Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 359/02

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného JUDr.A. Š., advokátem, navrhující, aby Ústavní soud přikázal Finančnímu úřadu v Tanvaldě zahájení řízení o osvědčení splnění podmínek neplatnosti dodatečných platebních výměrů Finančního úřadu v Tanvaldě ze dne 4. 9. 2000, čj. 21135/00/188970/1193, ze dne 4. 9. 2000

čj. 21136/00/188970/1193, a ze dne 4. 9. 2000, č.j. 21139/00/188970/1193,

t ak t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se podáním ze dne 26. 3. 2002 domáhal u Finančního úřadu v Tanvaldě ověření splnění podmínek neplatnosti v záhlaví uvedených dodatečných platebních výměrů.

Finanční úřad v Tanvaldě sdělením ze dne 12. 3. 2002, čj. 13664/02/188970/11093, stěžovateli oznámil, že nejsou splněny podmínky podle ustanovení , o správě daní a poplatků, v ověření neplatnosti těchto rozhodnutí.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že postup Finančního úřadu v Tanvaldě porušuje jeho ústavně zaručené právo na zákonný postup orgánů státní moci podle y ČR a d (dále jen "") a y. Domáhá se toho, aby Ústavní soud Finančnímu úřadu v Tanvaldě přikázal zahájit řízení o "osvědčení" splnění podmínek neplatnosti platebních výměrů ze dne 4. 9. 2000, čj. 21135/00/188970/1193 na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1995, ze dne 4. 9. 2000, č.j. 21136/00/188970/1193, na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1996 a ze dne 4. 9. 2000, č.j. 21139/00/188970/1193, na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1997. Stěžovatel především poukazuje na to, že v předmětných dodatečných platebních výměrech uvedl Finanční úřad v Tanvaldě (správce daně) ve výroku rozhodnutí pouze , o daních příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), aniž by specifikoval, podle jakých jeho ustanovení byla daň z příjmů fyzických osob dodatečně vyměřena; proto namítl, že správce daně postupoval podle určitého ustanovení citovaného právního předpisu, aniž by toto ustanovení jako povinnou náležitost uvedl. Tím finanční úřad nesplnil podmínky ustanovení , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a v důsledku toho prý porušil ustanovení , odst. 8 a odst. 9 a ustanovení Stěžovatel se proto domnívá, že napadené platební výměry nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu citovaného zákona, takže se jedná o postup neústavní, který je v rozporu se základními zásadami daňového řízení dle ustanovení tohoto zákona. (Poznámka: v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 9. 2001, č.j. -29 a , ve kterých se za podmínku platnosti rozhodnutí v daňovém řízení považuje uvedení nejen příslušného zákona, ale také konkrétního ustanovení, z něhož ukládaná povinnost vyplývá.) Stěžovatel se konečně dovolává nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

, v němž "byly již vyřešeny otázky, které jsou skutkově totožné s předmětem tohoto návrhu".

Z obsahu spisového materiálu a ze sdělení Finančního úřadu v Tanvaldě mimo jiné vyplynulo, že odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 4. 9. 2000, č.j. 21139/00/188970/1193, odvolací orgán zamítl rozhodnutím ze dne 21. 3. 2002, č.j. 4569/110/01. Odvoláním proti dodatečným platebním výměrům ze dne 4. 9. 2000, č.j. 21135/00/188970/1193, a č.j. 21136/00/188970/1193, správce daně rozhodnutím ze dne 19. 3. 2001, č.j. 10826/01/188970/1193 a rozhodnutím ze dne 16. 3. 2001, č.j. 10764/01/188970/1193, částečně vyhověl. Odvolání podaná proti těmto dvěma posléze uvedeným rozhodnutím odvolací orgán rozhodnutími ze dne 11. 1. 2002, č.j. 10610/110/01 a č.j. 10611/110/01, zamítl. Proti těmto rozhodnutím odvolacího orgánu stěžovatel podal dne 13. 3. 2002 správní žaloby ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem (poznámka: byť ještě předtím dne 2. 2. 2002 požádal o přezkoumání obou citovaných rozhodnutí v přezkumném řízení dle Ministerstvem financí ČR), které jsou u tohoto soudu vedeny pod sp. zn. a sp. zn. , a o nichž soud dosud nerozhodl.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k názoru, že stěžovatel ve vztahu k řízení o ověření splnění podmínek neplatnosti dodatečných platebních výměrů Finančního úřadu v Tanvaldě ze dne 4. 9. 2000, čj. 21135/00/188970/1193, a ze dne 4. 9. 2000, č.j. 21136/00/188970/1193, dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Totéž se týká i řízení o osvědčení splnění podmínek neplatnosti dodatečného platebního výměru Finančního úřadu v Tanvaldě ze dne 4. 9. 2000, čj. 21139/00/188970/1193, neboť stěžovatel se toliko omezil na odvolání, leč podle obsahu spisu správní žalobu nepodal.

Jedná se proto ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), o ústavní stížnost nepřípustnou.

Princip subsidiarity procesních prostředků v podobě podmínky přípustnosti ústavní stížnosti je v rozhodovací praxi Ústavního soudu vyjádřen stanoviskem, že ochrana ústavnosti není - a z povahy věci ani nemůže být - pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, který nastupuje v případě selhání všech mechanismů ostatních (srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. . Komentář. 1. vydání. C.H.Beck, 2001, str. 330). Ze souvislostí daného případu vyplývá, že k případnému porušení stěžovatelových práv mohlo dojít v důsledku vydání platebních výměrů. Stěžovatel proti nim využil řádný opravný prostředek, a v případě dodatečných platebních výměrů Finančního úřadu v Tanvaldě ze dne 4. 9. 2000, čj. 21135/00/188970/1193, a ze dne 4. 9. 2000, č.j. 21136/00/188970/1193, mimořádné opravné prostředky podle ustanovení a konečně také správní žaloby, o nichž zatím nebylo rozhodnuto.

Ústavní soud navíc uvádí, že i když proti uvedenému sdělení správce daně ze dne 12. 3. 2002, č.j. 13664/02/188970/1193, není přípustný řádný opravný prostředek, na druhé straně takové sdělení není způsobilé zasáhnout do sféry základních práv. Přijetí výkladu, že citované sdělení má povahu meritorního rozhodnutí o právech a povinnostech stěžovatele, by ve svých důsledcích znamenalo, že se stěžovateli (daňovému subjektu) otevírá možnost nedbat o ochranu svých práv a nevyužít prostředků, které jsou určeny ke zvrácení rozhodnutí o vyměření (resp. doměření) daně, ale formou zcela specifického institutu de facto obejít všechny lhůty a v případě neúspěchu teprve poté nastoupit cestu ke správnímu soudu a eventuálně k Ústavnímu soudu. V souzené věci meritorními rozhodnutími, způsobilými zasáhnout do základních práv stěžovatele, byla v záhlaví citovaná rozhodnutí (dodatečné platební výměry), přičemž proti dvěma z nich podal stěžovatel správní žaloby, o nichž doposud nebylo rozhodnuto, zatímco proti třetímu z nich podal pouze odvolání, leč správní žalobu nikoli.

Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost jako návrh nepřípustný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení ].

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2004

JUDr. Vojen Güttler v.r.

soudce zpravodaj