Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 45/04

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele K. H., t.č. Věznice Ostrava - Heřmanice, zastoupeného advokátem Mgr. L. K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. ze dne 22. 10. 2003, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. ze dne 22. 10. 2003, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. ze dne 7. 5. 2003, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. ze dne 17. 3. 2003. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 trestního zákona a § 219 odst. 1 trestního zákona a byl mu uložen podle § 219 odst. 1 trestního zákona trest odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle trestního zákona zařazen do věznice s ostrahou. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení a d (dále jen " ") a a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Porušení uvedených základních práv spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:

Stěžovatel uvádí, že soud na základě provedeného dokazování zhodnotil především důkazy svědčící v jeho neprospěch. Ostatní důkazy svědčící v jeho prospěch (zejména svědecké výpovědi svědků M. a M., nejasnosti znaleckého posudku stran zjištění přesného mechanismu vzniku zranění) zcela pominul. Podle jeho názoru také nebyl zjištěn přesný mechanismus vzniku zranění poškozené. Rovněž namítá, že hodnocení soudu, spočívající v tom, že se jednání dopustil v úmyslu přímém, je nepřiléhavé. Soud prý nedostatečně zhodnotil následné chování stěžovatele, pokud uvedl, že týž neučinil žádné aktivní kroky k odstranění "závadného následku" způsobeného poškozené. Uvedeným postupem soudu prý došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil.

II.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že dovolací námitky stěžovatele považuje za nedůvodné, protože soudy I. i II. stupně správně zhodnotily všechny rozhodné skutečnosti. Skutková zjištění učiněná ve věci soudy obou stupňů přitom zahrnovala veškeré okolnosti, z jejichž existence bylo možno učinit jednoznačný závěr o formě zavinění i o právní kvalifikaci stěžovatelova jednání. Dále Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel využil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Východiskem pro posuzování existence takových vad je především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé. Podle uvedeného dovolacího důvodu však nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, protože Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci. Nejvyšší soud uzavřel, že podle jeho názoru nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Současně sdělil, že souhlasí, aby Ústavní soud rozhodl bez ústního jednání.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. vedený u Krajského soudu v Ostravě. Ze spisu zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. ze dne 17. 3. 2003 uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 trestního zákona a podle § 219 odst. 1 trestního zákona, kterého se dopustil tím, že 23. 4. 2002 kolem 14.00 hodin v Rožnově pod Radhoštěm, v bytě na ul. 1. Máje č. 1059, okres Vsetín, v podnapilém stavu vyvolal hádku s družkou L. Š., kterou následně bodl kuchyňským nožem celkové délky 26,5 cm, délky čepele 13,5 cm, do krajiny srdeční, v důsledku čehož utrpěla poškozená bodnou ránu v oblasti dolních žeber vpravo, kdy tato rána pokračovala bodným kanálem, který pronikal směrem k mečovitému výběžku hrudní kosti, po němž se "stáčel" do pravé poloviny hrudní dutiny a pronikal přes osrdečníkový vak a svalovinu srdeční silně krvácející ranou délky asi 2 cm do pravé srdeční komory, kdy pro tato zranění musela být poškozená chirurgicky ošetřena a poté byla do 10. 5. 2002 hospitalizována na interním oddělení nemocnice ve Valašském Meziříčí, přičemž život poškozené L. Š. byl bodným poraněním stěny pravé srdeční komory bezprostředně ohrožen a pokud by jí nebyla poskytnuta okamžitá účelná lékařská pomoc, poškozená by zemřela. Za tento trestný čin byl stěžovateli uložen podle § 219 odst. 1 trestního zákona trest odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 trestního zákona zařazen do věznice s ostrahou. V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud mimo jiné uvedl, že vyhodnotil všechny provedené důkazy a dospěl k závěru, že vina stěžovatele byla nepochybně prokázána; současně poukázal na hlavní skutečnosti, z nichž uvedený závěr vyvodil.

K odvolání stěžovatele jednal ve věci Vrchní soud v Olomouci, který usnesením ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. , jeho odvolání zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že řízení, předcházející napadenému rozsudku, není zatíženo podstatnými procesními vadami. Nedošlo k porušení zásady obžalovací, neboť obžaloba byla podána pro skutek, pro který bylo stěžovateli sděleno obvinění. Stěžovatel nebyl zkrácen na svých obhajovacích právech. Řízení před soudem I. stupně dostatečně respektovalo zásadu ústnosti a bezprostřednosti provádění důkazů. Odvolací soud v činnosti soudu I. stupně shledal dvě pochybení; uvedl že v hlavním líčení nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem z oboru kriminalistické techniky, což zhojil odvolací soud provedením tohoto důkazu ve veřejném zasedání. Dále pak soud I. stupně v odůvodnění rozsudku neuvedl výpověď poškozené Š., ač ji v hlavním líčení za splnění podmínek § 211 odst. 2 písm. a) trestního řádu přečetl. Z odůvodnění citovaného usnesení se podává, že se svědeckou výpovědí poškozené Š. zabýval soud odvolací, který ji zhodnotil jako věrohodnou, neboť byla potvrzena výpovědí dalších svědků (O., M., R. a M.) a znaleckým posudkem MUDr. O. C.. Odvolací soud se konečně podrobně zabýval jednotlivými námitkami stěžovatele.

K dovolání stěžovatele rozhodoval Nejvyšší soud ČR, který usnesením ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. , dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Konstatoval, že stěžovatel zpochybnil právní závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu ve formě přímého úmyslu, neboť prý jeho jednání nesměřovalo k usmrcení poškozené. Takto formulované námitky, uvedl Nejvyšší soud, svým obsahem korespondují dovolacímu důvodu [§ 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu], ale nejsou důvodné. Relevantním dovolacím důvodem však nejsou námitky stěžovatele proti hodnocení jednotlivých důkazů ve věci provedených, především proti znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a proti výpovědím některých svědků, neboť v tomto případě se jedná o námitky proti skutkovým závěrům učiněným soudy obou stupňů, které však nemohou být předmětem přezkumu v řízení o dovolání. Dále Nejvyšší soud uvedl, že námitky proti právnímu posouzení skutku jsou prakticky opakováním námitek odvolacích. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací se prý jimi podrobně zabýval a své úvahy adekvátně vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí. Nejvyšší soud uzavřel, že soudy obou stupňů správně zhodnotily všechny rozhodné skutečnosti tak, že úmyslné jednání stěžovatele bezprostředně směřovalo ke způsobení smrti poškozené, u které pak ke smrtelnému následku nedošlo jen díky okolnostem nezávislým na vůli stěžovatele.

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a zásadně mu proto nepřísluší právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu za ústavně konformní. V této souvislosti lze odkázat i na nedávná rozhodnutí Ústavního soudu, zejména na usnesení

sp. zn.

ze dne 17. 12. 2003 in fine a na usnesení

sp. zn.

ze dne 7. 1. 2004. Ústavní soud opakuje i nyní, že dovolání je institutem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce a nikoli projekcí případného "základního práva" garantovaného u či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné "základní právo" na přezkum pravomocných výroků v trestní věci neexistuje. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení, tedy právo na odvolání (viz Protokolu č. 7 k Úmluvě), avšak ani ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravují právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti právní úpravu dovolání v rovině jednoduchého práva omezit jednak úpravou přípustnosti dovolání, jednak tím, že stanovil dovolací důvody, při jejichž naplnění lze přípustné dovolání podat. Je zřejmé, že v souladu s touto právní úpravou Nejvyšší soud v souzené věci také postupoval.

Ústavní soud se proto následně zaměřil pouze na otázku, zda interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona Nejvyšším soudem ČR v napadeném rozhodnutí splňovala požadavky ústavnosti.

Podanou ústavní stížností stěžovatel napadá usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné podle ust. § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto.

Stěžovatel, jak již bylo uvedeno, především namítl, že obecný soud správně neposoudil mechanismus vzniku zranění poškozené, že soud řádně nezhodnotil všechny důkazy a že využil zejména ty, které svědčily v jeho neprospěch. Uvedené námitky však zjevně směřují proti skutkovým hodnocením provedeným obecnými soudy a nejde tedy o relevantní dovolací důvod, jak právem uvedl Nejvyšší soud. Ústavní soud proto v tomto závěru porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu y neshledává. K samotnému procesu dokazování a hodnocení důkazů Ústavní soud ještě dodává, že obecné soudy, a to jak soud 1. stupně, tak i soud odvolací, se provedenými důkazy zabývaly v celém komplexu a všechny provedené důkazy zhodnotily každý jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, takže z pohledu Ústavního soudu nelze dovozovat - ve smyslu ustálené judikatury - ani extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými a právními závěry. Nelze proto přisvědčit stěžovateli, že soud hodnotil provedené důkazy jednostranně a že nepřihlížel ke všem důkazům, tedy i k těm, které svědčily ve prospěch stěžovatele, čímž porušil presumpci neviny. Nejvyšší soud, jehož rozhodnutí bylo ústavní stížností výlučně napadnuto, pak vzhledem ke konstrukci institutu dovolání se těmito námitkami meritorně zabývat nemohl.

Stěžovatel dále namítal, že jeho jednání mělo být posouzeno toliko jako trestný čin ublížení na zdraví a nikoliv jako pokus trestného činu vraždy, za který byl odsouzen. Zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu pokusu vraždy ve formě přímého úmyslu, neboť jeho jednání prý nesměřovalo k usmrcení poškozené. Uvedenou námitku stěžovatel uplatnil rovněž jako dovolací důvod a Nejvyšší soud se jím podrobně zabýval. Současně je nutno připomenout, že obdobný důvod uplatnil stěžovatel i v rámci odvolání proti rozsudku soudu I. stupně. Ústavní soud přezkoumal postup Nejvyššího soudu při posuzování uvedené námitky a neshledal ani v tomto směru porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu citovaných ustanovení y a Úmluvy. Je zřejmé, že odůvodnění napadeného usnesení je logické, přesvědčivé, nevykazuje znaky svévole a je tedy i z hlediska ochrany ústavnosti plně akceptovatelné.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. června 2004

JUDr. Vojen Güttler v.r.

předseda senátu Ústavního soudu