Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 82/04

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Z. a 2. B. D., obou zastoupených JUDr. V. F., advokátem proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2003, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která - na základě výzvy Ústavního soudu po odstranění formální vady spočívající v nepředložení kopie rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje [ , ve znění účinném do 31. března 2004 (dále jen zákon)] - i jinak splňovala formální náležitosti podle zákona, napadli stěžovatelé rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2003 (-79), kterým byl změněn rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. června 2003 (-142) tak, že se zamítá žaloba stěžovatelů na vyloučení nemovitostí, označených ve výroku napadeného rozhodnutí, ze soupisu konkursní podstaty úpadce. Krajský soud v Českých Budějovicích žalobě stěžovatelů původně vyhověl.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdili, že Vrchní soud v Praze porušil jejich právo na spravedlivý proces (d) a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, neboť na rozdíl od soudu I. stupně nesprávně dospěl k závěru, že excindační žaloba stěžovatelů nebyla podána ve lhůtě podle , o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Žaloba stěžovatelů byla podána k poštovní přepravě dne 14. 8. 2002 a tomuto soudu doručena dne 16. 8. 2002, tedy jeden den po lhůtě stanovené ve výzvě k podání excindační žaloby, která byla stěžovatelům doručena dne 16. 7. 2002. Stěžovatelé poukazují na to, že v daném období bylo město České Budějovice postiženo povodněmi a za běžných poměrů by žaloba byla soudu doručena včas, tj. 15. 8. 2002. Své tvrzení dokládají potvrzením předsedy Krajského soudu v Českých Budějovicích. Stěžovatelé dále konstatovali, že nepodali dovolání, neboť Vrchní soud v Praze postupoval v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR a podání dovolání by bylo z hlediska ekonomiky řízení zcela zbytečné. Stěžovatelé proto navrhli zrušit rozsudek Vrchního soudu v Praze, jak je vpředu označen.

K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 4 zákona) vyjádřil účastník řízení (Vrchní soud v Praze), který poukázal na to, že rozhodl v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR, jak stěžovatelé správně v ústavní stížnosti uvedli. Dále konstatoval, že není schopen posoudit pravdivost tvrzení stěžovatelů o komplikacích způsobených povodněmi. Účastník řízení uzavřel, že z dikce § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 a 2 zákona a z ustálené judikatury Ústavního soudu má za to, že stěžovateli poskytnuté vysvětlení důvodů, pro něž nevyužili možnosti napadnout rozsudek odvolacího soudu dovoláním, postrádá jakoukoli relevanci a Ústavní soud by měl ústavní stížnost odmítnout.

Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. a po jeho prostudování, s přihlédnutím k vyjádření účastníka a obsahu ústavní stížnosti, konstatuje, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle § 75 odst. 1 zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. V daném případě tato situace nastala a stěžovatelé tedy měli podat dovolání, na které měli ze zákona nárok.

Jejich argumentace, že by takový postup byl z hlediska ekonomiky řízení zbytečný, není relevantní. Výkladem ad absurdum by bylo možné dospět k závěru, že by i jiná podání (žaloba, odvolání) učiněná k obecným soudům bylo možné na základě takové argumentace posoudit jako neefektivní, např. vzhledem k ustálené judikatuře obecných soudů, a stěžovatelé by se pak mohli obracet i bez vyčerpání tohoto kterého prostředku přímo k Ústavnímu soudu, čímž by byla porušena zásada subsidiarity ústavní stížnosti. Ostatně nelze zcela teoreticky ani vyloučit možnost, že postupem podle , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, by mohlo dojít ke změně názoru Nejvyššího soudu ČR.

O skutečnosti, že proti ústavní stížností napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze, jak je vpředu označen, lze podat dovolání, byli stěžovatelé v tomto rozsudku v souladu s poučeni.

Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že neshledal důvody pro postup podle zákona a že by ústavní stížnost byla nepřípustná i podle a , o Ústavním soudu, ve znění účinném k 1. dubnu 2004.

Všechny tyto skutečnosti, byť procesní povahy, jsou podle zákona pro rozhodnutí o ústavní stížnosti natolik relevantní, že Ústavní soud byl nucen ústavní stížnost stěžovatelů odmítnout [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 13. července 2004