Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 42/04

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatele Z. Z., zastoupeného advokátem JUDr. V. D., proti usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 ze dne 5. 1. 2004, sp. zn. , a proti usnesení Policie ČR OŘ SKPV Praha 3 ze dne 28. 11. 2003, ČTS: OR3-82/SKPV-2002, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení a d domáhal zrušení usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 ze dne 5. 1. 2004, sp. zn. Zt 371/2003, a usnesení Policie ČR OŘ SKPV Praha 3 ze dne 28. 11. 2003 ČTS: OR3-82/SKPV-2002. Naposled citovaným rozhodnutím bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin poškozování věřitele podle ust. trestního zákona. Státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 napadeným usnesením stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí zamítla jako nedůvodnou.

Podle názoru stěžovatele skutek, tak, jak jej popsal policejní rada, není a nemůže být trestným činem poškozování věřitele dle § 256 odst. 1 písm. a) trestního zákona, ani jiným trestním činem. Uvedl, že prodej movitých věcí z majetku společnosti B., s.r.o., společnosti Z. Z., s.r.o., by mohl být mařením pohledávky věřitele pouze tehdy, pokud by za zmíněnou věc nebyla úmyslně získána odpovídající protihodnota. Podle stěžovatele v předmětném případě prý "prakticky došlo k tomu, že řádné uvedení objektivní i subjektivní stránky trestného činu v usnesení o zahájení trestního stíhání chybí a rozhodnutí o zahájení trestního stíhání je nezákonné". Další vadou usnesení o zahájení trestního stíhání je - podle stěžovatele - "okolnost, že odůvodnění usnesení neobsahuje skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání, což zákon vyžaduje (§ 160 odst. 1 poslední věta trestního řízení)". Takováto vada usnesení prý způsobuje, že je omezena možnost napadat rozhodnutí opravným prostředkem, neboť z hlediska myšlenkového pochodu policejního orgánu, který vedl k zahájení trestního stíhání, není prakticky co napadat. Usnesení státní zástupkyně považuje stěžovatel rovněž za nepřezkoumatelné; odůvodnění je podle něj formální a státní zástupkyně se prý nevypořádala se všemi námitkami uvedenými ve stížnosti. Názor, který prezentuje v napadeném usnesení státní zástupkyně, by podle stěžovatele vedl ve svém důsledku k tomu, že by bylo možno stíhat "kohokoli pro cokoli", aniž by proti tomu existovala reálná obrana.

Z napadeného usnesení Policie ČR Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl obviněn z trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že jako jednatel spol. Z., s.r.o., a později B., s.r.o., a současně jako jednatel spol. Z. Z., s.r.o., neschopný v té době dostát svým splatným závazkům, dne 15.12.2000 prodal zařízení spol. B. společnosti Z. Z., s.r.o., a to konkrétně vozidla, materiál, skladové zásoby, nářadí, kancelářské vybavení a další věci za dosud přesně nezjištěnou částku a dne 31.12.2000 smlouvou o převodu obchodního podílu převedl spol. B., s.r.o., na J. Š.. Obviněný si musel být vědom toho, že se tím majetek společnosti B., s.r.o., zmenšil, čímž znemožnil věřiteli - společnosti D. s., s.r.o., domoci se pohledávky, vzniklé neuhrazením faktury splatné do 6.7.1999 ve výši 182.634,90 Kč a dále svým jednáním znemožnil spol. B. J. - B. domoci se pohledávky vzniklé neuhrazením faktur ve výši 173.956,80 Kč a ve výši 35.311,20 Kč a tyto neuhradil i přesto, že mu byla Krajským obchodním soudem v Praze pravomocným rozsudkem sp. zn. uložena povinnost, aby tyto částky uhradil.

Státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství v usnesení ze dne 5. 1. 2004, sp. zn. , usoudila, že stížnost proti shora uvedenému usnesení Policie ČR není důvodná; zejména uvedla, že policejní rada při svém rozhodnutí vycházel z podaných vysvětlení osob citovaných v odůvodnění, jakož i listinných materiálů, svědčících o převodu majetku společnosti včetně účetních dokladů. Konstatovala, že nebylo zjištěno, že by k zahájení trestního stíhání došlo nedůvodně a že bude věcí dalšího vyšetřování, zda na obviněného bude podána obžaloba. I když se odůvodnění napadeného usnesení jeví být stručným, nemůže vést ke zrušení samotného usnesení, které obsahuje výčet důkazů, z nichž policie vycházela.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy orgánů veřejné moci a není zpravidla oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by tyto orgány ve svých rozhodnutích či svým postupem na úkor stěžovatele výrazně vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [ , písm. d) y ČR].

Ve vztahu k posuzované problematice Ústavní soud připomíná, že ve své ustálené rozhodovací praxi zpravidla neshledal opatření, jímž bylo sdělováno obvinění (pozn.: podle dnes platného znění trestního řádu jde o usnesení o zahájení trestního stíhání), způsobilým k tomu, aby bylo s úspěchem podrobeno přezkumu na základě podané ústavní stížnosti. Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení; Ústavnímu soudu přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod v zásadě až po jeho ukončení a po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele; to mimo jiné reflektuje i zásadu zdrženlivosti zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci (tzv. princip subsidiarity ústavní stížnosti). Již v nálezu ve věci

sp. zn.

(uveřejněném pod č. 78 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4, str. 243 a násl.) Ústavní soud vyslovil tezi, dle níž ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností - na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci - jež zpravidla podléhá procesnímu vývoji. Prakticky neustále je podrobeno kontrole státního zastupitelství a posléze - při vlastním rozhodování o meritu věci - i soudnímu přezkumu co do jeho zákonnosti i ústavnosti. Ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení proto považuje Ústavní soud, s výjimkou zcela mimořádné a závažné situace, za nepřípustnou a nežádoucí; v tomto směru mu zejména nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 1 tr. ř.) a vyjadřovat se k opodstatněnosti toho kterého trestního stíhání, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného a extrémního porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.

Z předmětného usnesení o zahájení trestního stíhání je zřejmé, který objekt trestného činu, kým a za jakých okolností měl být označeným jednáním zasažen. Je v něm obsažena i dolozní forma subjektivní stránky tohoto jednání. S ohledem na důkazní situaci v době rozhodování podle § 160 odst. 1 tr. řádu ani není možné požadovat po orgánech činných v trestním řízení zcela perfekcionistický popis příslušného skutku. V této fázi trestního řízení postačuje k zahájení trestního stíhání vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek popsaný ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání označenou formou zavinění; z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí napadeného usnesení o zahájení trestního stíhání, neboť trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě, jako je tomu např. u podané obžaloby (§ 176 tr. řádu). Pokud jde o odůvodnění napadených rozhodnutí, je sice velmi stručné, leč to samo o sobě nedosahuje - podle přesvědčení Ústavního soudu - s přihlédnutím ke všem okolnostem věci roviny ústavněprávní. Jestliže jsou napadená rozhodnutí posuzována komplexně (tedy část úvodní spolu s textem odůvodnění), jsou v dané fázi trestního řízení z ústavněprávního hlediska přijatelná, což však samozřejmě nevylučuje jak jejich následný přezkum, tak i případné vyhovění stěžovatelovým námitkám ze strany obecného soudu (soudů). Ne každá případná nezákonnost v oblasti jednoduchého práva totiž musí mít ústavněprávní rozměr; ústavní stížnost svým způsobem staví Ústavní soud do situace, ve které by vlastně suploval státní zastupitelství i obecné soudy od samého počátku trestního řízení. Taková role mu však s odkazem na shora uvedené nepřísluší a příslušet nemůže.

Konečně pokud jde o poukaz stěžovatele na nálezy Ústavního soudu, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 43 a svazek 17, nález č. 30 (

sp. zn.

a

), nutno uvést, že uvedené nálezy v prvé řadě vytýkají obecným soudům, že v záznamu o sdělení obvinění není uvedeno zavinění; o takový případ se však v souzené věci nejedná (arg.: zejména "obviněný si musel být vědom toho ... " atd.). Rovněž nelze přehlédnout, že ústavní stížnosti v těchto věcech směřovaly až proti rozhodnutím obecných soudů, které neposkytly ochranu stěžovatelům, ohroženým vazbou; Ústavnímu soudu pak nezbylo, než zasáhnout- po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva- jako "ultima ratio".

Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

P o u č e n í : Proti usnesení ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. července 2004

JUDr. František Duchoň v.r.

předseda I. senátu Ústavního soudu