Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 572/03

Ústavní soud rozhodl dne 19. srpna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele R. A. M., zastoupeného Mgr. E. P., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2003 č. j. -205, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. listopadu 2003 č. j. -133 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. července 2003 č. j. -21, a o návrhu na zrušení ustanovení § 381 zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, t a k t o :

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Návrh na zrušení ustanovení § 381 zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.

O d ů v o d n ě n í

Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v a a násl.d (dále jen "").

Co do rozhodných skutkových okolností posuzovaného případu šlo o to, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. července 2003 č. j. -21 byl stěžovatel vzat do vydávací vazby, a to při současném dovození odůvodněné obavy z jeho útěku (§ 381 odst. 1 tr. ř.). Následně, označeným usnesením téhož soudu ze dne 4. listopadu 2003 č. j. -133 došlo k zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2003 č. j. -205 potom byla zamítnuta jeho stížnost směřující proti tomuto prvostupňového rozhodnutí.

Z pohledu ústavněprávní argumentace stran rozhodnutí vydaných v reakci na jeho žádost o propuštění z vydávací vazby stěžovatel formuloval své stížnostní body vycházeje z obsahu y, dle něhož nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Ve shodě s argumentací předestřenou již v řízení před obecnými soudy namítal, že v případě vydávací vazby zákon nestanoví její dobu, pročež tak nedochází k reálnému naplnění citované ústavní kautely. V návaznosti na toto své tvrzení využil možnosti dané mu ustanovením , resp. , ve znění pozdějších předpisů, a domáhal se zrušení ustanovení § 381 zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.

Ústavní soud posoudil návrh stěžovatele následovně.

Ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. července 2003 č. j. -21, jímž byl stěžovatel vzat do vydávací vazby, jde o návrh podaný po lhůtě stanovené v , ve znění účinném do novelizace provedené Ve zbytku byla ústavní stížnost shledána zjevně neopodstatněnou.

Ohledně napadených usnesení, jimiž nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o propuštění z vydávací vazby, postačí odkázat na obsah jejich racionálně a logicky konstruovaných, a tudíž i přezkoumatelných odůvodnění (§ 134 odst. 2 tr. ř.). Především Vrchní soud v Praze se s ústavněprávními námitkami stěžovatele dostatečným způsobem vypořádal, zejména pokud zdůraznil, že délka omezení jeho osobní svobody (vydávací) vazbou přirozeně nemůže být a není jakkoli neohraničená. Přitom v rámci svých úvah dovodil, že hovořit o nepřiměřenosti délky trvání vazby by bylo lze tehdy, jestliže by přesahovala časové hranice vazby vymezené v § 71 odst. 8 tr. řádu, k čemuž u stěžovatele nedošlo, neboť tento je důvodně podezřelý z majetkové trestné činnosti se způsobením škody velkého rozsahu. Na základě obvyklých interpretačních postupů tudíž dospěl k systémově bezrozpornému výkladu úplného právního řádu jako významového celku, a to provedením ústavně konformní interpretace tr. řádu v intencích y. Provedl-li totiž na základě analogie legis výklad, jímž "odstranil" nedostatek explicitní právní úpravy stran vymezení trvání (délky) vydávací vazby, nutno přihlédnout k tomu, že použil analogii přípustnou, když ve shodě s kautelou plynoucí z y respektoval požadavek minimalizace omezení ústavně zaručeného základního práva, v daném případě stěžejního práva na osobní svobodu.

Nadto, poukazuje-li stěžovatel v odůvodnění návrhu směřujícího ke zrušení citovaného ustanovení trestního řádu na tvrzené nerespektování ústavního postulátu doby stanovené zákonem pro trvání vazby ze strany zákonodárce, tj. vychází-li návrh z argumentu, dle kterého absence jejího výslovného vymezení (resp. omezení) pro vydávací vazbu zakládá protiústavnost předmětného ustanovení, domáhá se stěžovatel, v případě, že by Ústavní soud přistoupil k akceptaci jím předloženého tvrzení o nemožnosti shora naznačeného výkladu, de facto pozitivního zásahu zákonodárce, čili aktu, jenž v kompetenci Ústavního soudu není [ písm. a)y ČR a contrario].

Vzhledem k uvedenému byly ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení shora označeného zákonného ustanovení odmítnuty [, odst. 2 písm. a), b) , ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2004