Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 226/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislav Balíka a JUDr. Františka Duchoně o ústavní stížnosti J.K., zastoupeného Mgr. J. Č., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2002, č.j. -48 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 7. 2001, č.j. -25, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení a J. a E. M., oba zastoupeni JUDr. P. O. N., Ph.D, jako vedlejších účastníků,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení d (dále jen ""), y ČR (dále jen ""), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku městského soudu, kterým byl potvrzen ústavní stížností rovněž napadený rozsudek soudu prvého stupně, jímž byla zamítnuta jeho žaloba, kterou se domáhal určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. (Ústavní soud dodává, že usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 6. 2003, č.j. -68, kterým bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako nepřípustné, ústavní stížností napadeno nebylo).

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že nemovitosti přešly na stát v souvislosti s jeho odsouzením pro trestný čin opuštění republiky, kdy mu byl mj. uložen i trest propadnutí majetku. Tento rozsudek byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 10. 1990, sp.zn. Rt 27/90, zrušen a současně byla zrušena všechna rozhodnutí na něj obsahově navazující.

Žaloba na určení vlastnictví byla soudem prvého stupně zamítnuta z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu na určovací žalobě a s poukazem na možnost domáhat se nápravy podle speciálních předpisů a nikoliv podle obecných ustanovení . Odvolací soud sice naléhavý právní zájem na určovací žalobě shledal a konstatoval, že stěžovatel také neměl možnost se domáhat vydání nemovitostí podle speciálního zákona, neboť není občanem České republiky, avšak shodně dospěl k závěru, že žaloba podle obč. zák. nemůže být úspěšná. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že majetek stěžovatele připadl do vlastnictví státu dle ust. obč. zák. (v tehdy platném znění), t.j přímo ze zákona. Následně vydaný trestní rozsudek vyslovující trest propadnutí majetku měl pouze deklaratorní charakter. Ustanovení obč. zák. bylo zrušeno teprve , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, přičemž dle ust. cit. zákona platí, že povinnost vydat věc se vztahuje i na ty případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát podle obč. zák. Pokud se tedy stěžovatel nemohl domáhat vydání nemovitostí podle restitučního předpisu, který tento postup umožňoval, majetek přešel do vlastnictví státu podle tehdy platných ustanovení. Jeho vydání se nelze domáhat podle , o soudní rehabilitaci, neboť tímto zákonem nedošlo současně ze zákona k restituci nemovitého majetku stěžovatele.

V ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s výkladem ustanovení § 453a obč. zák., který považuje za účelový a nezávazný. Uvedené ustanovení pouze zakládalo možnost sankce v podobě přechodu majetku určitého vlastníka na stát, ale jen za splnění všech podmínek pro přechod takového majetku. Bylo nutno zkoumat a posuzovat okolnosti protiprávního jednání vlastníka věci a zda tímto jednáním došlo k trvalému zbavení se možnosti věc obvyklým způsobem užívat. O naplnění těchto podmínek muselo být vydáno určité rozhodnutí. Dle názoru stěžovatele lze dovozovat, že rozhodnutí nemá konstitutivní, ale pouze deklaratorní povahu, jen za pomoci nepřijatelně extenzivního a ideologického výkladu. Stěžovatel již vrácením do vlasti a vznesením právních nároků k nemovitostem jednoznačně deklaroval svůj zájem o tyto nemovitosti a skutečnost, že jejich opuštění bylo vyvoláno společenským klimatem. Stěžovatel poukazuje i na to, že náš právní řád zná institut dočasnosti, což dovozuje z mezivládní dohody mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Svazu sovětských socialistických republik o poskytování vzájemné právní pomoci ve věcech spojených s dočasným pobytem sovětských vojsk na území Československé socialistické republiky. Postupem Městského soudu tak došlo k porušení vlastnického práva stěžovatele, neboť soud nedbal toho, že zákonodárce zakotvil možnost připadnutí jeho věci do vlastnictví státu pouze v případě, že by se trvale zbavil možnosti s ní nakládat, což jak bylo v řízení prokázáno, nepřipadalo v úvahu.

Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a zdůraznil, že stát se přihlásil ke kontinuitě právního řádu, a soud proto mohl přihlížet jen k těm důsledkům, které mělo ustanovení § 453a obč. zák. v době, kdy žalobce republiku opustil, přičemž tyto důsledky nebyly žádným právním předpisem zrušeny či reparovány.

Vedlejší účastníci ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedli, že se plně shodují s názorem soudu prvého stupně, dle kterého stěžovatel neměl na určení vlastnického práva naléhavý právní zájem a poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 1998, sp.zn. , který se touto problematikou zabývá. Dodal, že stěžovatel se v minulosti již dvakrát opakovaně domáhal uložení povinnosti vyklidit předmětné nemovitosti. Soudy, které jako předběžnou otázku posuzovaly, zda je stěžovatel jejich vlastníkem, žalobu zamítly, neboť vždy dospěly k závěru, že nikoliv. Dále uvádí, že formulace ust. má pouze trestněprávní dopad, další ustanovení pak ohledně majetkových nároků, plynoucích z propadlého majetku, odkazují na samostatnou úpravu, kterou je Vedlejší účastníci připouští, že majetek stěžovatele přešel na stát podle obč. zák., avšak křivdy tímto ustanovením způsobené je vzhledem k právní kontinuitě možné napravit dle Existence zákona , jako zvláštní úpravy ve vztahu k , vylučuje aplikaci obecných ustanovení .

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 5, sp.zn , z hlediska kompetencí daných muu ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéy, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, dle kterého jeho majetek nemohl v souvislosti s opuštěním republiky připadnout státu dle ustanovení § 453a obč. zák., neboť stěžovatel neměl v úmyslu majetek trvale opustit a zbavit se možnosti jej obvyklým způsobem užívat. Stěžovatel tedy tvrdí, že je nadále vlastníkem předmětných nemovitostí, a dovozuje, že splnění podmínek ust. § 453a obč. zák. musí být vyjádřeno v závazném rozhodnutí, přičemž následné rozhodnutí o propadnutí majetku, dle názoru stěžovatele, nelze charakterizovat jako rozhodnutí mající pouze deklaratorní charakter.

Ze srovnání žalobních a stížnostních důvodů je zřejmé, že ústavní stížnost je polemikou se závěry obecných soudů, neboť stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí shodné argumenty jako v řízení před obecnými soudy, se kterými se však tyto soudy zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly a svá rozhodnutí v souladu s ust. odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Stěžovatel tak v podstatě staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud ověřil, že v podstatě shodnou argumentaci jako v nyní projednávané ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil již v ústavní stížnosti ze dne 19. 8. 1997, podané proti rozhodnutím obecných soudů, kterými byla zamítnuta jeho žaloba na vyklizení týchž nemovitostí. Rovněž v ní vyjadřoval nesouhlas se soudy provedeným výkladem ust. , dle kterého k přechodu vlastnického práva k věci z vlastníka na stát dochází přímo ze zákona, a zastával názor, že ustanovení výslovně nezabraňuje vlastníkům bránit svůj majetek obecnými instrumenty určenými k ochraně vlastnického práva podle . Tato ústavní stížnost byla usnesením ze dne 18. 11. 1997, sp.zn.

, s poukazem na dosavadní judikaturu Ústavního soudu, vztahující se k projednávané problematice, odmítnuta jako neopodstatněná.

Od závěrů zde přijatých není důvod se odchylovat ani v této věci, lišící se pouze žalobním důvodem uplatněným stěžovatelem v řízení u obecných soudů.

Podle názoru Ústavního soudu je pro projednávanou věc rozhodující okolností skutečnost, že k přechodu vlastnického práva stěžovatele k předmětným nemovitostem v souvislosti s opuštěním republiky na stát došlo. Stěžovatel totiž přehlíží to, že i kdyby dle jeho právní konstrukce k přechodu vlastnictví na stát nedošlo přímo ze zákona dle obč. zák., stalo by se tak následným pravomocným rozhodnutím, kterým byl odsouzen pro trestný čin opuštění republiky, a byl mu uložen i trest propadnutí majetku. Toto rozhodnutí sice bylo postupem dle , o soudní rehabilitaci zrušeno, avšak ustanovení tohoto zákona váže úpravu podmínek uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků na zvláštní zákon, kterým je v daném případě , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud připomíná, že k problematice vztahu a se vyjádřil ve stanovisku pléna sp.zn. Pl.st. 4/97 ze dne 11. 3. 1997 (a na něj navazující judikatuře), na jehož závěry pro tento případ odkazuje.

Za situace, kdy náprava majetkových křivd, způsobených v důsledku uložení trestu propadnutí majetku či přímo aplikací ustanovení obč. zák., je možná jen postupem dle ust. a §, 20 a pouze za podmínek v zákoně stanovených, nelze v rozhodnutí obecných soudů, které neshledaly žalobu stěžovatele podle obč. zák. jako důvodnou, spatřovat porušení práva vlastnit majetek, chráněného y. Ostatně z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že ochrany požívá pouze vlastnické právo již konstituované, existující, a nikoli pouze tvrzený nárok na ně. Článek 95y, jehož se stěžovatel rovněž dovolává, pak nepředstavuje subjektivní veřejné základní právo, kterého by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale jak je zřejmé z jeho systematického začlenění, představuje pouze obecný organizační princip činnosti soudů.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy pátéy, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. července 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

.