Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 339/04

Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného, o ústavní stížnosti stěžovatelky M.-L. trade, s. r. o. zastoupené JUDr. J. R. advokátkou proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. března 2004 sp. zn. , t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatelka svou včas podanou ústavní stížností napadá shora označené rozhodnutí Krajského soudu v Praze v části týkající se nákladů řízení s tvrzením, že tímto rozhodnutím došlo k porušení práv zaručených , a d (dále jen), jakož i k porušení jejich článků 2 odst. 2 a 4 odst. 1.

Napadeným usnesením, jak patrno z jeho obsahu, rozhodoval Krajský soud v Praze jako soud odvolací v řízení o žalobě stěžovatelky na vyloučení movitých věcí z výkonu rozhodnutí, vedeného oprávněnou společností G. K. G. proti povinné S.-L., a. s. pod sp. zn. u Okreního soudu v Kolíně. Soud I. stupně rozsudkem ze dne 25. března 2002 č. j. -115 žalobu stěžovatelky zamítl a zároveň jí uložil povinnost nahradit žalované společnosti G. K. G. náklady řízení v částce 14.878,-Kč, přitom při stanovení jejich výše vycházel při určení odměny advokáta z tarifní hodnoty v částce 1.000.-Kč podle Stěžovatelka podala proti rozsudku soudu I. stupně odvolání, směřující jak proti výroku ve věci samé, tak proti výroku o nákladech řízení, své odvolání však vzala v plném rozsahu zpět a krajský soud proto prvým výrokem napadeného usnesení řízení o odvolání stěžovatelky zastavil ( věta prvá o. s. ř). Při rozhodování o nákladech odvolacího řízení o odvolání stěžovatelky vycházel pak ze závěru, že stěžovatelka tím, že vzala své odvolání zpět, z procesního hlediska zavinila zastavení řízení o jejím odvolání, a proto je povinna nahradit protistraně náklady uvedeného řízení ve smyslu ust. věta prvá za použití ust.

Ústavní stížností napadeným usnesením rozhodoval pak krajský soud zároveň i o odvolání protistrany - žalované společnosti G. K. G., směřujícím toliko do výroku o nákladech řízení rozsudku soudu I. stupně, v němž tato společnost v podstatě namítala, že při stanovení odměny advokáta mělo být vycházeno ve smyslu ust. vyhl. č. z tarifní hodnoty předmětu řízení 4.000.000,-Kč (tržní cena movitých věcí navržených k vyloučení z výkonu rozhodnutí) a náklady řízení tak měly být vyčísleny částkou 157.378,60 Kč namísto částky 14.878.- Kč, k jejichž náhradě žalované společnosti byla stěžovatelka rozsudkem soudu I. stupně zavázána. Tomuto názoru krajský soud ve svém rozhodnutí přisvědčil, napadený výrok rozsudku soudu I. stupně o nákladech řízení změnil tak, že stěžovatelku zavázal k náhradě nákladů řízení ve výši 157.378,60 Kč a to v podstatě s odůvodněním, že ust. vyhl. č. (aplikované soudem I. stupně) dopadá pouze na ty případy, kdy nelze hodnotu věci nebo práva, o které v řízení jde, vyjádřit v penězích buď vůbec nebo jen s nepoměrnými obtížemi. V daném případě však hodnota věcí, jejichž vyloučení z exekuce se stěžovatelka podanou žalobou domáhala, je nejen v penězích vyjádřitelná, ale byla také účastníky postavena na jisto částkou 4.000.000,-Kč, a proto tak bylo nutno odměnu advokáta určit podle ust. za použití ust. citované vyhlášky z tarifní hodnoty 4.000.000,-Kč, což představuje 15.250.-Kč za jeden úkon právní služby. Vzhledem k tomu, že žalovaná společnost byla v odvolacím řízení zcela úspěšná, přiznal jí odvolací soud také náhradu nákladů odvolacího řízení podle ust. za použití ust.

Uvedeným postupem odvolacího soudu při rozhodování o nákladech řízení před soudy obou stupňů se stěžovatelka cítí být dotčena na svých ústavně zaručených právech, především v právu na soudní ochranu. Jak uvádí v důvodech ústavní stížnosti, přestože s rozhodnutím soudu I. stupně ve věci samé nesouhlasí, přistoupila ke zpětvzetí odvolání z důvodů urychlení a ukončení soudního procesu a byla připravena nést i soudní útraty žalovaného, avšak jen v částce stanovené soudem I. instance. Zpochybňuje částku 4.000.000,-Kč jakožto hodnotu věcí, jejichž vyloučení z exekuce se domáhala, a uvádí, že v odvolacím řízení při rozhodování o nákladech procesně úspěšného žalovaného byl dle jejího náhledu aplikován nesprávně předpis procesního práva tj. ve spojení s předpisem speciálním, kterým je v tomto případě vyhl. č. 270/1996 Sb. (správně vyhl. č. ) a bylo nepřípadně použito ust. ve spojení s cit. vyhlášky. Soud tak pominul specifiku řízení o žalobě na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí. Stěžovatelka je totiž přesvědčena o tom, že předmětem tohoto řízení nejsou věci, ale určité konání či nekonání soudu tj. vynětí z exekuce. Odvolací soud se také podle stěžovatelky výraznou měrou odchýlil od právního hodnocení soudu I. stupně, nadto jako vadu shledává i to, že nebyla nijak vyřízena žádost o odročení z důvodu nemoci právní zástupkyně. Tím byla porušena její ústavně zaručená práva dle a y, jakož i právní jistota, kdy nebyla zachována ani minimální míra předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Porušení práv zaručovaných y pak stěžovatelka spatřuje i v tom, že řízení o její žalobě nebylo přerušeno, přestože na povinného byl dne 30. listopadu 2001 prohlášen konkurs a obecný soud tak jednal v rozporu s ust. zákona o konkursu a vyrovnání. V podstatě z těchto důvodů se domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Praze v části týkající se rozhodnutí o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud, jak opakovaně dává ve svých rozhodnutích najevo, není další instancí v soustavě obecných soudů a nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí. Jeho úkolem je zjišťovat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nedochází k zásahům do ústavně zaručovaných práv a svobod. Takový zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.

Stěžovatelka v důvodech ústavní stížnosti především zpochybňuje možnost použití ust. vyhl. č. ke stanovení tarifní hodnoty pro určení odměny advokáta ve sporech o vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí, kterýžto postup zvolil při svém rozhodování o nákladech řízení krajský soud. Jde tedy v této části stížnosti pouze o polemiku na úrovni aplikace a interpretace jednoduchého práva. Krajský soud v Praze, jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí, však změnu rozsudku soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení náležitě zdůvodnil, a to způsobem meze ústavnosti nijak nepřekračujícím, když podal řádné a logické vysvětlení nutnosti použití uvedeného ustanovení i konkrétní částky, z níž při výpočtu nákladů řízení vycházel. Dostatečně také zdůvodnil své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odvolacího. Jeho rozhodnutí tak nelze hodnotit jako rozhodnutí vykazující prvky libovůle a porušující principy spravedlivého procesu, přitom pouze v takovém případě by byl zásah Ústavního soudu na místě.

Porušení práva na soudní ochranu, tak jak je upraveno v hlavě V.y, tedy ani porušení práv zaručovaných jejími články 36 odst. 1 a 38 odst. 2, tak v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal a s ohledem na tento závěr pak nepřichází v úvahu ani stěžovatelkou tvrzený zásah do jejích práv vlastnických, k němuž, jak tvrdila, mělo dojít právě v důsledku nesprávného výroku o nákladech řízení.

Pokud stěžovatelka spatřovala porušení y i v tom, že soud jednal v rozporu s ust. zákona o konkursu a vyrovnání, pak v této části je třeba považovat ústavní stížnost za nepřípustnou [ , ve znění pozdějších předpisů], neboť řešení této námitky by přicházelo v úvahu při rozhodování odvolacího soudu ve věci samé, stěžovatelka však, jak již shora uvedeno, vzala své odvolání i do výroku rozsudku soudu I. stupně ve věci samé zpět a nevyčerpala tak v poměru k této otázce všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jejich práv poskytuje ( , ve znění pozdějších předpisů).

Konečně je pak třeba uvést k námitce stěžovatelky vztahující se k žádosti o odročení jednání, že za stavu, kdy odvolací soud rozhodoval již "pouze" o zastavení řízení o odvolání stěžovatelky a o odvolání, týkajícím se toliko nákladů řízení, kdy ve smyslu ust. a e) není třeba odvolací jednání ani nařizovat, již samotné nevyřízení žádosti o odročení jednání není způsobilé věc posunout do ústavněprávní roviny.

Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou, a proto ji podle ust. , ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání

V Brně dne 23. června 2004