Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 247/04

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti V. J., zastoupeného Mgr. M. E., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2003, č.j. , usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2004, č.j. -21 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2004, č.j. -13, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení,

takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení d (dále jen "") domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů, kterými nebylo vyhověno jeho žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků a zrušení usnesení, kterým mu bylo posléze uloženo zaplacení soudního poplatku ve výši 33.000 Kč.

V ústavní stížnosti uvádí, že u Městského soudu v Praze podal proti České spořitelně žalobu na ochranu osobnosti, kterou požadoval omluvu a zároveň satisfakci ve výši 800.000 Kč. Jednání, kterým došlo k zásahu do osobnostních práv stěžovatele, spočívalo v nekonání, neboť žalovaná odmítla vydat stěžovateli požadovanéy s padělky jeho podpisů, čímž zabránila stěžovateli v účinné možnosti ochrany osobnostních práv především vůči padělateli. Uvedenéy mu vydala až na základě pravomocného rozhodnutí soudu..

Stěžovatel namítá, že soudy v řízení o osvobození od soudního poplatku nevzaly v úvahu zvláštnosti případu a odmítly návrh jako zjevně nesprávný, aniž by v odůvodnění uvedly, o jaká skutková zjištění a provedené důkazy svůj závěr opírají. Soudy se všemi důkazy navrženými stěžovatelem nezabývaly, přičemž dle názoru stěžovatele se měly hodnotit nejen důkazy týkající se žádosti o osvobození od soudních poplatků, ale měly se zabývat veškerými důkazy předloženými stěžovatelem ve věci. Tento svůj postup ani řádně neodůvodnily a spokojily se s konstatováním, že z objektivního hlediska je stěžovatelovo uplatňování práva na ochranu osobnosti zjevně bezúspěšné. Tím, že se soudy nevyrovnaly s důkazní stránkou věci, došlo jejich postupem k porušení práva stěžovatele chráněného y.

Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Z obsahu připojených usnesení Ústavní soud ověřil, že městský soud se v souladu s ust. zabýval vedle zjišťování majetkových poměrů stěžovatele i zjištěním, zda ve věci nejde o bezúspěšné uplatňování práva. Dle názoru soudu okolnost, že stěžovatel několik let žádal žalovanou o vydání dokumentů, aniž je zřejmé proč tak činil a proč mu je žalovaná odmítala vydat, (navíc, jak sám uváděl, to nebyla žalovaná, ale jiná osoba, která měla údajně zfalšovat podpis stěžovatele), objektivně není způsobilá zasáhnout do osobnostní sféry stěžovatele. Stěžovatel přitom podal na žalovanou trestní oznámení, přičemž v rámci trestního řízení si orgány činné v trestním řízení mohly podle zákona o bankách vyžadovat potřebné doklady. Pokud tedy stěžovatel nedostal příslušné doklady do dispozice, nemohl tím být nijak poškozen, neboť orgány činné v trestním řízení tuto možnost měly. Stejně tak soud neshledal příčinnou souvislost mezi nevydáním dokumentů a tím, že se stěžovatel dostal do osobních problémů (nedostatek finančních prostředků, rozchod s dvěma partnerkami). Soud proto po skutkové stránce neshledal v stěžovatelem označeném skutkovém tvrzení objektivní možnost neoprávněného zásahu do osobnostní sféry stěžovatele. Odvolací soud se se závěry soudu prvého stupně ztotožnil. Konstatoval, že obsahem práva na projevy osobní povahy je dispozice k užití tohoto projevu osobní povahy, přičemž z žaloby nelze dovodit, o jaký konkrétní projev osobní povahy se jedná a jakým konkrétním způsobem s ním žalovaná v rozporu s právem nakládala a dovodil rovněž bezúspěšné uplatňování práva v dané věci.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných muu ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéy a dospěl k závěru, že není důvodná.

Ústavní soud především zdůrazňuje, že ustanovení upravuje možnost, nikoli povinnost přiznání osvobození od soudních poplatků, existují-li k tomu důvody. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, přitom spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (y ČR) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecné soudy při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěly. Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se dostatečně důkladně a zákonu odpovídajícím způsobem zabývaly důvody, které stěžovatel uplatnil v žádosti o osvobození od soudních poplatků tak, aby ve věci mohly rozhodnout. Svá rozhodnutí přitom řádně a podrobně odůvodnily a uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Stěžovatel se mýlí, pokud je přesvědčen, že při posuzování žádosti o osvobození od soudních poplatků jsou soudy povinny provádět veškeré důkazy, vztahující se k věci samé. Řízení o žádosti o osvobození od soudních poplatků, které z podstaty věci předchází vlastnímu rozhodování o žalobním návrhu, nelze ztotožňovat s řízením a rozhodováním o meritu věci. O zřejmě bezúspěšné bránění práva ve smyslu ust. se přitom jedná zejména tehdy, kdy již ze skutkových tvrzení žadatele, aniž by bylo třeba provádět důkazy, je nepochybné, že mu nemůže být vyhověno.

Z výše uvedeného je zřejmé, že obecné soudy postupovaly ve shodě s příslušnými ustanoveními a Ústavní soud proto neshledal, že by v projednávaném řízení o žádosti o osvobození od soudních poplatků došlo v souvislosti s důkazní stránkou věci k porušení y. Závěrům obecných soudů, které dospěly k názoru, že v dané věci se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, neboť stěžovatel spatřuje zásah do svých osobnostních práv v nevydání dokumentů, přičemž mezi tvrzenými důsledky tohoto "nejednání" však neexistuje příčinná souvislost, proto nelze z pozice Ústavního soudu nic vytknout.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy pátéy, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat důvodnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. srpna 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu