Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
44756.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 519/03
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti PhDr. M. S., zastoupeného JUDr. G. S., advokátem, proti opatření Policie ČR, obvodního ředitelství pro Prahu 7, služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 3. 9. 2003, ČTS:OR7 587/OHK-2000-119, a opatření Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 ze dne 13. 10. 2003, čj. 2 Zt 167/2003-155, za účasti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 a Policie ČR, obvodního ředitelství pro Prahu 7, služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníků řízení, t a k t o :
Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel brojí ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě včas dne 10. 11. 2003, proti opatření orgánů činných v trestním řízení uvedeným v záhlaví. Domnívá se, že jimi došlo k porušení čl. 8 odst. 1 , čl. 10 odst. 1 , čl. 36 odst. 1 , čl. 37 odst. 2 , čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ").
Z obsahu k ústavní stížnosti přiložených dokumentů a připojeného spisového materiálu Policie ČR, obvodního ředitelství pro Prahu 7, služby kriminální policie a vyšetřování, Ústavní soud zjistil následující:
Policie ČR, obvodní ředitelství pro Prahu 7, služba kriminální policie a vyšetřování, v rámci trestního stíhání stěžovatele pro trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TZ"), trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 TZ, trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) TZ a trestný čin poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) TZ vydala dne 3. 9. 2003 opatření, ČTS:OR7-587/OHK-2000-119, jímž přibrala MUDr. I. C., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, za účelem vyšetření duševního stavu stěžovatele a vyhotovení znaleckého posudku a stanovila okruh otázek. Stěžovatel podal včas proti opatření námitky. Státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 poté, co přezkoumala napadené opatření, je v opatření ze dne 13. 10. 2003, čj. 2 Zt 167/2003-155, neshledala důvodnými.
Stěžovatel napadl obě vydaná opatření projednávanou ústavní stížností. Domnívá se, že opatření o přibrání znalce za účelem vyšetření jeho duševního stavu bylo vydáno v rozporu se zákonem, neboť pro něj nebyly dány důvody. Odkazuje na závěr, který Ústavní soud vyslovil v nálezu, vydaném pod sp.zn.
, podle něhož vyšetření duševního stavu obviněného se dotýká jeho základních práv a může za určitých okolností vést k narušení jeho dobré pověsti. Stěžovatel dále podrobně popisuje průběh trestního řízení, které předcházelo vydání napadených opatření. Je přesvědčen o tom, že všechna tři sdělení obvinění v jeho trestní věci trpí vadami. Své závěry stran pochybení orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání dále detailně rozvádí a na podporu svých námitek odkazuje na judikaturu Ústavního soudu.
K posuzované ústavní stížnosti se vyjádřilo Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 7 a Policie ČR, obvodní ředitelství pro Prahu 1, služba kriminální policie a vyšetřování. Oba účastníci stran skutečností odůvodňujících potřebu vyšetřit duševní stav stěžovatele odkázali na protokol o jeho výslechu u Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 6. 2003. Stěžovatel zde uvedl, že se v roce 1997 pokusil o sebevraždu a čtyři měsíce byl hospitalizován na psychiatrii. Od prosince 1997 proto údajně soustavně užívá léky. Vzhledem k tomu, že se stíhané trestné činnosti měl stěžovatel dopustit právě v roce 1997, bylo podle názoru účastníků nutné v dané fázi trestního řízení přibrat znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ke zjištění okolností, které by mohly vylučovat nebo snižovat příčetnost stěžovatele v době spáchání stíhaných trestných činů. Formulace otázek v opatření o přibrání znalce tomuto záměru odpovídala.
Na tomto místě je nutné především uvést, že návrh směřuje proti citovaným opatřením o přibrání znalce a opatření (státního zastupitelství), kterým nebylo vyhověno námitkám do opatření o přibrání znalce, když obě tato opatření byla vydána v rámci přípravného řízení v trestní věci stěžovatele. Trestní řízení přitom ve své podstatě je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, ze kterých teprve vzejde meritorní rozhodnutí ve věci. Je nepochybné, že v takovémto procesu lze i případné protiústavní procesní vady napravit v rámci celého trestního řízení obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem, a to především v řízení před obecnými soudy. Z ústavního vymezení postavení Ústavního soudu podle čl. 83 Ústav y ČR je tedy na místě dovodit, že ingerence Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení bude v přípravném řízení trestním přicházet v úvahu pouze výjimečně. Objasňování skutečností důležitých pro trestní řízení (a to i přibrání znalce a vyhodnocení jeho posudku) je součástí celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zpravidla zabývat teprve po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků o ochraně práva dle trestního řádu. Zde postupuje Ústavní soud restriktivně při vědomí, že intenzita jeho zásahu musí odpovídat intenzitě namítané protiústavnosti. Z postavení a úlohy Ústavního soudu také plyne (čl. 83 Ústav y ČR), že nemůže provádět materiální hodnocení a přezkoumávat důvodnost napadených opatření vydaných v trestním řízení, může pouze kontrolovat, zda tato konkrétní opatření jsou v souladu se základními právy (obsaženými i v čl. 36 odst. 1 Listin y). Pouze v případě zjevného porušení kogentních ustanovení trestního řádu, Ústavní soud výjimečně může dovodit, že konkrétní ústavní stížnost je důvodná.
V daném případě tomu tak, z pohledu již vysloveného, není. Stěžovatel namítá, že k přibrání znalce nebyly dány důvody dle § 116 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TŘ"). Tato námitka v podstatě směřuje proti interpretaci jednoduchého práva, konkrétně ustanovení § 105 odst. 1 a § 116 odst. 1 TŘ. Podle ustanovení § 116 odst. 1 TŘ, je-li třeba vyšetřit duševní stav obviněného, přibere se k tomu vždy znalec z oboru psychiatrie. V posuzovaném případě potřeba přibrat znalce vyvstala na základě výpovědi samotného stěžovatele, když při výslechu u Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 25. 6. 2003 do protokolu (pod sp.zn. Nt 455/2000 ) uvedl, že se v roce 1997 (kdy se měl dle sdělení obvinění dopustit stíhané trestné činnosti) pokusil o sebevraždu, byl hospitalizován a od roku 1997 proto soustavně bere antidepresiva. Vzhledem k tomu, že k objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení /konkrétně posouzení otázky, zda duševní stav stěžovatele mohl vylučovat nebo snižovat jeho příčetnost, srov. § 12 TZ ve spojení s § 172 odst. 1 písm. e) TŘ/ bylo třeba odborných znalostí (§ 105 odst. 1 TŘ), orgány činné v trestním řízení volily postup v zákonných mezích, který nikterak nezasáhl do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Dotčení ústavně zaručeného práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a na ochranu jména, které stěžovatel tvrdí, aniž by svůj závěr jakkoli konkretizoval, Ústavní soud neshledal. Podle dřívější judikatury Ústavního soudu, na níž stěžovatel sám odkazuje (srov. usnesení Ústavního soudu sp.zn.
, jímž byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta ústavní stížnost obdobně směřující proti přibrání znalce v trestním řízení za účelem zkoumání duševního stavu), trestní represe ve všech fázích může znamenat určité omezení základních práv. Z toho však nelze přímo dovozovat její neústavnost. Orgány činné v trestním řízení musí v různých rovinách porovnávat stupeň nutnosti represe s intenzitou zásahů do osobní sféry obviněného. Ústavní soud v dané věci neshledal nepoměr mezi naznačenými měřítky.
Stěžovateli nebylo odepřeno ani právo na právní pomoc garantované čl. 37 odst. 2 Listin y a právo na obhajobu garantované čl. 40 odst. 3 Listin y. Stěžovateli nic nebránilo, aby se buďto hájil sám, nebo si zvolil obhájce. V posuzovaném případě se nejednalo o případ nutné obhajoby ve smyslu ustanovení § 36 TŘ.
Co se týče námitky stěžovatele ohledně délky řízení a průtahů v řízení (čl. 38 odst. 2 Listin y), Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost musí směřovat proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu veřejné moci. Ústavní stížnost stěžovatele však směřuje proti napadeným opatřením orgánů činných v trestním řízení, nikoliv proti "jinému zásahu" orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu . Za situace, kdy se stěžovatel domáhá zrušení napadených opatření [§ 82 odst. 3 písm. a) cit. zákona], pak již z logiky věci nemůže Ústavní soud ústavní stížnosti vyhovět s poukazem na to, že shledal existenci "jiného zásahu" (tzn. průtahů). V případě "jiného zásahu" orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, je totiž Ústavní soud oprávněn zakázat orgánu veřejné moci, aby v porušování práva a svobody pokračoval a přikázal mu, aby, pokud to je možné, obnovil stav před porušením [§ 82 odst. 3 písm. a) cit. zákona]. V souzené věci však tento typ výroku zjevně nepřipadá v úvahu, jelikož orgány činné v trestním řízení již v dané věci rozhodly a ostatně ani stěžovatel v petitu ústavní stížnosti nenavrhuje jiný typ výroku, než kasaci napadených opatření. Ústavní soud proto posoudil námitku na průtahy v řízení jako zjevně neopodstatněnou.
V další obsáhlé části ústavní stížnosti se stěžovatel zaměřuje na postup orgánů činných v trestním řízení v jeho věci, který předcházel opatření o přibrání znalce. Napadá přitom konkrétně jednotlivá sdělení obvinění. Tvrdí, že opakovaně podával žádosti o přezkoumání postupu vyšetřovatele podle ustanovení § 167 TŘ, ve znění účinném do 31. 12. 2001. Ústavní soud je nucen zdůraznit, že podle své ustálené judikatury je vázán petitem ústavní stížnosti, nikoli jejím odůvodněním. V petitu ústavní stížnosti však stěžovatel uvedl pouze opatření orgánů činných v trestním řízení uvedená v záhlaví, čímž svým vlastním procesním postupem vymezil předmět přezkumné činnosti Ústavního soudu /čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu /. V daném případě se jednalo o dílčí fázi trestního řízení, v níž byl přibrán znalec, byl mu stanoven okruh otázek, jež má zodpovědět, stěžovatel proti formulaci otázek podal námitky, o nichž orgán činný v trestním řízení opatřením rozhodl. Úvahami o tom, že pokud všechna tři sdělení obvinění v jeho věci trpí vadami, nebyly v další fázi trestního řízení splněny předpoklady pro vydání napadených opatření, nemůže dosáhnout rozšíření rámce přezkumu. Stěžovateli totiž nic nebránilo, aby dřívější úkony orgánů činných v předchozím trestním řízení, která podle jeho názoru trpí vadami, napadl po vyčerpání opravných prostředků ve lhůtě k tomu stanovené ústavní stížností. Takový postup však stěžovatel nezvolil. Tvrzeným dotčením ústavně zaručeného práva, garantujícího, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem stanoveným zákonem (čl. 8 odst. 1 , 2 Listin y), a argumentací stěžovatele, která se týká úkonů orgánů činných v trestním řízení, které nejsou napadeny petitem ústavní stížnosti, se proto Ústavní soud dále nezabýval.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu , jako zjevně neopodstatněný.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 15. června 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu