Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 756/02

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. M.D., zastoupené JUDr. V. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 10. 2002, čj. - 31, a proti výroku č. II. rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 8. 2002, čj. - 25, za účasti M. S., zastoupené JUDr. E. M., jako vedlejší účastnice, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 31. 12. 2002 doručena ústavní stížnost stěžovatelky ze dne 30. 12. 2002 proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím. Stěžovatelka uvedla, že byla dotčena její práva zaručená d (dále jen ""), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a zásada vázanosti soudce zákonem ve smyslu y ČR. Podle stěžovatelky obecné soudy zcela nesprávně a v rozporu s dosavadní judikaturou obecných soudů posoudily důvody použitelnosti mimořádného oprávnění soudů nepřiznat úspěšnému účastníkovi řízení náhradu nákladů podle . V daném případě podle ní důvody pro nepřiznání nákladů neexistovaly. Stěžovatelce je znám názor Ústavního soudu, který ve většině případů nepovažuje námitku porušení předpisů o nákladech řízení za natolik závažnou, aby ji bylo možno poskytnout ústavně právní ochranu. Tento princip ale nelze paušalizovat, nespravedlivá mohou být i tato řízení, nelze je proto systémově vyjímat z ústavně právního přezkumu. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") rozhodl rozsudkem pro uznání, podle , bez nařízení jednání. Podle stěžovatelky je možné takto rozhodnout jen tehdy, pokud předmětem uznání je celý žalobní návrh, tj. včetně návrhu o nákladech řízení. Okresní soud neseznámil stěžovatelku se skutečností, že první žalovaná M. S. (dále jen "vedlejší účastnice") podala návrh na aplikaci . Její návrh nebyl stěžovatelce vůbec doručen. Navíc stěžovatelka nabízela vedlejší účastnici možnost smírného řešení, kterého vedlejší účastnice nevyužila. Stěžovatelka nesouhlasí ani s posouzením zdravotního stavu vedlejší účastnice a jejích majetkových poměrů. Za mělkou označuje stěžovatelka argumentaci Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), podle kterého byla celá záležitost řešena jen z podnětu stěžovatelky. Podstatou sporu totiž bylo deklaratorní určení vlastnického vztahu k pozemkům v souvislosti s vydržením, nikoli užívací vztahy k němu. Stěžovatelka dále poukázala na podle ní obdobný příklad rozhodnutí krajského soudu o aplikaci , ve kterém náklady přiznány byly. Krajský soud tedy rozhoduje nejednotně. Pro nemožnost sjednocení judikatury v této otázce prostřednictvím dovolání (stěžovatelka to považuje za závažný nedostatek současné procesní úpravy) je potřeba zaujmout zásadní výklad, což má podle ní učinit Ústavní soud a suplovat tak mezeru v rozhodovací pravomoci obecných soudů.

V souladu s ust. , 4 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), byla vyžádána k ústavní stížnosti vyjádření účastníků řízení.

Krajský soud se ztotožnil s přesvědčivými argumenty okresního soudu, které pouze doplnil. Žalovaní neodporovali nároku stěžovatelky, vzniklou situaci nezpůsobili a její nárok uznali. Jeho postupem tedy nedošlo k žádnému zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý soud, nedošlo ani k porušení zákona.

Okresní soud uvedl, že vycházel z platného znění a napadené rozhodnutí vydal zcela v souladu s , 3, 4 a pokud jde o výrok o nákladech řízení - podle . Důvody aplikace tohoto ustanovení podrobně rozvedl v napadeném rozsudku a soud na ně plně odkazuje. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.

Vedlejší účastník Z. M. (druhý žalovaný ve sporu před obecnými soudy) se ve smyslu vzdal svého postavení v řízení před Ústavním soudem.

Vedlejší účastnice (první žalovaná v řízení před obecnými soudy), řádně právně zastoupená pro řízení před Ústavním soudem, uvedla, že podstata veškerých námitek stěžovatelky vyjadřuje její nesouhlas s právním posouzením možnosti aplikace v návaznosti na větu první . Odkázala na nález Ústavního soudu

sp. zn.

, v němž se konstatuje, že Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití . Podle názoru vedlejší účastnice oba obecné soudy aplikovaly správně, když přihlédly k jejímu špatnému zdravotnímu stavu. Zpochybnila tvrzení stěžovatelky, že vedlejší účastnice vlastní poměrně rozsáhlý nemovitý majetek. S námitkou stěžovatelky, že se neměla možnost seznámit s návrhem vedlejší účastnice na aplikaci , se již vyrovnal krajský soud.

Ústavní soud přezkoumal formální náležitosti podané ústavní stížnosti, nutné k jejímu meritornímu projednání. Ústavní stížnost byla shledána způsobilou dalšího přezkumu. Další podmínkou meritorního projednání ústavní stížnosti je, že se nejedná o návrh zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí či jiný zásah orgánu veřejné moci, které jsou stížností napadeny, jsou způsobilé porušit ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Po přezkoumání návrhu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.

Ze spisu sp. zn. Okresního soudu v Českých Budějovicích bylo zjištěno, že stěžovatelka se domáhala určení, že je vlastníkem v žalobě přesně specifikovaného pozemku. Okresní soud rozsudkem pro uznání určil, že stěžovatelka je vlastníkem pozemku, ve výroku II. rozhodl, že se účastníkům nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že žalovaný č. 2 (Z. M.) od počátku nárok žalobkyně (stěžovatelky) uznával, nebylo by spravedlivé, aby jí hradil náklady řízení. Žalovaná č. 1 (vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem ) se sice na výzvu soudu, podle , ve lhůtě nevyjádřila, nezpochybňuje ale nárok stěžovatelky a požádala o zohlednění svého zdravotního stavu. Okolnosti zvláštního zřetele hodné spatřoval okresní soud v tom, že žalovaní vzniklou situaci nezpůsobili, vlastníky předmětného pozemku se stali v rámci dědického řízení a bylo v zájmu všech účastníků, aby se vlastnické vztahy k pozemku vyřešily.

Krajský soud usnesením rozsudek okresního soudu v odstavci II., ve výroku o nákladech řízení, potvrdil. S důvody pro aplikaci se ztotožnil, navíc doplnil, že z žaloby a ani z předložených důkazů neplývá, že by žalovaní zavdali příčinu k vedení sporu a že by žalobkyni bránili v užívání pozemku. Celá záležitost byla řešena jen z podnětu žalobkyně.

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (, y ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález

sp. zn.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C.H.Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy pátéy (y ČR).

Stěžovatelka především nesouhlasila s interpretací a aplikací příslušných ustanovení , z nichž následně dovozuje porušení práva na spravedlivý proces [y a Úmluvy]. Podstata argumentace stěžovatelky spočívá v tom, že za ústavně nekonformní považuje takovou interpretaci, kdy při aplikaci (rozsudek pro uznání) je současně použito speciálního ustanovení o nepřiznání nákladů soudního řízení.

Stěžovatelka označila "za mělkou" argumentaci krajského soudu, že celá záležitost byla řešena pouze z jejího podnětu. V tomto směru Ústavní soud přiznává námitce stěžovatelky jistou relevanci, na danou skutečnost je však nutno pohlížet z hlediska celého případu. Tato dílčí argumentace krajského soudu, která nesprávně zaměňuje užívací vztahy a vztahy vlastnické, o jejichž určení stěžovatelka usilovala, není sama o sobě způsobilá zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

V dané souvislosti Ústavní soud připomíná, že ani skutečnost, že obecný soud se opřel o právní názor (resp. výklad zákona, jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález

sp. zn.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C.H.Beck, Praha 1995, str. 281]. Na odlišný právní názor má stěžovatelka nepochybně právo, institut ústavní stížnosti však není prostředkem pro otevírání diskuse o otázkách obecného práva. Jedná se o nástroj, který slouží výhradně k ochraně ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů. Na druhou stranu je nutno uvést, že existuje možnost, že k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod dojde protiústavní interpretací obecného práva. Ústavní soud se pak může zabývat interpretací obecného práva za splnění určitých podmínek, podrobněji zmíněných např. v nálezu

sp. zn.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 28, C. H. Beck, Praha 2003, str. 85. Jinými slovy řečeno, Ústavní soud vytvořil takovou doktrínu, kdy pamatuje na případy, ve kterých dojde k porušení některé z norem obecného práva v důsledku svévole či interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, což pak zakládá dotčení základních práv a svobod (viz např. nález sp. zn. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 15, C.H.Beck, Praha 2000, str. 17).

Stěžovatelka uvedla, že není možno paušalizovat přístup Ústavního soudu k námitkám porušení předpisů o nákladech řízení. Vedlejší účastnice odkázala přímo na nález

sp. zn.

[in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 22, C.H.Beck, Praha 2002, str. 165], podle něhož Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití , jestliže obecné soudy postupovaly v intencích daných příslušným ustanovením a své rozhodnutí řádně odůvodnily. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že kromě tohoto nálezu, uváděného vedlejší účastnicí, je nutno také přihlédnout k nálezu

sp. zn.

[in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 22, C.H.Beck, Praha 2002, str. 145], podle něhož musí obecný soud své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti; pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, není ve smyslu (a tedy i ve smyslu práva na spravedlivý proces) dostačující. Z uvedeného je zřejmé, že i rozhodnutí podle mohou zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod, není tedy pravdou, že by je Ústavní soud ze svého přezkumu systematicky vylučoval.

Ústavní soud byl tedy postaven před otázku, zda v přezkoumávaném případě došlo k vadnému procesnímu postupu nebo k vadné interpretaci obecného práva, které by představovaly zásah orgánu veřejné moci takové intenzity, který by byl s to narušit stěžovatelčina ústavně zaručená práva. V projednávané věci se o takové porušení nejedná. Obecné soudy neučinily žádné kroky takové intenzity, které by byly způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy v rozsahu, v jakém je namítala, ani v rozsahu jiných ústavně zaručených práv nebo svobod, odmítl Ústavní soud její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2004

JUDr. František Duchoň, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu