Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 101/04

Ústavní soud rozhodl dne 15. června 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti společnosti A. G., s.r.o., zastoupené JUDr. T. H., advokátkou proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2003, č. j. -35, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 6. 2003, č. j. -25, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka požaduje zrušení shora označených rozsudků s odůvodněním, že postupem obecných soudů, který vedl k jejich vydání, bylo porušeno její právo zakotvené v článku 38 odst. 2d, neboť se vyjádřila ve lhůtě stanovené soudem a trvala na tom, aby věc byla rozhodnuta v její přítomnosti a aby tak měla možnost se vyjádřit k navrhovaným důkazům, kteréžto vyjádření soudy nerespektovaly. Dále stěžovatelka uvádí, že nalézací soud postupoval chybně, když jí doručil platební rozkaz současně s usnesením podle ustanovení (dále jen "o.s.ř"). Dle jejího přesvědčení měl soud vyčkat doručení odporu proti platebnímu rozkazu a teprve poté měl vydat předmětné usnesení a posléze měl stěžovatelku vyzvat k odstranění vad odporu spočívajících v neuvedení důvodů jeho podání a patřičného návrhu.

Z podané ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. zjistil Ústavní soud následující skutečnosti:

Dne 9. 4. 2003 byl stěžovatelce doručen platební rozkaz spolu s usnesením ve smyslu ustanovení , aby se do třiceti dnů od podání odporu proti platebnímu rozkazu ve věci písemně vyjádřila, a v případě, že uplatněný nárok zcela neuzná, aby ve vyjádření vylíčila rozhodující skutečnosti, připojila listinné důkazy či označila další důkazy. Rovněž byla vyzvána, aby ve lhůtě 45 dnů od doručení tohoto usnesení sdělila, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání na základě účastníky předložených listinných důkazů podle ustanovení V zákonem stanovené patnáctidenní lhůtě (dne 18. 4. 2003) stěžovatelka podala odpor s tím, že jej odůvodní ve lhůtě stanovené zmíněným

usnesením soudu, a požádala o nařízení ústního jednání. S ohledem na marné uplynutí lhůty k podání vyjádření podle ustanovení , dne 13. 6. 2003 soud prvního stupně bez nařízení jednání za použití ustanovení a 4 rozhodl rozsudkem pro uznání. Odvolací soud prvostupňový rozsudek jako věcně správný potvrdil.

K výzvě Ústavního soudu se vyjádřila předsedkyně senátu Městského soudu v Praze. Ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou a navrhuje její zamítnutí. Ustanovení slouží k vymezení okruhu sporných skutečností hned na počátku řízení. Podle ustálené praxe soudů se usnesení doručuje současně s platebním rozkazem a výzva k vyjádření, zda účastník souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, pak platí podmíněně pro případ, že žalovaný podá odpor a zároveň se ve věci relevantně vyjádří. Neobsahuje-li jeho vyjádření žádné rozhodné skutečnosti, není soud povinen jej vyzvat k odstranění vad podání, naopak je na místě jeho nečinnost postihnout vydáním rozsudku pro uznání.

Samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 2 v podaném vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění stěžovaného rozsudku.

Ústavní soud uvážil zjištěné skutečnosti a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Je nutno dát plně za pravdu obecným soudům, že postupovaly v souladu se zákonem. Stěžovatelka je na omylu, domnívá-li se, že nalézací soud jednal chybně, když platební rozkaz zaslal současně s usnesením podle ustanovení o.s.ř, protože v takové situaci soud oběy může doručovat zpravidla též jako jedinou zásilku (srov. Bureš/Drápal/Mazanec: - komentář, 5. vydání, C. H. Beck, 2001, s. 396). Odpor podaný stěžovatelkou proti platebnímu rozkazu nevykazoval vady, jelikož jej není třeba odůvodňovat; postačí, jestliže je z jeho obsahu patrno, že jde o odpor, a proto soud dost dobře nemohl stěžovatelku vyzvat k odstranění neexistujících vad. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka současně s platebním rozkazem obdržela usnesení ve smyslu ustanovení , měla povinnost, pokud by podala odpor proti platebnímu rozkazu, předložit vyjádření, ve kterém by popsala rozhodující skutečnosti, označila důkazy a k němuž by připojila příslušnéy. Povinnost vyjádřit se je splněna buď odůvodněním odporu anebo tím, že odpor odůvodněn není, avšak soudu je v určené lhůtě zasláno samostatné vyjádření. Z podání předaného k poštovní přepravě dne 18. 4. 2003 a nazvaného "Odpor proti platebnímu rozkazu Obvodního soudu v Praze 2 ze dne 19. 3. 2003, č. j. -10" a "Vyjádření žalovaného k usnesení Obvodního soudu v Praze 2 ze dne 19. 3. 2003 č. j. -11" (č. l. 13 - 14) vyplývá, že stěžovatelka zvolila druhou variantu, když v zákonné lhůtě podala odpor a přislíbila jeho odůvodnění v souladu s usnesením soudu vydaným podle ustanovení ve lhůtě 30 dnů od podání odporu. Po marném uplynutí lhůty soud prvního stupně zcela správně rozhodl rozsudkem pro uznání tak, jak byla stěžovatelka ve výše zmíněném usnesení poučena, a to bez nařízení jednání ( ). Nesouhlas stěžovatelky s upuštěním od jednání je v dané situaci bezpředmětný, protože ten má svůj význam teprve tehdy, jestliže jsou splněny všechny podmínky pro standardní vedení řízení, tj. včasné podání odporu a vyjádření. Teprve poté lze řešit otázku, zda bude k projednání věci nařízeno jednání.

S ohledem na skutečnost, že postupu obecných soudů nelze nic vytknout a tudíž nebylo shledáno porušení ústavně garantovaných lidských práv a svobod stěžovatelky, Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. června 2004

JUDr. Miloslav Výborný, v.r.

předseda senátu