Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 621/02

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové - ze dne 19. srpna 2004

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti Ing. V. L. proti rozsudku Městského soudu v Praze z 19. 6. 2002 sp. zn. , rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu z 25. 1. 2001 č. j. FŘ-9164/11/00 a dodatečnému platebnímu výměru č. 1000000158 Finančního úřadu pro Prahu 10 z 23. 3. 2000 č. j. 79133/00/010915/5816, jímž byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 1995.

I. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 6. 2002 č. j. -40, Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu rozhodnutím ze dne 25. 1. 2001 č. j. FŘ-9164/11/00 a Finanční úřad pro Prahu 10 dodatečným platebním výměrem č. 1000000158 ze dne 23. 3. 2000 č. j. 79133/00/010915/5816 zasáhly do základních práv stěžovatele garantovaných , , d a y. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2002 č. j. -40, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 25. 1. 2001 č. j. FŘ-9164/11/00 a dodatečný platební výměr č. 1000000158 Finančního úřadu pro Prahu 10 ze dne 23. 3. 2000 č. j. 79133/00/010915/5816 se proto zrušují.

Odůvodnění

Stěžovatel se ústavní stížností podanou na poště dne 18. 10. 2002 domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále též "městský soud"), Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu (dále též "finanční ředitelství") a Finančního úřadu pro Prahu 10 (dále též "finanční úřad").

Stěžovatel ve stížnosti uvedl, že mu dodatečným platebním výměrem byla finančním úřadem vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 1995. Finanční ředitelství odvolání zamítlo, městským soudem byla zamítnuta i stěžovatelova žaloba. Podle stěžovatele byl porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle d (dále jen "") a právo na zákonný postup orgánů státní moci podle y (dále jen "") a y.

Stěžovatel podrobně popsal okolnosti, za jakých došlo k dodatečnému vyměření daně. Stěžovatel od společnosti, jejímž byl jednatelem a společníkem, přijímal plnění a vykazoval je jako příjmy z podnikání. Finanční úřad (správce daně) při daňové kontrole kvalifikoval příjmy jako příjmy ze závislé činnosti a podle , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "") předepsal daň k přímému placení společnosti. Stěžovatel podal dodatečné daňové přiznání, aby od správce daně mohl obdržet již zaplacenou daň a tu pak vrátit společnosti, která by z ní mohla uhradit daň, která jí byla předepsána k přímému placení. Správce daně naopak stěžovateli ještě doměřil přiznanou daň.

Stěžovatel uvedl, že všechny námitky, které vznesl v rámci odvolacího řízení, finanční ředitelství zamítlo s tím, že finanční úřad dodržel postup podle a postupoval v souladu i s jinými obecně závaznými předpisy. Námitky se vztahovaly k následujícím krokům správce daně: neplatnosti dodatečného platebního výměru pro neuvedení ustanovení hmotněprávního předpisu, který finanční úřad aplikoval; nesprávnému procesnímu postupu - neumožňuje doměřit daň poplatníkovi; vyměření stejné daně dvěma různým subjektům v rozporu s ustanovením ; postupu správce daně v rozporu s y.

Městský soud žádnou z námitek stěžovatele neakceptoval. Pokud dovodil, že není třeba uvádět konkrétní ustanovení právního předpisu, interpretoval podle stěžovatele ustanovení restriktivně, a tedy v rozporu s principem právní jistoty zakotvené v y. Stěžovatel nesouhlasí ani s interpretací a , protože podle ní by bylo možné, aby stejná daň byla uložena dvěma subjektům. Předepsání daně k přímému placení má podle stěžovatele vlastně povahu sankce. Pro oporu svých názorů snesl stěžovatel rozsáhlou řadu argumentů. Podle stěžovatele výklad provedený městským soudem porušuje a , není ústavně konformní a ve svém důsledku vede k porušení práva na soudní ochranu zakotveného v y a Úmluvy o ochraně lidských práv základních svobod.

V souladu s a 4 , o Ústavním soudu, ve znění do 31. 3. 2004 (dále jen ""), byla vyžádána k ústavní stížnosti vyjádření účastníků řízení.

Městský soud uvedl, že stěžovatel ve stížnosti pouze opakuje žalobní důvody, s nimiž se městský soud podrobně vypořádal. Navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání podle .

Finanční ředitelství ve vyjádření popsalo průběh daňového řízení, uvedlo, že nevylučuje paralelní postup podle vůči plátci daně a podle téhož zákona vůči poplatníkovi. K námitce stěžovatele, že předepsání částky daně k přímému placení má vlastně povahu sankce, uvedlo, že takový postup plyne z poslední věty . Finanční ředitelství vyjádřilo souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Finanční úřad ve svém vyjádření souhlasil s upuštěním od ústního jednání.

Ústavní soud přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti nutné k jejímu meritornímu projednání. Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem ve lhůtě stanovené zákonem ( ). Ústavní stížnost je podána oprávněnou osobou [ ], nejedná se ani o návrh nepřípustný ( ) a Ústavní soud je k projednání návrhu příslušný [ ]. I v ostatním splňuje návrh formální náležitosti [, a ]. Ústavní stížnost byla tedy po formální stránce shledána bez vad a jako způsobilá dalšího přezkoumávání.

Další podmínkou meritorního projednání ústavní stížnosti je, že nejde o návrh zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( a 90y) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 1, nález č. 5, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy pátéy (y).

Ústavní soud o identických případech rozhodoval v řízeních vedených pod

sp. zn.

(Sbírka rozhodnutí, svazek 31, nález č. 145, str. 291) a

sp. zn.

(Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 39) a rozhodnutí městského soudu i správních orgánů zrušil. V prvním z těchto rozhodnutí konstatoval zejména, že za situace, kdy právo umožňuje dvojí výklad, nelze pominout, že na poli veřejného práva mohou státní orgány činit pouze to, co jim zákon výslovně umožňuje; z této maximy pak plyne, že při ukládání a vymáhání daní podle zákona (y), tedy při de facto odnětí části nabytého vlastnictví, jsou orgány veřejné moci povinny ve smyslu y šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod - tedy v případě pochybností postupovat mírněji (in dubio mitius). Ve druhém shora označeném rozhodnutí uvedl Ústavní soud, že při ukládání a vymáhání daní jsou orgány veřejné správy povinny šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod (y), což znamená, že i za situace, kdy platná právní úprava umožňuje zdanit jeden a tentýž příjem u dvou daňových subjektů, je třeba respektovat princip zákazu dvojího zdanění.

Protože se jedná o obsahově shodné případy se stejnými účastníky, považuje Ústavní soud za nadbytečné, aby k argumentaci obsažené v citovaných nálezech cokoli dodával a v dalším zcela na tato rozhodnutí odkazuje.

Podle může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem ke skutečnosti, že účastníci řízení souhlasili s upuštěním od ústního jednání, a vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v této věci upuštěno.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a vyslovil, podle , že došlo k porušení , , y a y. Podle téhož zákona zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2002 č. j. -40, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 25. 1. 2001 č. j. FŘ-9164/11/00 a dodatečný platební výměr č. 1000000158 Finančního úřadu pro Prahu 10 ze dne 23. 3. 2000 č. j. 79133/00/010915/5816.