Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 506/03

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Jiřího Nykodýma a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti J. M., zastoupené Mgr. V. A., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. července 2003, sp. zn. , a usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 16. června 2003, č. j. -38, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě,

t a k t o:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení shora citovaných usnesení krajského a okresního soudu ve věci žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Tvrdí, že těmito pravomocnými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo vyplývající z ustanovení d (dále jen " "). Dne 12. března 2004 byla Ústavnímu soudu doručena žádost stěžovatelky o přednostní projednání věci podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), s odůvodněním, že vyhovující nález by mohl vést ke změně rozhodnutí okresního i krajského soudu a následně i k podmíněnému propuštění stěžovatelky z výkonu trestu odnětí svobody.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že rozhodnutí soudů obou stupňů bylo vydáno v rozporu se zjištěným skutkovým stavem věci. Přestože byly dle názoru stěžovatelky splněny všechny podmínky pro možnost jejího podmíněného propuštění, soudy její žádost zamítly, aniž by své závěry blíže vysvětlily. Domnívá se, že soudy neposuzovaly důkazy v jejich vzájemných souvislostech a hodnotily je svévolně. Svá rozhodnutí postavily na jednotlivosti, tedy na počtu dosažených kázeňských odměn, a všechny ostatní skutečnosti svědčící pro kladné rozhodnutí ve věci zcela pominuly. Pokud poukázaly na společenskou nebezpečnost jednání, kterého se měla dopustit, je vyjádřena v delší zákonné lhůtě pro možnost podání žádosti o podmíněné propuštění a v samotné výši uloženého trestu a nemůže být vykládána automaticky jako přitěžující pro posouzení žádosti. Na základě těchto skutečností je stěžovatelka přesvědčena, že obecné soudy porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v y.

Okresní soud v Havlíčkově Brodě shora citovaným usnesením zamítl žádost stěžovatelky o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí, soud prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatelka má splněnu podmínku výkonu dvou třetin z jedenáctiletého trestu odnětí svobody, který jí byl uložen pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a lze od ní v budoucnu očekávat, že povede řádný život, jelikož projevuje snahu zařadit se do normálního života. Podmínka polepšení však dosud splněna nebyla, neboť devět uložených odměn nelze považovat s ohledem na délku dosud vykonaného trestu za nikterak nadprůměrné, nýbrž za pouze průměrný výsledek. V případě stěžovatelky je třeba, aby účelu trestu bylo dosaženo dalším pokračováním resocializačního programu.

Krajský soud v Hradci Králové zamítl stížnost stěžovatelky proti rozhodnutí soudu prvního stupně jako nedůvodnou. V odůvodnění potvrdil závěr okresního soudu, že stěžovatelka dosud nesplnila všechny zákonné podmínky, aby mohla být podmíněně propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody. Pouze jako jednu z "důležitých skutečností" hodnotil stížnostní soud závažnost a společenskou nebezpečnost trestného činu, kterého se stěžovatelka dopustila, přičemž z tohoto hlediska "svědčí závěru okresního soudu, že je třeba další části výkonu trestu odnětí svobody, aby došlo u odsouzené ještě k výraznějšímu polepšení a změně její osobnosti".

Krajský soud v Hradci Králové ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 23. března 2004 v plném rozsahu odkazuje na obsah svého usnesení. K námitkám stěžovatelky uvádí, že senátní rozhodnutí, které považuje za správné, vycházelo z řádně zjištěných skutkových okolností případu, přičemž všechny skutečnosti, které stěžovatelka uváděla v původní stížnosti, byly řádně zváženy.

Okresní soud v Havlíčkově Brodě ve vyjádření ze dne 31. ledna 2004 shrnul, které důkazy byly v předmětné věci provedeny. Dále uvedl, že nelze přisvědčit názoru stěžovatelky, že by ve vydaném usnesení nebyly blíže vysvětleny okolnosti, proč byla její žádost zamítnuta, neboť všechny okolnosti týkající se případu byly v písemném vyhotovení usnesení rozvedeny.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Při posuzování ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel ze své ustálené judikatury, podle které je Ústavní soud ve smyslu článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci ), o což však stěžovatelka dle povahy námitek ústavní stížnosti usiluje. Do rozhodovací činnosti obecných soudů by byl oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by interpretace zákonných ustanovení, resp. postup obecných soudů, byl natolik extrémní, že by vybočoval z mezí ústavnosti, jak např. Ústavní soud dovodil ve svém nálezu ve věci

sp. zn.

.

Tato situace však v projednávané věci nenastala. Stěžovatelce nebylo nijak bráněno, aby se stanoveným postupem domáhala svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se žádostí stěžovatelky náležitě zabývaly, přičemž v rámci řádně provedeného dokazování zjistily všechny okolnosti související s její osobou. Dále z nich jasně vyplývá, jakými úvahami se při rozhodování řídily, a proč neshledaly důvod pro vyhovění žádosti stěžovatelky. V této souvislosti je třeba uvést, že ustanovení § 61 a § 62 trestního zákona obsahující právní úpravu institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody připouští pouze možnost, nikoliv povinnost podmíněného propuštění odsouzeného za splnění zákonem stanovených podmínek, a je věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou tyto podmínky dány, a své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily, což také v dané věci učinily. Za všech těchto okolností tedy není možné v rozhodnutí, jímž stěžovatelce soud nevyhověl, spatřovat porušení y.

Nelze přijmout ani námitku stěžovatelky, že společenská nebezpečnost jednání, jehož se měla dopustit, byla stížnostním soudem nepřípustně vykládána automaticky jako přitěžující. Závažnost a společenská nebezpečnost trestného činu, pro který stěžovatelka vykonává trest odnětí svobody, byla soudem posuzována pouze jako jedna z "důležitých skutečností" při hodnocení, zda bylo v případě stěžovatelky dosaženo takového stupně nápravy, aby mohlo být rozhodnuto o jejím podmíněném propuštění (k tomu srovnej Šámal, P. - Púry, F. - Rizman, S.: Trestní zákon, komentář, 5. vydání, C. H. Beck, Praha, 2003, str. 494 - 495.).

S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížností napadenými usneseními Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě nebylo porušeno ústavně zaručené základní právo zakotvené v článku 36 odst. 1 y, a ústavní stížnost podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Pro rozhodnutí o naléhavosti této ústavní stížnosti ve smyslu téhož zákona Ústavní soud neshledal důvody.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 27. května 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu