Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 309/04

Ústavní soud rozhodl dne 19. srpna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, o ústavní stížnosti A. Z., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2004 sp. zn. a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. listopadu 2003 sp. zn. , t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá shora označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi, respektive v řízení jejich vydání předcházejícím došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva).

Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti i obsahu připojených napadených rozhodnutí, byl stěžovatel rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (vydaným tímto soudem v trestní věci stěžovatele již v pořadí jako druhým, když jeho předchozí zprošťující rozsudek byl k odvolání státního zástupce odvolacím soudem zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení) dne 25. listopadu 2003 sp. zn. uznán vinným pokusem trestného činu pojistného podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. za to, že dne 28. května 2002 v Praze 6, v pojišťovně U., a. s. nejprve prostřednictvím makléře P. D., následně i písemně v podobě protokolu Hlášení škodní události, oznámil vznik škody při dopravní nehodě na osobním vozidle Mercedes S320, SPZ ALA 44-43, které je evidováno na firmu C., a. s., Praha 2, Karlovo nám. 31, ke které mělo údajně dojít dne 27. května 2002 v 03.50 hod. v obci Černošice způsobem jím udávaným a současně požádal o výplatu pojistného plnění z titulu pojistné smlouvy, které by bylo vyplaceno ve výši 817.663,-Kč, přitom uvedl nepravdivé údaje o době, místě a průběhu vzniku nehody na vozidle, jakož i o rozsahu jeho poškození, přičemž k výplatě pojistného nedošlo, neboť pojišťovna včas zjistila nepravdivé údaje stran vzniku pojistné události (bližší specifikace skutku je uvedena ve skutkové větě uvedeného rozsudku). Podle zákonné trestní sazby § 250a odst. 4 tr. zák. uložil obvodní soud stěžovateli trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem jeho výkonu dle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 tr. zák. na zkušební dobu tří let.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž zdůrazňoval, že nebyl nikdy a nikým informován, že věc je v šetření policie, a byl to on sám, kdo zabránil pojišťovně ve výplatě pojistného. Připouštěl, že se dopustil pokusu trestného činu, avšak svým vlastním a dobrovolným jednáním odstranil nebezpečí, které hrozilo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu. Proto, dle jeho názoru, mělo být aplikováno ust. § 8 odst. 3 tr. zák. a on měl být pro zánik trestnosti obžaloby podle § 226 písm. e) tr. ř zproštěn. Pro případ, že by se odvolací soud s tímto jeho návrhem neztotožnil, stěžovatel v odvolání dále namítal, že jeho verze skutkového děje, že ke škodné události skutečně došlo, nebyla vyvrácena, rozdíly byly zjištěny pouze v čase a místě nehody a nelze tak dojít k závěru, že pojistné plnění by bylo v celém rozsahu vyplaceno neoprávněně. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu Rt 29/2003, tak tvrdil, že dokazování nebylo úplné, považoval skutková zjištění výše škody se týkající za nedostatečná a domáhal se proto zrušení rozsudku soudu I. stupně a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí.

Městský soud v Praze, který o podaném odvolání rozhodoval ústavní stížností napadeným rozsudkem, považoval odvolání stěžovatele za částečně důvodné. S požadavkem stěžovatele na aplikaci ust. § 8 odst. 3 písm. a) tr. zák. se odvolací soud z důvodů podrobně v jeho rozhodnutí rozvedených neztotožnil, když shodně se závěry soudu I. stupně neshledal v jednání stěžovatele uvedeným ustanovením požadovaný znak dobrovolnosti, avšak na druhé straně další odvolací námitku stěžovatele týkající se zjištění výše škody akceptoval. V tomto směru vycházel ze závěru, že v daném případě nebylo možno prokázat, že rozdíl mezi plněním, které stěžovatel od pojišťovny pro firmu C. hodlal získat a pojistným plněním, které by náleželo, kdyby neuvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje při uplatnění nároku na pojistné plnění, je větší než nula, a proto podle úvahy tohoto soudu nemohlo jednání stěžovatele vykazovat znaky pokusu trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. a tuto právní kvalifikaci nepoužil. Uznal tak stěžovatele vinným trestným činem pojistného podvodu "pouze" podle odstavce 1. uvedeného ustanovení tr. zák a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, kterýžto trest podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let.

Proti těmto rozsudkům obecných soudů směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel po rekapitulaci průběhu trestního řízení poukazuje na to, že je osobou bezúhonnou, ke svému jednání (v intencích rozsudku městského soudu) se v plném rozsahu doznal a případnému škodlivému následku posléze ve spolupráci s firmou C. zabránil. Zejména pak zdůrazňuje, že s ohledem na uvedené okolnosti již před soudem I. stupně navrhl, aby pro případ právní kvalifikace dle § 250a odst. 1 tr. zák. bylo trestní stíhání ve smyslu ust. § 307 tr. ř. podmíněně zastaveno. Před soudem I. stupně však došlo k takovému právnímu posouzení, které stěžovatelem navrhovaný postup v rámci tzv. odklonu znemožňovalo, když byl uznán vinným trestným činem se sazbou převyšující pět let. Stěžovatel v ústavní stížnosti vychází z názoru, že rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání je přípustné pouze před soudem I. stupně a dovozuje tak, že za stavu, kdy u odvolacího soudu došlo k překvalifikaci, která již tzv. odklon umožňovala, měl odvolací soud při dodržení pravidel spravedlivého procesu rozsudek soudu I. stupně zrušit a vrátit věc k novému projednání, kde by bylo možno zvažovat stěžovatelem navržený postup. Pokud tak odvolací soud neučinil, došlo jeho postupem k "odnětí instance". V odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu také chybí jakákoliv zmínka o uvedeném návrhu stěžovatele, rozhodnutí navíc je třeba podle názoru stěžovatele hodnotit jako překvapivé. Z uvedených důvodů je proto stěžovatel přesvědčen o tom, že v jeho případě popsaným způsobem došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť právo na spravedlivý proces nepochybně zahrnuje i možnost uplatňovat práva před soudem příslušné instance.

Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y), není součástí soustavy obecných soudů, není jim instančně nadřízen a nepřísluší mu tedy do jejich činnosti zasahovat, pokud dodržují zásady spravedlivého procesu a postupují v souladu s principy hlavy pátéd.

Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Především nelze stěžovateli přisvědčit v tom, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo "překvapivé". Nemůže jím být již proto, že tímto rozhodnutím bylo odvolání stěžovatele zčásti vyhověno, když odvolací soud přisvědčil jeho námitkám týkajícím se zjištění výše případné škody a v důsledku toho také měnil právní kvalifikaci stěžovatelova jednání. V odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu jsou pak úvahy tohoto soudu zevrubně rozvedeny a podrobně a přesvědčivě je zde také vysvětleno, na základě jakých skutkových zjištění a jejich zhodnocení nebylo aplikováno ust. § 8 odst. 3 písm. a) tr. zák. Pokud pak jde o stěžovatelem tvrzené "odnětí instance", nebylo možno při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti pominout rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. června 2003, v němž tento soud zaujal názor (odlišný od názoru autorů Komentáře k Trestnímu řádu, C. H. Beck 2002), totiž názor, že k podmíněnému zastavení trestního stíhání může docházet i v průběhu odvolacího řízení. Bylo tedy především na stěžovateli samotném, aby v odvolacím řízení svůj návrh na podmíněné zastavení trestního stíhání zopakoval, což, jak patrno z obsahu spisu, neučinil. S přihlédnutím k tomu, že rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání je věcí úvahy příslušného soudu a nejde o rozhodnutí nárokové, pak samotný fakt, že odvolací soud se možností tzv. odklonu ve svém rozhodnutí výslovně nezabýval, nelze hodnotit jako nesprávnost dosahující svou intenzitou protiústavnosti.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů v posuzovaném případě zásah do ústavně zaručených práv, jejichž porušení v ústavní stížnosti stěžovatel namítal, neshledal, a proto jeho ústavní stížnost podle , ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2004