Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 237/03

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. O. G., zastoupeného JUDr. M. K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. , usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. , a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. , t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností se JUDr. O. G. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedených usnesení Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a rozsudku Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") pro porušení a y ČR a , 2 a d (dále jen " ").

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadená rozhodnutí jsou výrazem libovůle v rozhodování a jsou zatížena nesouladem jednotlivých skutkových zjištění na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Hodnocení důkazů provedené obecnými soudy a z toho vyvozené právní závěry jsou v přímém rozporu se skutečnostmi, které byly zjištěny. V tomto směru poukázal na údajné rozpory ve výpovědích svědků, na zranění poškozené M. K. a lékařské zprávy vztahující se k jejímu vyšetření s tím, že tyto rozpory nebyly odstraněny a provedená dokazování neposkytují žádnou oporu pro právní závěr o naplnění skutkových podstat stíhaných trestných činů. Dále stěžovatel namítl, že jeho návrhy na provedení dalších důkazů (rekonstrukce a vysvětlení pojmů v lékařských zprávách) nebyly akceptovány. Proto jsou, podle jeho názoru, napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná. Nejvyššímu soudu ČR vytkl, že nesprávným formálním odmítnutím zkrátil jeho právo na přezkoumání zákonnosti předcházejících rozhodnutí.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost splňovala formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), vyžádal si Ústavní soud, v souladu s ustanovením , vyjádření Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, a spis Městského soudu v Brně sp. zn. .

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že argumentace stěžovatele vztahující se k jeho procesnímu postupu a rozhodnutí nemůže obstát. Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, proč nebyl materiálně naplněn stěžovatelem uplatněný dovolací důvod předpokládaný ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ. V podrobnostech pak odkázal na napadené usnesení.

Z obsahu spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem městského soudu uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ") a trestným činem násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle § 197a TrZ a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců s podmíněným odkladem a zkušební dobou osmnácti měsíců. Současně byl zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 TrZ. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, v němž argumentoval obdobně jako v ústavní stížnosti. Krajský soud odvolání stěžovatele zamítl podle § 256 trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Dovolání odmítl Nejvyšší soud ČR podle § 265i odst. 1 písm. b) TrŘ, neboť bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v ustanovení § 265b TrŘ.

Obecné soudy vyšly ze zjištění, že stěžovatel dne 19. 1. 2001 v době kolem 17.30 hod. v Brně na Bosonožském náměstí 45, v okně přízemí rodinného domu, chytil za vlasy svoji dceru M. K. (dále jen "poškozená"), vyklonil ji z okna do ulice a několikrát ji udeřil hlavou o parapet a zeď domu. Přitom ji vulgárně napadal, mimo jiné slovy: "Ty krávo, já tě zabiju!", tak, že se poškozená obávala, že tuto výhrůžku uskuteční. Fyzickým napadením způsobil stěžovatel poškozené zranění v obličeji. Uvedenou událost sledovalo více osob.

Ústavní soud po prostudování předložených podkladů nezjistil nic, co by danou věc posunulo do ústavně právní roviny. Stěžovatel v ústavní stížnosti především napadl způsob hodnocení důkazů obecnými soudy, rozvedl jednotlivé důkazy, upozornil na rozpory ve výpovědích svědků a domáhá se, aby Ústavní soud přezkoumal závěry obecných soudů vztahující se ke skutkovým zjištěním. Staví tak Ústavní soud do pozice třetí instance v systému soudnictví, která mu nepřísluší. V této souvislosti je Ústavní soud nucen znovu opakovat, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení a 2 a y. Výše zmíněná porušení však z napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, krajského a městského soudu, stejně jako z řízení, které jim předcházelo, nevyplývají.

K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces je třeba konstatovat, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace přísluší obecným soudům. Z obecného pohledu rozsah práva na soudní ochranu, jak vyplývá z , 2 a násl. y, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.

V daném případě byla státní moc uplatněna v mezích stanovených zákonem, po celou dobu trestního řízení byl stěžovatel zastoupen obhájcem a byla mu poskytnuta dostatečná soudní ochrana. Obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a trestního zákona, zjistily skutkový stav věci bez důvodných pochybností, jednání byla ústní, veřejná, stěžovatel se jich mohl zúčastnit, podávat návrhy, vyjádřit se ke všem skutečnostem a rozhodovalo se ve dvoustupňovém řízení. Krajský soud přezkoumal rozsudek městského soudu i řízení, které mu předcházelo, vypořádal se s námitkami stěžovatele v odvolání, posoudil všechny skutečnosti i provedené důkazy a dospěl k závěru, který řádně odůvodnil.

Rovněž z napadeného rozsudku městského soudu vyplývá, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, jak se vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Napadená rozhodnutí o vině a trestu soudů obou stupňů jsou vyčerpávajícím, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněna. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že by postup obecných soudů a jejich rozhodnutí nezajistil spravedlivý výsledek a porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle , 2 a y.

Jestliže tedy stěžovatel zpochybňuje způsob provedeného dokazování a jeho vyhodnocení tak, jak je uskutečnil městský soud, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že tato argumentace směřuje do oblasti, jejíž přehodnocování - jak je vyloženo výše - Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší.

Stejně tak neobstojí námitka stěžovatele směřující k neprovedení jím navrhovaného důkazu, tj. provedení rekonstrukce. V tomto směru lze odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu, který se s tímto návrhem stěžovatele řádným způsobem vypořádal (č. l. 111 spisu).

K námitkám stěžovatele týkajícím se rozhodnutí o dovolání považuje Ústavní soud za nutné uvést, že institut dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce, a nikoli projekcí případného "základního práva" garantovaného u či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné "základní právo" na přezkum pravomocných rozhodnutí v trestních věcech neexistuje. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení (viz Protokolu č. 7 k Úmluvě), avšak ani ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. ).

Z napadeného usnesení vyplývá, že Nejvyšší soud ČR vycházel, při posuzování mimořádného opravného prostředku, z pohledu stěžovatelem uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ. Následně dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) TrŘ jako podané z jiného důvodu než je uveden v § 265b TrŘ. V této souvislosti konstatoval, že stěžovatel založil dovolání na jím tvrzeném nesprávném hodnocení provedených důkazů a skutkových námitkách, jimiž se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a až následně dovodil nesprávné právní posouzení předmětného skutku s tím, aby byl zproštěn obžaloby. Jednalo se výlučně o námitky, které jsou mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ. Tvrzení stěžovatele nebylo proto možno podřadit pod již citovaný dovolací důvod, neboť v dovolání nelze namítat vady týkající se skutkových zjištění, včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů. Nejvyšší soud ČR by se tak dostal do pozice třetí soudní instance přezkoumávající skutkový stav věci.

Uvedené závěry Nejvyššího soudu ČR jsou zcela v souladu s podstatou a funkcí dovolání, neboť v dovolacím řízení nelze znovu otevírat otázku správnosti a úplnosti skutkového stavu. Právě takový cíl však stěžovatel ve svém dovolání sledoval, zejména namítal nesprávné provádění a hodnocení důkazů a z toho vyplývající nesprávnost samotného zjištění skutkového stavu. Po přezkoumání napadeného usnesení bylo zjištěno, že Nejvyšší soud ČR, v souladu se zásadami trestního řádu, posoudil důvodnost dovolání podle ustanovením § 265b TrŘ. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil své závěry, proč bylo dovolání stěžovatele posouzeno jako podané z jiného důvodu než je uveden v § 265b TrŘ. Za tohoto stavu nelze Nejvyššímu soudu ČR cokoli vytknout, neboť jeho usnesení nevykazuje znaky libovůle a nevybočuje z mezí ústavnosti.

Pokud jde o tvrzené porušení y ČR nepovažuje Ústavní soud tuto výtku za důvodnou, neboť zmíněný článek nepředstavuje subjektivní základní právo, kterého by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti. Jedná se pouze, mj. již z důvodu jeho systematického začlenění, o organizační princip činnosti soudů (nález Ústavního soudu

sp. zn.

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 23, nález č. 127 str. 232).

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. července 2004

JUDr. František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu