Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 260/04

Ústavní soud rozhodl dne 12. května 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti I. K. a L. K., zastoupených advokátem JUDr. J. C., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. , usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2003, sp. zn. , a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 16. 12. 2002, sp. zn. ,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností podanou včas ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "") a co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem o Ústavnímu soudu [, , ] se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi byla stěžovatelka uznána vinnou spácháním trestného činu zpronevěry podle ust. § 248 odst. 1, 2 tr. zákona, stěžovatel návodem k tomuto trestnému činu a oba stěžovatelé byli odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců s podmínečným odkladem na zkušební dobu 2 let. Krajský soud v Brně následně napadeným usnesením zamítl odvolání stěžovatelů proti rozsudku soudu prvního stupně a Nejvyšší soud ČR rozhodl o dovolání stěžovatelů proti usnesení odvolacího soudu tak, že dovolání odmítl podle ust. § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť podle dovolacího soudu nebyly v daném případě naplněny dovolací důvody.

Stěžovatelé se domnívají, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich základní právo zaručené ústavním zákonem a mezinárodní smlouvou. Podle stěžovatelů došlo napadenými rozhodnutími k porušení y ČR, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen způsoby, které zákon stanoví, a d, podle kterého lze státní moc uplatňovat v mezích stanovených zákonem a způsobem, který stanoví zákon. Rovněž obecné soudy měly porušit y ČR a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť neposoudily jejich záležitost nestranně a spravedlivě.

Tvrzeného zásahu do těchto základních práv se obecné soudy měly dopustit tím, že - stručně vyjádřeno - nesprávně hodnotily prováděné důkazy a rozhodly neobjektivně, což se podle stěžovatelů promítlo jak do zásady zákonnosti, tak do zásady in dubio pro reo.

Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (y ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej již učinily obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení, a z hledisek běžné zákonnosti.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé v ústavní stížnosti toliko zopakovali námitky proti dokazování, které již uplatňili v řízeních o opravných prostředcích, jež řízení o ústavní stížnosti předcházela.

S těmito námitkami stran hodnocení důkazů se ve svém rozhodnutí vypořádal především odvolací soud, který neshledal porušení procesních kautel zakotvených v trestním řádu a neshledal ani důvod pro přehodnocení závěrů týkajících se prokázání viny stěžovatelů, k nimž dospěl soud nalézací. Samotná polemika stěžovatelů s výsledky trestního řízení nemůže zakládat tvrzený zásah do základních práv a svobod.

Za dané situace proto nevidí ani Ústavní soud důvodu přistoupit k přehodnocování hodnocení důkazů, k němuž obecný soud v řízení dospěl, když zevrubná odůvodnění napadených rozhodnutí se jeví jako přesvědčivá a logická a nesvědčí o tom, že by se soudy dopustily libovůle v rozhodování.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. května 2004

JUDr. František Duchoň

předseda senátu