Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 461/03

Ústavní soud rozhodl dne 14. června 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného Mgr. R. V., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. února 2003, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňovala - po předložení kopie pravomocného rozhodnutí o posledním prostředku na základě výzvy Ústavního soudu -podmínky podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon), napadl stěžovatel ve své trestní věci, vedené před Městským soudem v Brně (), pravomocné usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. února 2003 (), a tvrdil, že jak tímto rozhodnutím, tak i v řízení před soudem I. stupně bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ( a d) a y ČR.

Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2003 (), ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2002 (-62), byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy loupeže (§ 234 odst. 1 tr. zák.) jako zvlášť nebezpečný recidivista (§ 41 odst. 1 tr. zák.) a nepřekažení trestného činu (§ 167

odst. 1 tr. zák.). Trestného činu loupeže se stěžovatel dle odsuzujících rozhodnutí obecných soudů dopustil tak, že společně s již odsouzenými R. S. a M. P. dne 23. 1. 2002 kolem 21.30 hod. nejprve proti jeho vůli odvezli poškozeného T. D. z benzínové pumpy v Brně na ulici Jihlavská za internát zdravotních sester na ulici Netroufalky v Brně, přičemž ve vozidle na něj stěžovatel mířil pistolí, po vystoupení z vozidla jej společně přinutili k vydání věcí tím způsobem, že stěžovatel jej ohrožoval střelnou zbraní, odsouzený M.P. udeřil do břicha a odsouzený R. S. do něj žďuchl a vyzval jej k vyskládání všech věcí, které měl u sebe a položení na kapotu, a to peněženky s finanční hotovostí 650,- Kč, osobních dokladů, klíčů a mobilního telefonu značky NOKIA 3310 v hodnotě 4.000,- Kč, které následně odcizili, čímž tomuto způsobili škodu v celkové výši 4.850,- Kč. Stěžovatel takto jednal přesto, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 11. července 2000 (-262) byl odsouzen pro trestný čin loupeže (§ 234 odst. 1 tr. zák.) k souhrnnému trestu odnětí svobody za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. října 1999 () a tímto rozsudkem byl rovněž odsouzen pro trestný čin loupeže.

Druhého z trestných činů se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 23. 1. 2002 kolem 21.45 hod. v Brně na ulici Jihlavská byl nejprve přítomen tomu, jak odsouzený S. pod pohrůžkou násilí přinutil poškozeného J.B. k vydání klíčů od vozidla Ford Sierra, do tohoto společně nasedli a u vstupní brány Masarykova okruhu v Brně byl přítomen tomu, jak odsouzený S. udeřil poškozeného J.B. a vyzval jej ke svlečení, na toto reagoval pouze konstatováním, že je páchána loupež a aniž mu hrozilo jakékoliv nebezpečí, ve shora popsaném jednání odsouzenému S. nezabránil.

Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, přičemž pro jeho výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost společně a nerozdílně s již odsouzenými R. S. a M. P. nahradit poškozenému T. D. škodu ve výši 5.750,- Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. B. ve vztahu k obviněnému odkázán s celým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2003 () napadl stěžovatel dovoláním. Dovolací soud (Nejvyšší soud ČR) toto dovolání svým usnesením ze dne 24. 7. 2003 () odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v § 265b [§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.].

Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na skutečnost, že u hlavního líčení podal žádost o přikázání a odnětí věci ve smyslu § 25 tr. ř. Podle jeho názoru měl o této otázce rozhodnout nadřízený soud. Městský soud v Brně však žádost posoudil jako námitku podjatosti a sám podle § 31 odst. 1 tr. ř. rozhodl, že senát činný v této trestní věci není vyloučen z vykonávání úkonů v trestním řízení. Stěžovatel konstatoval, že do tohoto usnesení stížnost nepodal, neboť měl za to, že soud prvního stupně nebyl příslušný jeho žádost projednat. Odvolací soud přitom tuto námitku neakceptoval a shledal postup soudu prvního stupně správným. Stěžovatel dále namítá, že soud založil výrok o vině na výpovědích poškozených T. D. a J.B., kteří vystupovali jako utajovaní svědci. Uvádí, že právní úprava utajení svědků vyžaduje zřejmou hrozbu následků dle trestního řádu a nemožnost spolehlivě zajistit ochranu svědka jiným způsobem. Tvrdí, že v posuzovaném případě reálně neexistovala důvodná obava ze zřejmé hrozby, neboť od počátku mu byla totožnost i podoba svědků známa. Postupem soudu prvního stupně bylo proto porušeno jeho právo na soudní ochranu. Odvolací soud přitom vytkl soudu prvního stupně, že měl učinit opatření podle § 209 odst. 1 tr. ř.; nicméně podle jeho názoru nebyla zásada kontradiktornosti či jiná trestněprávní zásada porušena. Stěžovatel rovněž namítá, že mezi výpověďmi odsouzených M. P. a R.a S.a a poškozeného T. D. jsou značné rozpory, zejména v otázce zbraně, kterou měl poškozeného ohrožovat a zda byl poškozený do vozu vtažen násilím či nasedl dobrovolně. Proto navrhoval provedení důkazu konfrontací, vyšetřovacím pokusem a vypracováním znaleckého posudku. Soud prvního stupně rozhodl o vyloučení řízení ohledně jeho osoby k samostatnému projednání a rozhodnutí, a to z důvodu vypracování navrhovaného znaleckého posudku. Přitom se však nevypořádal s návrhem na doplnění dokazování konfrontací a vyšetřovacím pokusem a z rozsudku není ani patrno, proč těmto návrhům nevyhověl, ačkoli k tomu byl podle § 125 odst. 1 věty druhé tr. ř. povinen. Stěžovatel má za to, že z tohoto důvodu nebyl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Odvolací soud sice vytkl soudu prvního stupně porušení ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., nicméně se s jeho postojem ztotožnil.

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jak je vpředu označeno, zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jak je vpředu označeno, vyplývá, že tento soud se v souladu se zákonem vypořádal s tvrzeními stěžovatele, která byla následně v podstatě ve shodném rozsahu uplatněna v ústavní stížnosti ( tr. ř.), a to i stran "žádosti" stěžovatele o přikázání a odnětí věci ve smyslu tr. ř.; pod aspektem ústavnosti (y ČR) nelze proto tomuto obecnému soudu nic vytknout.

Obdobně tak nedůvodné je stěžovatelovo tvrzení stran rozporů mezi výpověďmi odsouzených M. P.a R.a S.a a poškozeného T. D. Odhlédnuto již od toho, že toto své tvrzení nikterak blíže nekonkretizoval, sluší se konstatovat, že jde o polemiku stěžovatele s hodnocením důkazů, kdy obecné soudy postupují v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ( tr. ř.), jež je projevem jejich soudní nezávislosti ( a y ČR). V daných souvislostech není tedy v pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením (se závěry z nich vyplývajícími) sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 28, Praha 1994).

Rovněž tak nebylo shledáno pochybení při provádění důkazů výslechem svědků vyslýchaných pod utajením. V nálezu ve věci (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 13., č. 33, Praha 2000) se Ústavní soud touto problematikou (důkazem plynoucím z výpovědí svědka vyslýchaného pod utajením) blíže zabýval a dospěl k závěru, že byl-li v hlavním líčení vyslechnut svědek, jehož totožnost byla utajena (§ 55 odst. 2 tr. ř.), je soud povinen i bez návrhu učinit všechny potřebné úkony k ověření jeho věrohodnosti. Dále pak musí být obhájci obviněného poskytnuta orgány činnými v trestním řízení možnost plné intervence (účast při výslechu takového svědka a kladení otázek). Z odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, jak je vpředu označeno, vyplývá, že výslechy utajených svědků ve věci této ústavní stížnosti byly činěny v souladu se zákonem (§ 55 odst. 2 a § 209 odst. 2 tr. ř.) a v intencích tohoto nálezu Ústavního soudu.

Dále pak neobstojí ani tvrzení stěžovatele, že se soud I. stupně nevypořádal s návrhem na doplnění dokazování konfrontací a vyšetřovacím pokusem. Uvedené pochybení napravil odvolací soud v napadeném usnesení, když konstatoval, že není namístě důkazní situaci doplňovat, neboť stávající důkazní situace, resp. její hodnocení neumožňuje jinou variantu skutkového děje, než k jaké dospěl soud I. stupně, a není tedy třeba doplňovat dokazování. Z pohledu ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele nelze proti tomuto konstatování odvolacího soudu nic namítat. Neobstojí proto ani nijak blíže neodůvodněné tvrzení stěžovatele, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.).

Z takto rozvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím obecného soudu (Krajského soudu v Brně) byla porušena stěžovatelova základní práva uvedená v ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 14. června 2004