Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 420/03

Ústavní soud rozhodl dne 1. června 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Ing. I. S., zastoupeného JUDr. J. F., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2002, sp. zn. , rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. ,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností podanou včas ( , o Ústavním soudu, ve znění před účinností novely provedené , dále jen "") a co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem o Ústavnímu soudu [, , ] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona, § 148 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona a ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1,3 trestního zákona a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let.

Uvedených trestných činů se měl dopustit tak, že jako předseda představenstva společnosti N. a. s. podal dodatečné daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za období březen 1996, ve kterém změnil daňovou povinnost společnosti N. a. s. vůči státu ve výši 70.873.075 Kč a nárokoval u státu nadměrný odpočet daně ve výši 14.401 Kč, ačkoliv řádným přiznáním k dani z přidané hodnoty za březen 1996 vědomě zhojil své předchozí pochybení, když v přiznání k dani z přidané hodnoty za období únor 1996 nárokoval u státu vrácení nadměrného odpočtu daně ve výši 71.361.693 Kč, jestliže do daně zaplacené na vstupu zahrnul částku 71.361.693 Kč, ačkoliv věděl, že k uskutečnění zdanitelného plnění ve výši 1.350.500.000 Kč (koupě rozhlasového střediska Pankrác) nikdy nedošlo a nárok na tento odpočet daně společnosti N. a. s. nevznikl. Dále od října 1995 do ledna 1996 jako jednatel společnosti N. s. r. o. uzavřel s několika poškozenými, klienty Č. b. a. s., smlouvy o tom, že jejich vklady budou převedeny na účet společnosti N. s. r. o., která měla u Č. b. a. s. nesplacený úvěr, s tím, že jim společnost N. s. r. o. vyplatí finanční hotovost odpovídající výši převedeného vkladu, ačkoliv stěžovatel v okamžiku podpisu smluv věděl, že je společnost N. s. r. o. v platební neschopnosti a nebude schopna peníze ve smluvené lhůtě poškozeným vyplatit. Tím měl stěžovatel od blíže specifikovaných poškozených vylákat finanční prostředky v celkové částce 3.413.434 Kč, kterou použil na splacení úvěru.

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a v celém výroku o trestu. Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem znovu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců a současně stěžovatele zprostil obžaloby za jednání, jímž měl naplnit skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky ve stádiu pokusu.

Nejvyšší soud ČR posoudil napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími, resp. rozsudkem Vrchního soudu v Praze, byla porušena jeho základní práva podle , 2 a 4 a a 2, d (dále jen "").

Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, trestný čin, za který byl pravomocně odsouzen, nespáchal a námitky týkající se nedostatku subjektivní stránky trestného činu zůstaly v trestním řízení nevyslyšeny. Klienty Č. b. a. s. údajně stěžovatel před uzavřením smluv neznal, neměl a ani nemohl mít z takto uzavřených smluv jakýkoliv prospěch. Stěžovatel se rovněž domnívá, že nebyl prokázán jeho úmysl někoho poškodit nebo uvést v omyl, čímž soudy porušily y.

Za další pochybení Městského soudu v Praze označil stěžovatel "osobní" přístup soudkyně JUDr. P. A. k výslechu svědka Ing. A. V., CSc. Navíc stěžovatel namítl, že tato soudkyně měla být z rozhodování vyloučena, což stěžovatel namítal již v dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, neboť je manželkou redaktora Českého rozhlasu, který byl v rozhodné době na kauze Českého rozhlasu nesporně zainteresován. Tím mělo podle stěžovatele rovněž dojít k zásahu do jeho základních práv podle y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

S ohledem na to stěžovatel výslovně navrhl, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. .

K výzvě Ústavního soudu reagovaly na podanou ústavní stížnost ostatní účastníci řízení. Předsedkyně senátu 63 T Městského soudu v Praze uvedla, že soud dal stěžovateli a obhajobě dostatečný prostor pro návrhy a vyjádření. Z protokolu na č. l. 818 spisu je zřejmé, že obhájce až v průběhu hlavního líčení (ačkoliv tak mohl učinit již v přípravném řízení) navrhl výslech dalších pěti svědků, z nichž všichni byli předvoláni. Pokud jde o výslech svědka M. M., který se k hlavnímu líčení osobně nedostavil a zaslal soudu jen písemné vyjádření, podepsané před notářem, vypořádal se soud v odůvodnění rozsudku s tím, proč pokládá jeho osobní výslech za nadbytečný a nepotřebný. Pokud jde o výslech svědka ing. Vašíčka, brojila podle účastníka řízení obhajoba proti přečtení jeho obžaloby, jež byla na tohoto svědka podána, a také s touto námitkou se soud vypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku. Jde-li o námitku podjatosti soudkyně, odkázala ve svém vyjádření předsedkyně senátu na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu ČR, v nichž tyto soudy shledaly tuto námitku jako neopodstatněnou a bez jakéhokoliv konkrétního podkladu.

Předseda senátu 5 To Vrchního soudu v Praze především upozornil na to, že námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnil stěžovatel již v odvolání a vrchní soud na ně reagoval v napadeném rozhodnutí, v němž se vypořádal se všemi okolnostmi, které mají vliv na otázku viny a trestu. V podrobnostech pak odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Nejvyšší soud ČR se ve lhůtě určené Ústavním soudem k podané ústavní stížnosti nevyjádřil.

Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu projednání a posouzení ústavní stížnosti, má povinnost zkoumat, zda zde nejsou důvody, pro které nelze ústavní stížnost projednat. V daném případě Ústavní soud zjistil, že stížnost byla podána včas a stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.

Ústavní soud se však v daném případě musel vypořádat se skutečností, že ač stěžovatel vyčerpal všechny prostředky, o nichž bylo před podáním ústavní stížnosti rozhodnuto, a jež v ústavní stížnosti zmiňuje, navrhl Ústavnímu soudu výslovně ke zrušení toliko rozsudek Vrchního soudu v Praze, tedy rozhodnutí odvolacího soudu. Přitom proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, které bylo posouzeno jako přípustné a Nejvyšší soud ČR napadené rozhodnutí kvazimeritorně přezkoumal a dospěl k závěru, že dovolání je zjevně neopodstatněné. Za takové situace je třeba trvat na tom, aby stěžovatel ústavní stížností brojil také proti rozhodnutí o posledním prostředku, který mu zákon k ochraně práva poskytoval, tedy proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, a nikoliv pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, na které rozhodnutí o dovolání navazovalo.

Ústavní soud proto hodnotil, zda takovou ústavní stížnost připustit, přičemž ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena vs. Česká republika, stížnost č. 57567/00) dospěl k následujícímu závěru. Za situace, kdy stěžovatel sice navrhl Ústavnímu soudu v petitu ústavní stížnosti ke zrušení toliko rozhodnutí odvolacího soudu, přestože ve skutečnosti podal proti tomuto rozhodnutí dovolání, o němž kvazimeritorně rozhodl Nejvyšší soud ČR, přičemž v záhlaví ústavní stížnosti uvedl, že ji směřuje i proti rozhodnutí o dovolání, bylo by formalistickým přístupem takovou ústavní stížnost pro nepřípustnost odmítnout. Vzhledem k tomu Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako přípustnou s tím, že stěžovatel brojí proti všem předcházejícím rozhodnutím ve své věci.

Po provedeném řízení Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (y ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej již učinily obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení, a z hledisek běžné zákonnosti.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy.

V daném případě Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval námitky, které již uplatnil v předcházejících opravných prostředcích a jimiž se již obecné soudy zabývaly. Ústavní soud se s ohledem na shora uvedený rozsah přezkumné činnosti proto zabýval toliko tím, zda se obecné soudy nedopustily v dané věci libovůle, tj. zda skutkový stav zjištěný soudy koresponduje s právními závěry a zda je jejich vzájemná koincidence soudy přesvědčivě zdůvodněna.

Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na nedostatek subjektivní stránky trestného činu podvodu, má Ústavní soud za to, že touto otázkou se jak nalézací soud, tak soud odvolací zabývaly v odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečným způsobem. Rovněž tak se obecné soudy vypořádaly s další námitkou stěžovatele, totiž skutečností, že soudu postačovalo pouze písemné vyjádření svědka M. M. a že další jeho svědecká výpověď by byla s ohledem na provedené důkazy redundantní. Za takové situace nelze obecným soudům vytýkat pochybení v důkazním řízení či v hodnocení důkazů, jež by v konečném důsledku svědčilo o libovůli, a tedy i zásahu do základních práv stěžovatele.

Ústavní soud se rovněž ztotožňuje a argumentací Nejvyššího soudu ČR stran posouzení důvodů vyloučení předsedkyně senátu Městského soudu v Praze, když námitky stěžovatele dosvědčující případnou podjatost (příbuzenský poměr k zaměstnanci Českého rozhlasu) jsou vedeny pouze v obecné rovině a jedná se o skutečnosti, které nesvědčí o bezprostředním vztahu k účastníkům či předmětu řízení.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. června 2004

JUDr. Vojen Güttler, v. r.

předseda senátu