Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 259/02

Ústavní soud rozhodl dne 25. května 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. H., právně zastoupeného JUDr. V.K., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2002, č.j. -51 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 9. 2001, č.j. -40,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí ve věci, v níž žalobou žádal na Z. M., aby zveřejnila v Novinách Chrudimska omluvu a odvolání tvrzení, že stěžovatel si bezdůvodně stěžuje a rozesílá hanlivé a výhružné dopisy a o zaplacení částky 20 000,- Kč. Stěžovatel tvrdil, že soudy porušily jeho právo na osobní čest a dobré jméno dle ust. d (dále též "Listina") a porušily i jeho právo na spravedlivý proces dle y. Ústavní stížnost splňovala všechny formální náležitosti předepsané , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon"), a proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti ( a 2 zákona).

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že požádal obecné soudy o ochranu své cti a dobrého jména v situaci, kdy ho žalovaná v článku "Musíme mlčky trpět ponižující a nechutné urážky pana H.?" zveřejněném v regionálním tisku poškodila neúplnými, zkreslujícími a nepravdivými údaji, kterými popsala postup stěžovatele poté, co na jednotce intenzivní péče zemřela jeho matka (dále též "článek"). Soudy jeho žalobě nevyhověly, na základě závěru, že autorka článku vycházela z pravdivých premis, kdy stížnosti byly shledány neoprávněnými, obsah dopisů je nepochybně hanlivý a urážlivý. Kritika ze strany žalované byla tudíž oprávněná. Stěžovatel odmítl závěry obecných soudů, že žalovaná v článku pouze realizovala právo vyjádřit svůj názor. Pokud se podle stěžovatele mělo jednat o kritiku ze strany žalované, měl být obsah článku takový, aby z něj bylo zřejmé, co konkrétního bylo ve dopisech adresovaným právníkům, lékařům, soukromým osobám na vysokých úředních místech a ve sdělovacích prostředcích hanlivého a výhružného. Pouze takovou věcnou a konkrétní kritiku postupu by bylo možné označit za vyjádření svého názoru. Zveřejnění nepravdivého tvrzení, nepřiměřenou a urážlivou formou nelze považovat za kritiku. Pokud by žalované šlo o kritiku, nemohl by v článku chybět údaj o tom, že všechny zmiňované dopisy a stížnosti byly podepsány. Právě absence tohoto údaje narušuje věcnost a konkrétnost kritiky a svědčí tomu, že autorku článku vedl zcela jiný důvod. Touto skutečností se soudy nezabývaly, i když měly k dispozici potřebné důkazy. Ani jeden ze soudů neodůvodnil, kterými důkazy má za prokázané, že v dopisech vyhrožoval a urážel. Soudy nedodržely zásady řízení stanovené a zaručenéu a porušily i právo stěžovatele na osobní čest a dobré jméno. Pozdějším podáním stěžovatel rovněž požádal ve smyslu ust. zákona o odklad vykonatelnosti v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem [-40] zamítl žalobu stěžovatele, poté co dospěl k závěru, že kritika žalované byla oprávněná. Tento závěr opřel jednak o obsah dopisů stěžovatele, které adresoval ve věci úmrtí své matky různým subjektům a jednak o fakt, že vyšetřovatel policie, který zkoumal možnou trestněprávní odpovědnost MUDr. P. a zdravotních sester za úmrtí matky stěžovatele, věc odložil a následná stížnost proti tomuto rozhodnutí, byla státním zastupitelstvím zamítnuta jako nedůvodná. Krajský soud proto dospěl k závěru, že kritika žalované adresovaná žalobci, obsažená v dopise nazvaném "A co práva zdravotníků?" vycházela z pravdivých premis a je oprávněná, protože stížnosti byly shledány neoprávněnými [sic] a obsah rozesílaných dopisů byl hanlivý a urážlivý.

Z podnětu odvolání podaného stěžovatelem se věcí zabýval Vrchní soud v Praze, který je rozsudkem [-51] zamítl jako nedůvodné, poté co se ztotožnil se skutkovým i právním posouzením, tak jak je provedl soud prvního stupně. Stěžovatel v odvolání vytýkal krajskému soudu nesprávná skutková zjištění, protože obsah předmětného článku a jeho stupňující se forma, musely ve čtenářích vyvolat dojem, že stěžovatel rozesílanými dopisy vyhrožoval. Vrchní soud upozornil, že y zaručuje každému právo vyjadřovat své názory. Přitom žalovaná byla zaměstnankyní nemocnice, na jejíž zaměstnance si stěžovatel stěžoval a jichž se dotýkala jeho písemná podání a vykonávala své právo vyjádřit se, přičemž ve výkonu tohoto práva nebyl shledán exces. Vrchní soud rovněž upozornil, že nadpisem a podtitulkem opatřila článek žalované redakce.

K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Hradci Králové, který prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr. V. A. sdělil, že námitky obsažené v ústavní stížnosti mohly být uplatňovány jen v opravných prostředcích podle , a nikoli v ústavní stížnosti podle písm. d)y ČR. Koncepce ústavní stížnosti podle soudu nasvědčuje tomu, že stěžovatel mylně pokládá Ústavní soud za další přezkumný orgán. Tvrzení o porušení zásad občanského soudního řízení není konkretizováno a soud je přesvědčen, že žádná zásada porušena nebyla. Soud se nedomnívá, že napadené rozhodnutí zasáhlo do stěžovatelových práv dle a 36 odst. 1y. Ke stížnosti se rovněž vyjádřil Vrchní soud v Praze, který prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr. L. Ř. odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a upozornil, že soudy obou stupňů při svém rozhodování vycházely rovněž z listinných důkazů (str. 3 rozsudku krajského soudu) a pro posouzení věci měl odvolací soud podklad ve skutkovém stavu zjištěném soudem nalézacím.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky.

V předmětné věci jde v prvé řadě o střet dvou základních práv, a to práva stěžovatele na zachování jeho lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a na ochranu jeho jména (y) a práva žalované vyjadřovat své názory písmem a tiskem (y). Stěžovatel se domáhal ochrany svého práva proti žalované u soudu, a nesl proto důkazní břemeno, spočívající v povinnosti doložit, že žalovaná citovaným článkem zasáhla do jeho práva na osobní čest a dobré jméno, vykročením z ústavních mezí svobody projevu. Žalovaná na svou obranu předložila dopisy stěžovatele a soud měl k dispozici i pravomocná usnesení policejního vyšetřovatele a státního zastupitelství. Tak byla doložena pravdivost článku. Pokud obecné soudy dospěly na základě provedeného dokazování k závěru, že nebyla prokázána nepravdivost údaje, že si stěžovatel: "začal stěžovat na všech možných úřadech a institucích (všude byla shledána jeho stížnost jako neopodstatněná) a co hůř, začal rozesílat hanlivé a výhružné dopisy právníkům, lékařům, soukromým osobám na vysoká úřední místa i do sdělovacích prostředků", nelze jejich postup považovat za protiústavní zásah do základních práv stěžovatele. Obecné soudy ve svých rozhodnutích uvedly, že nelze přehlédnout obsah stěžovatelem rozesílaných písemností, v nichž např. lékaře označuje za kreatury, postup zdravotníků za ubohost, řediteli nemocnice přeje onemocnění nevyléčitelnou nemocí apod., stejně jako nemohly pominout výsledek trestního řízení. Proto soudy došly k závěru, že nedošlo k neoprávněnému zásahu do stěžovatelových osobnostních práv chráněných ust. , a proto nedovodily odpovědnost žalované dle ust. .

Vedlejší účastnice (v původním řízení žalovaná) se proti stěžovatelově žalobě ubránila předložením důkazů, z nichž vyplynula pravdivost údajů, které prezentovala v předmětném článku. Jakkoli Ústavní soud chápe, že stěžovatel je zjevně hluboce zasažen smrtí své matky a domnívá se, že za ni nesou vinu konkrétní osoby, podotýká, že z hlediska platného práva platí, že chce-li někdo dosáhnout soudní ochrany svých osobnostních práv, je povinen prokázat že prezentace názorů druhé strany je nepravdivá, popř. samoúčelně urážlivá a tak zasahuje do jeho práv. Jinak je povinen prezentaci názorů strpět, popř. bránit se v rámci své svobody projevu. Stěžovatelovo právo na osobní čest a důstojnost nebylo dotčeno projevem vedlejší účastnice. Ústavní soud dále konstatuje, že k odepření soudní ochrany stěžovatelova práva nedošlo a právní normy (procesních i hmotněprávních předpisů) byly aplikovány ústavně konformním způsobem. Závěry obecných soudů a myšlenkové postupy, které k nim vedly, jsou v souladu s ústavně garantovaným komplexem práv na spravedlivý proces.

Stěžovatel v části ústavní stížnosti spatřoval zásah do svého práva v tom, že v předmětném článku není obsažena informace o tom, že dopisy byly podepsány, což narušuje věcnost a konkrétnost kritiky. Pokud tomu Ústavní soud dobře porozuměl, pak se stěžovatel domnívá, že tento fakt měl naznačovat, že předmětné dopisy byly anonymní. Zde Ústavní soud poznamenává, že pokud měla žalovaná v článku popsat aktivitu stěžovatele jako rozesílání dopisů, nelze z absence výslovného údaje, že dopisy byly podepsány, bez dalšího dovodit, že by naznačovala, že stěžovatel píše dopisy anonymní. Ústavní soud navíc upozorňuje, že podle jeho ustálené judikatury nemůže být v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů účinně namítáno nic, co nebylo, alespoň z hlediska podstaty námitky, řádně uplatněno v řízeních, která předcházela vydání těchto rozhodnutí. Jinak by se Ústavní soud dostal do postavení superrevizní instance, což neodpovídá ani jeho ústavně vymezeným pravomocím, ani principu brzd a protivah, a koneckonců ani jeho reálným možnostem. Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumává z hlediska dotčení na základních právech či svobodách, avšak pouze v rámci, který byl předtím, za aktivní součinnosti stěžovatelů, materiálně a formálně vymezen v řízení před obecnými soudy. Stěžovatel žalobou žádal, aby žalovaná odvolala svá tvrzení o bezdůvodném stěžování a rozesílání hanlivých a výhružných dopisů a aby se mu omluvila. Z hlediska takto vymezeného předmětu sporu, byla jeho jádrem pravdivost tvrzení obsažených v článku, nikoli jejich forma, proti níž protestoval stěžovatel jednou z námitek obsažených v ústavní stížnosti.

Napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nemohlo být vyhověno ani návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, jejichž zrušení stěžovatel požadoval.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§ 43 odst. 3 zákona].

V Brně dne 25. května 2004

JUDr. František Duchoň, v. r.

předseda senátu