cesty přes celkem šest pozemkových parcel ve vlastnictví různých vlastníků - mezi nimi i stěžovatelů - a to ve prospěch pozemku, jehož současnými vlastníky jsou žalobci. Zřízení věcného břemene cesty za účelem umožnění přístupu k nemovitosti žalobců obecné soudy po provedení obsáhlého dokazování výslechy účastníků, svědků a řady listinných důkazů opřely o ust. § 151o odst. 3 občanského zákoníku .
V ústavní stížnosti proti uvedeným rozhodnutím směřující stěžovatelé zejména zdůrazňují skutečnost, že žalobci na svém pozemku, v jehož prospěch bylo zřízeno právo věcného břemene, postavili dvougaráž bez stavebního povolení a napadenými rozhodnutími tak obecné soudy v podstatě poskytují ochranu subjektu, který jedná protiprávně a své vlastnictví zneužívá. Rozhodnutí soudů dle stěžovatelů nepochybně umožní žalobcům získat vydání dodatečného stavebního povolení na nelegální stavbu dvougaráže ve smyslu ust. 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen stavební zákon), když důvodem pro předchozí nařízení odstranění této stavby příslušným stavebním úřadem bylo kromě jiného i nezajištění přístupu ke stavbě. Stěžovatelé tak dovozují, že jejich vlastnické právo je hodnoceno jako právo nižší kategorie, které může být omezováno i když jednání žalobců je protiprávní a jde o šikanování jiných vlastníků. Kromě toho v ústavní stížnosti zpochybňují možnost aplikace ust. § 151o odst. 3 občanského zákoníku na daný případ s poukazem na absenci kolaudačního rozhodnutí a vkladu do katastru nemovitostí týkajících se dvojgaráže a poukazují i na to, že příslušné ustanovení občanského zákoníku výslovně ve všech částech hovoří o vlastníku stavby, věcné břemeno však v daném případě bylo zřízeno ve prospěch nemovitosti. Stěžovatelé jsou také přesvědčeni o tom, že podmínky ust. § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, jehož se napadená rozhodnutí také dovolávají, nejsou splněny a jejich splnění ani žalobci prokázat nemohou. Podle jejich názoru tak s ohledem na uvedené jde o projev libovůle v soudním rozhodování a obecnými soudy byla dle nich porušena práva zaručovaná shora označenými články Listin y.
Krajský soud v Plzni, jako účastník tohoto řízení, ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že dle jeho názoru ústavní práva stěžovatelů nebyla porušena.
Ústavní soud, poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a obsahem spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 30 C 146/2001 , dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústav y), není další instancí v soustavě obecných soudů a nepřísluší mu zabývat se porušením obyčejných zákonů. Interpretace jednoduchého práva, jakož i jeho aplikace na zjištěný skutkový základ konkrétní věci přísluší soudům obecným, neboť jim svědčí ústavní povinnost zákonným způsobem poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústav y ČR). Ústavní soud také již opakovaně vyjádřil své stanovisko, dle něhož základní práva a svobody (jejichž porušení stěžovatelé tvrdí) působí v oblasti jednoduchého práva jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva, a že za této situace porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 15, nález č. 98; sv. 17, nálezy č. 9, 33). V projednávané věci však taková pochybení Ústavní soud neshledal.
Odvolací soud se v podrobném odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal s odvolacími námitkami stěžovatelů, které tito uplatnili ve svém odvolání proti prvostupňovému rozsudku, přitom soud prvého stupně rozhodoval po provedení obsáhlého dokazování a také již tento soud po zhodnocení provedených důkazů řádně své rozhodnutí zdůvodnil. Rozvedl z jakého skutkového stavu vycházel a jakými úvahami se při zřízení věcného břemene řídil. Z jeho rozhodnutí je patrno, že kromě základních zjištění pro použití ust. § 151o odst. 3 občanského zákoníku , tj. zjištění odlišného vlastnictví stavby a přilehlého pozemku a nemožnosti jiného přístupu, bral v úvahu, že pozemky žalovaných - tedy i stěžovatelů - již slouží jako příjezdová cesta vlastníkům jednotlivých garáží. Tato přístupová cesta byla i v dřívější době užívána také žalobci i jejich právními předchůdci pro příjezd k dřívější dřevěné garáži i k objektu bydlení, vede přes 9 pozemků ve vlastnictví 8 vlastníků, přičemž jeden z pozemků vlastní sami žalobci a další dva vlastníci pozemků dali souhlas k tomu, aby žalobci mohli využívat uvedenou příjezdovou cestu přes jejich pozemky, navíc jsou jednotlivé sousedící pozemky využívány i k příjezdu automobilů ostatních vlastníků garáží a pozemků. To vše i další úvahy pak obecné soudy vedly k závěru, že za uvedeného stavu, kdy předmětné pozemky jsou již žalovanými využívány ke stejnému účelu jako se domáhají žalobci, nedojde k výraznému omezení vlastnických práv žalovaných.
V uvedeném postupu a rozhodnutích obecných soudů, jež jsou řádně a přezkoumatelným způsobem zdůvodněna, nelze spatřovat stěžovateli tvrzený projev libovůle ani porušení ústavně zaručených práv, kterých se stěžovatelé v ústavní stížnosti dovolávají. Zdůraznit je přitom třeba také fakt, že obecné soudy při vážení věci braly v úvahu, že právní předchůdci žalobců, kteří vlastně postavení garáží žalovaným - tedy i stěžovatelům - odprodejem předmětných pozemků umožnili, a rovněž i žalobci, užívali tyto pozemky také jako přístupovou cestu k obydlí, nejen tedy jako přístup ke dvougaráži, na nelegálnosti jejíž výstavby stěžovatelé svou argumentaci ústavní stížnosti staví. Postup žalobců při stavbě uvedeného objektu bez stavebního povolení samozřejmě schvalovat nelze a nečiní tak ani Ústavní soud tímto svým rozhodnutím. Již proto ne, že předmětem soudního řízení bylo posouzení návrhu na zřízení věcného břemene a nikoliv posuzování dodržení podmínek stavebního zákona při výstavbě uvedeného objektu. Otázku, zda jsou či nejsou v případě stavby dvougaráže splněny všechny podmínky ust. § 88 odst. 1 písm. b) věty druhé stavebního zákona pro neodstranění uvedené stavby pak bude muset teprve vyřešit příslušný stavební úřad.
Z uvedených důvodů, kdy porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů Ústavní soud nezjistil, byla jejich ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2004